Krejčí o krizi v Boloni: Posadilo mě to na zadek, teď si hraní víc vážím
Na setkání s novináři během reprezentačního srazu přišel rozesmátý jako sluníčko. Ladislav Krejčí si ohromně užívá, že po čtrnácti měsících znovu oblékl úbor patřící národnímu týmu a s mužstvem se chystá na duely v Polsku a se Slovenskem. Záložník Boloni konečně prožívá lepší fotbalové časy, kdy v Itálii dostává víc šancí a na podzim naskakuje i v základní sestavě. „Vážím si toho,“ říká a v otevřeném rozhovoru popisuje svou situaci na Apeninském poloostrově i mimořádný vztah k národním barvám.
Těší se hráč na reprezentační sraz po delší době víc?
„Těšení je stejné, těšil jsem se i předtím, ale hráč si toho mnohem víc váží. Doba, kdy jsem tu nebyl, byla dlouhá a chybělo mi to. Vždy, když byl nároďák, mě mrzelo, že tam nejsem a nemohu tomu pomoc.“
Čím byla ta pauza způsobená?
„Minulou sezonu jsem nehrál prakticky vůbec. Zápasů bylo málo, když jsem nastoupil, tak jen na chvilku. Absolutně jsem chápal, že hráč bez zápasového vytížení nemůže jezdit na srazy na úkor hráčů, kteří hrají. Ale museli byste se zeptat trenéra. Já jsem to bral takhle.“
V Boloni byli na vaší pozici lepší kluci?
„Kdybych byl o parník lepší, tak bych asi hrál. Já se byl zeptat trenéra, v čem je problém, jestli špatně trénuji, nebo co mám udělat víc. Bylo mi řečeno, že trénuji dobře, ale že je velká konkurence a že si na svou šanci musím počkat. Toho jsem se držel, trénoval jsem, víc toho dělat nemůžete.“
Čím jste to zlomil?
„Přišel nový trenér. Já se s ním před sezonou bavil, jestli se mnou počítá a jestli je šance se prosadit, nebo bude preferovat jiné hráče, protože bych nerad dva roky po sobě seděl mezi náhradníky. Trenér mi řekl, že šanci určitě dostanu. Cítil jsem od něj, že důvěra přijde. Pak už je na mně, zda ji využiju. Chce to, abychom měli i výsledky, protože když výsledky nejsou, trenér míchá sestavou. Ale když se vyhrává, tak to trenéra v sestavě utvrdí. Věřím, že výsledky přijdou, protože kvalitu v týmu máme. Nejsme tým, který by hrál o titul, ale máme na střed tabulky. Ale nedokážeme zápasy dotáhnout do vítězného konce. To nás sráží.“
Pomůže vám asistence u gólu na 2:2 ve víkendovém zápase ve Veroně?
„Bylo to po dlouhé době. Každému hráči zvedne sebevědomí, když se podílí na brance. Dal jsem centr a spoluhráč to výborně uklidil hlavou. Bylo to na 2:2 v důležitém utkání s Chievem, které je poslední. Chtěli jsme vyhrát, to se nepodařilo, ale důležité je, že jsme brali alespoň bod.“
Překvapilo vás, když jste dostal šanci proti velkým klubům AS Řím a Juventusu?
„První zápasy jsem čekal, šance přišla proti AS Řím. Pro mě je lepší naskočit v takovém zápase, protože od mala chci hrát proti velkým týmům a teď je ta možnost a musím se s tím poprat. Hodně mi pomohl tým, že jsme vyhráli a pak přijde i sebedůvěra. Bylo to super.“
Co vám psychicky pomáhalo dostat se z blbých myšlenek, když jste nehrál?
„Nejsou to vyloženě blbé myšlenky. Od pondělí do pátku makáte a dřete, ale v pátek dostane za uši, že v sestavě nebude. Pak je člověk takový zlomený, v sobotu se to potvrdí, ale pomáhalo mi, že jsem přišel domů za manželkou, nebo jsem si psal s kamarády, kteří mi říkali, ať neblázním, že jsem v Serii A. První sezona byla skvělá, až nad míru dobrá. Já si to až tak neuvědomoval, protože jsem prostě hrál stejně jako ve Spartě a přišlo mi to normální. Ale ta druhá sezona mě posadila na zadek, že to normální není, že když člověk hraje, tak si toho musí vážit a makat, aby ho někdo nevyšoupl.“
Řekl jste si někdy v Boloni, že už to nemá cenu?
„Nebudu tvrdit, že je člověk celou dobu pozitivní. Samozřejmě jsem si říkal, že jsem měl možná v lednu odejít a zkusit něco jiného. Ale pak se přijde na trénink, zkouší se modelový zápas a vidím, že na to mám, i když teď trenér věří jiným. Mě se navíc Boloňa líbí jako město a je to pak jednoduší vypnout hlavu, jít do města s kamarády. Je to příjemné prostředí s hezkým počasím. Samozřejmě kdybych byl někde, kde je ošklivo a prší, tak bych seděl doma a ubíjel se tím víc. Měl jsem samozřejmě ty myšlenky, ale pokaždé se našel někdo, kdo mě podpořil, že ze Serie A se neutíká bez boje.“
Měl jste na stole nějakou nabídku?
