Někdy stačí málo. Třeba jen tři odehrané zápasy. Roman Macek je v italské Cremoně věčným náhradníkem. Přesto dostal nečekanou pozvánku do české jednadvacítky, za kterou nastoupil v pátek proti Chorvatsku. „V klubu moc nehraju, ale cítím se dobře,“ říká v rozhovoru pro Nedělní Sport záložník slavného Juventusu, toho času na vypečeném hostování v Serii B.
Mluví rychle, občas protahuje koncovky slov. Nešetří úsměvy a při loučení vás krátce poplácá po zádech. Romana Macka ve druholigovém Cremonese většinu sezony mučí na lavičce, ale hořkost ani rezignaci v něm nenajdete. Jeho dny jsou teď o trpělivosti a víře, že se brzy všechno obrátí k lepšímu. „Přesně tak, žádná skepse,“ přikyvuje blonďatý sympaťák.
Z rodného Zlína odešel do Itálie už v šestnácti, cepovali ho v akademii Juventusu. Novým Pavlem Nedvědem se zatím nestal: loni na jaře hostoval v Bari a nyní zažívá podivnou sezonu v Cremoně, 70tisícovém městě dvě stě kilometrů na východ od Turína.
Od léta jste stihl pouze tři zápasy a dohromady 84 minut, do základu jste se vešel jen jednou. Zaskočila vás pozvánka do jednadvacítky? Byl jste největší překvapení nominace.
„S trenérem
Lavičkou
jsem byl pravidelně v kontaktu. Skoro každý týden jsme si psali nebo volali. Moje vytížení není optimální, ale i když moc nehraju, cítím se dobře. Nakonec jsem se dostal do nominace a jsem za to nesmírně rád.“
Vaše problémy začaly už v létě, když jste doléčoval zraněná třísla. Je to tak?
„Byl jsem v Turíně a vůbec jsem neabsolvoval letní přípravu, to byl první problém. V Cremonese jsem začal trénovat až koncem října. Klub v zimě strašně usiloval o to, aby mě udržel, a nakonec se dohodli s Juventusem i se mnou, že hostování bude pokračovat.“
Jenže po Novém roce jste zatím odehrál jen pětapadesát minut, jinak nic.
„Možná jsem čekal, že dostanu víc prostoru, ale nic nebalím. Na trénincích se mi daří a mám podporu od všech spoluhráčů: přejí mi, abych hrál častěji. Sezona je dlouhá a moje situace se může kdykoliv změnit. Doufám, že po návratu z reprezentace přijdou další šance.“
Jak moc je to frustrující? Klub vás v zimě chtěl udržet, ale stejně nehrajete.
„Taky jsem to těžko chápal. Všechno šlo dobře a po zranění jsem se cítil v pohodě, takže já i Juventus jsme čekali, že dostanu víc příležitostí. Sám jsem si nedokázal vysvětlit, jak je možné, že se na hřiště nedostávám. Po mentální stránce to bylo hodně složité. Ze všeho nejvíc jsem teď rád, že jsem fit. To je pro mě po všem, co se mnou bylo, nejdůležitější.“
Zažil jste těžké léto?
„Byla to pro mě neobvyklá situace, předtím jsem dvakrát za sebou absolvoval přípravu s Juventusem. Předloni se mi náramně povedla a klub rozhodl, že zůstanu šest měsíců v áčku. Třeba bych šel do přípravy i loni v létě a bojoval o šanci být aspoň v širším kádru. Kdo ví.“
Jenže do toho přišel malér s třísly, která vám pokazila už konec hostování v Bari.
„Dlouhé zranění všechno zkomplikovalo. Loňské jaro v Bari se mi povedlo tak, že o mě byl zájem i ze Serie A, ale k tomu jsme se vůbec nedostali. Museli jsme se soustředit na to, abych se uzdravil. Pak už to bylo jasné: druhá liga v Cremonese.“
Upřímně, nechtělo se vám odtud utéct?
„V zimě to bylo řešení, ale já to tak nechtěl. Na trénincích jsem viděl, že mám na to hrát víc. Do formy jsem se po zranění dostal až koncem prosince, takže jsem čekal, že po vánoční pauze přijde víc příležitostí. I klub nechtěl dát Juventusu prostor, aby mě půjčil někomu jinému. Tohle byla jediná situace, kterou jsem hůř chápal: proč o mě Cremona tolik stála, když mě nevyužívá tolik, jak bych si představoval já a Juventus? Pořád doufám, že se to zlomí.“
Máte aspoň po předchozím půlroce v divokém Bari tentokrát víc klidu?
„Na jihu je všechno jiné, zato Cremona je klasický sever Itálie. Klidnější, menší město. Na fotbale je ale super atmosféra: klub má velkou historii, hrával Serii A, má výborného prezidenta i sportovní středisko. Hodně se mi tam líbí, pro fotbal najdete v Cremoně všechno. Totéž v Bari. Na jihu je na každém kroku větší tlak, ovšem když se vyhrává, cítí se tam fotbalista úžasně.“
Cítíte se po pěti letech od odchodu z Česka jako poloviční Ital?
„Občas možná chci odpovědět v italštině, ale nezapomínám, odkud pocházím. I když je mi v Itálii dobře, domů se vždycky vracím rád. Ale zpátky k otázce: měl jsem štěstí poznat takový klub, jako je Juventus, což hráče změní. Nejsem poloviční Ital, jsem napůl černobílý. Přesně podle barev Juventusu.“
Nikdy jste nelitoval?
„Nikdy.“
Vážně?
„Byl jsem na zkouškách v Arsenalu nebo Manchesteru United, ale Juventus o mě od začátku měl největší zájem. Pak to šlo jako po másle. Všechny sezony v mládeži i šest měsíců v áčku se povedlo. Často jsem se potkával s Pavlem Nedvědem: škoda, že teď po odchodu do Cremony nejsme v kontaktu.“
Co by vám řekl? Že přechod z mládežnických kategorií mezi dospělé je pro fotbalistu nejtěžší?
„Já teď zažívám první zádrhel. Hodně to asi bylo ovlivněné tím zraněním. Když absolvujete letní přípravu a ukážete se trenérovi, máte plusové body. Ví, co od vás může očekávat, a můžete na tom jen vydělat. V Bari se mi dařilo, hrál jsem pořád. Teď je to naopak, ale říkám si, že jsem mladý a šancí by ještě mělo být dost.“
Opakujete si na lavičce náhradníků, že tohle je zkušenost, která vám může do budoucna pomoct?
„Je to zabíračka hlavně na psychiku, ale i taková věc se vám může v kariéře stát. Řešení je jen jedno: být trpělivý a počkat si. Právě v takových situacích se pozná Pan fotbalista. Jakmile konečně dostanete šanci, musíte ji využít. Protože už nemusí přijít další.“
Přemýšlíte o tom, co se může dít po sezoně, až vám skončí hostování v Cremoně?
„Nemyslím na to. Juventus mi vyjádřil podporu, byl jsem v kontaktu s lidmi z vedení. Myslím, že mi důvěřují. I kdybych už v Cremoně nedostal prostor, budu rád, že jsem se aspoň uzdravil, a budu doufat, že půjdu do přípravy s áčkem Juventusu a zase se tam ukážu.“
Před rokem jste říkal, že si žijete svůj vlastní sen. Platí to i teď, během téhle šedivé sezony?
„Sen pořád trvá. Dokud budu pod smlouvou s tak obrovským klubem, bude to paráda. Může se stát, že si za Juventus nikdy nezahraju, ale ta spousta zkušeností a zážitků je prostě… fantazie!“
