Vuvuzela. Jaký bude můj první střet s tímhle nástrojem, na který Afričané nedají dopustit a Evropané ho považují za nástroj ďábla? Slyšel jsem ji zatím jen na ulicích a zpoza okna auta, protože stahovat okénko se v Johannesburgu nedoporučuje. Takže to byl jen odvar.
Teď fouká do těchhle trubek mnohatisícový dav. Přesné číslo nevím, ale troufnu si tvrdit, že orchestr to je zhruba šedesátitisícový. Připadá, že trubku nemají jen Mexičané, německý ostrůvek na galérce v oblouku stadionu a novináři. Jinak platí heslo: Bez vuvuzely na Soccer City nelez.
Tak se ukažte, jak velké máte plíce! Čas nadchází v 55. minutě. To Tshabalala posílá míč čistým nártem do horního rohu brány. A? A já neslyším. Přede mnou sedící mexický kolega se ptá, kdo že dával gól. „Promiňte, ale neslyším,“ křičím a ukazuji na uši.
„Bude to bzukot, jako když strčíš hlavu do včelího úlu,“ říkali mi, co už kvílení vuvuzel na stadionu zažili. Není to pravda. Je to mnohem horší. Jako na sletu čmeláků. Podcenil jsem přípravu. Měl jsem poprosit paní domácí a zapnout si před odjezdem na dvě hodinky sekačku na trávu. Abych se obrnil.
Teď už předtím není úniku. Ani na vteřinu. Orchestr má svá přesná pravidla. Za prvé: muzikanti se střídají. Jakmile táta na tribuně odloží vuvuzelu, protože se musí nadechnout, už do ní fučí jeho kluk. Samozřejmě do své, neboť předáním by se ztrácel čas.
Za druhé: když jedni vuvuzelou zatloukají „pomyslné“ hřebíky, tedy mávají s ní nahoru a dolů, musí druhá polovina o to víc do udávaného rytmu troubit. Po chvíli se střídá garde a jede se totéž.
Za třetí: čím více u soupeřovy brány přihořívá, tím více je třeba zatroubit. Hlavně při rohových kopech, prosím!
Kdyby se s tímhle permanentním koncertem nehrál souběžně fotbal, uměl bych se tím srovnat. I když dobrovolně by mě na něj nikdo nedostal.
Ale teď se před tímto orchestrem fotbal hraje. Proto se bez skrupulí přiznám: Já si vuvuzelu nekoupím a ani si do ní nefouknu. Snad mi Afričané prominou.