„Konkrétně na stole ne. Jen se manažer bavil s Boloňou, co a jak a Boloňa vždy řekla, že ne, že se mnou počítají. Z toho důvodu jsem si říkal, že vedení se mnou počítá a věří ve mě.“
Ukázalo vám to, jak je těžké se v cizině prosadit a pravidelně nastupovat?
„Také tady v Čechách můžete ztratit pozici a nehrát. Co jsem poznal, v cizině je rozdíl v tom, že na šanci čekáte déle a pak dostanete třeba jeden zápas a v něm to musí vyjít. Když to nevyjde, tak znova čekáte a ještě déle, než poprvé. Jak jsem říkal i o nároďáku. Je to spíš o tom, že si pak začnete vážit toho, že můžete hrát, nastupovat od začátku. Když jsem přišel ze Sparty a hned první rok jsem hrál, člověku najede, že je to normální, že nastupuje. Teď po dalším roce si vážím mnohem víc toho, že hraju v základu.“
Schick v Boloni? Kdo by ho nechtěl
Je Serie A těžší než dřív?
„Je stejná, ale je více medializovaná kvůli Cristianovi Ronaldovi, který tam udělal boom. Italská liga jde nahoru, ale že by bylo těžší se prosadit, to nevím. I Ronaldo měl problém se začátku prosadit, je to pro něj jiný fotbal. Tady se nehraje nahoru dolu. Tady i tým, který prohrává, to neotevírá a vsází na to, že dá gól ze standardky či brejku.“
Stoupl Cristiano ve vaších očích?
„Jednoznačně. Nejen tím, že se prosadí i v Serii A, ale že vystoupil ze své komfortní zóny v Realu, kde měl určité postavení a vyhrával trofeje. A v jeho letech jde do týmu, kde si pozici musí zase vybojovat, kde je jiná soutěž, jiná mentalita.“
Slyšel jste o zájmu Boloni o Patrika Schicka?
„Přečetl jsem si to v novinách. Nikdo z vedení se mě na něj neptal. Ale Patrik ukázal, že má obrovské kvality a že je to velký talent, tak kdo by ho nechtěl v týmu.“
V národním týmu jste se po delší době sešli se spoluhráči z ročníku 92, se kterými jste válel ve Spartě. Je návrat do reprezentace o to příjemnější?
„Byli jsme na obědě a potkali jsme se tam a pozdravili se. Jsem obrovsky rád, že jsem tady s klukama, se kterými jsem prožil dětství a dostali jsme se až sem do nároďáku. Jsou to super věci, jsem rád, že jsou tady a člověk se o ně může opřít. V cizině je na to člověk sám, tam se o nikoho opřít nemůžete. Kamarád vás před zápasem povzbudí, poplácá vás, ví, co vám pomůže. To je příjemné.“
Jak se chystáte na Slovensko?
„Hrál jsem proti nim první zápas v reprezentaci. V Olomouci jsme 2:1 vyhráli, přihrál jsem na gól Lafimu. Je to derby, vypjatý zápas. Měl jsem možnost vidět první zápas, Slováci mají dobrý mančaft, byla výborná kulisa. Věřím, že v Edenu bude ještě lepší a přijde spousty diváků, kteří nás podpoří. Osobně kdybych nebyl na nároďáku, ten zápas bych chtěl vidět. Určitě bych seděl zařezaný u televize a koukal. Spousty lidí to bere jako derby. Bude to super.“
Co říkáte na českou výhru proti Slovensku?
„Věřím, že by se to mohlo zopakovat a zase by mohly nastat lepší časy, které byli lidé zvyklí vídat u nároďáku dřív. I já jsem jako malý chodil na nároďák, byly to ohromné zápasy a zážitky. Všichni kluci, co jsme tady, bychom si nepřáli nic jiného, než zažívat to, co jsem zažíval třeba já jako kluk na tribuně, když se hrálo na Letné s Holandskem a vyhráli jsme, byly to úžasné zážitky a vzpomínám na to doteď. Určitě bychom na to chtěli navázat a nastartovat šňůru, abychom zase budili respekt a dojem toho, že když hraje nároďák, přijde plný stadion a lidi se na to budou těšit.“
Cítíte, že je to na vaší generaci, abyste nároďák táhli?
„Odpovím trošku jinak. Zrovna nedávno jsme si volali s kamarádem, který už nehraje fotbal na takové úrovni. Bavili jsme se spolu, říkám co manželka, jak se má, co dítě. Pak jsme se zastavili a říkám, vždyť ještě před chvílí jsme byli na Strahově, kopali si tam o zeď a koupali se ve sprchách po tréninku a najednou řešíme děti a manželky. Máte pravdu, že jsem se dostal do věku, kdy jsem ve střední generaci. Ale není to jen na hráčích z ročníku 92, to nechci říct, ale měli bychom na sebe dokázat vzít zodpovědnost.“
