Slávista Dřížďal: Sex jsem si užíval!

Konečně zase trénujete. Jak to snáší zraněná šlacha?
„Musím říct, že dobře. Absolvoval jsem všechny tréninky. Doktoři mě připravovali na to, že situace může být mnohem horší. Že se do mě může dát zánět, že nastanou komplikace. Ale nic z toho se nepotvrdilo. Ve středu jsem třeba absolvoval náročný trénink na umělce. Dělali jsme odrazovou sílu a já to zvládl v pohodě. Jen večer mě trošku bolelo lýtko. Ale to je tím, že není ještě tak natrénované.“

Co jste vlastně všechno absolvoval od svého zranění?
„Šlacha praskla při tréninku, sama od sebe. Chtěl jsem jít večer na finále hokejové ligy, místo toho jsem šestnáctého dubna byl na operaci. Pak jsem dostal na dva a půl měsíce sádru. Nejdřív nechodící, pak čtrnáct dní s podpatkem. Potom jsem pomalu začínal. Když jsem sundal sádru, tak jsem měl zkrácenou nohu a musel jsem cvičit, abych nohu ohnul. Chodil jsem… No, kulhal jsem. To bylo dlouhý. S mužstvem trénuju měsíc a půl.“

Co bylo nejhorší?
„Zakázal jsem si myšlenky na to, že se třeba už nikdy k fotbalu nevrátím. Myslel jsem dopředu. Takže nejstrašnější byly dva měsíce se sádrou. Když jsem mohl jen ležet.“

Většině lidí, včetně mě, přijde jako sen, proležet dva měsíce v posteli?
„To si jen myslíte. Já vám to trošku popíšu. Můžete jenom ležet a nic jiného. Bolí vás zadek záda. Vy se můžete otočit na jeden bok. Když zkusíte druhý, tlačí vám sádra strašně na zdravou nohu. Na břiše ležet nejde. Chcete se bavit. Televize a knížky vám lezou krkem, playstation za chvíli taky. Potřebujete na záchod. Nějak se posadíte, do paty se vám nehrne krev. Nějak se dobelháte k záchodu a zpátky. Minutu jste na nohou a pak půl hodiny bolestí brečíte do polštáře. Chcete?“

Ne, díky. A co sex?
„Ten jsem si užíval. Vůbec jsem se nenadřel. A zapomněl jsem na patu.“ (směje se)

Už byste si troufl naskočit do ligového zápasu?
„Musím být sebekritický. Zahrát tak jako Matej Krajčík, nebo kdokoliv z mužstva, bych asi nezvládl. Nebyla by v tom ta potřebná kvalita. Potřebuju pár zápasů, abych se do hry zase dostal.“

Ale za béčko už hrajete?
„Hrál jsem dvakrát. Jednou s Krčí. To byl silný soupeř a na Strahově se hrálo na hrozném terénu. Bylo tam bahno. To jsem si nevybral dobré utkání. Noha držela. Ale chyběly mi takové ty fotbalové věci. Někdy jsem třeba byl zbrklejší. Já nejsem žádný supertalent, který míchá s balónem. Mám hru založenou na fyzičce.“

Nemůže být důvod zranění v tom, že jste předchozí kariéře v nižších soutěžích nezažil pořádnou rehabilitaci a regeneraci?
„Já se strečinkem začal v pětadvaceti letech. To jsem se předklonil a dosáhl si na kolena. Pořádně jsem s tím začal až v Sokolově pod trenérem Pulpitem. Teď na tom pracuju hodně.“

Dalo vám zranění něco pozitivního do života?
„Naučil jsem se myslet pozitivně. To je asi nejdůležitější.“