VIDEO - Neřeknou mu jinak než Loco – Blázen. Nestydí se za to, dokonce na tuto přezdívku láká návštěvníky své webové stránky, která nese název www. loco13abreu.com. Největší šílenost však uruguayský útočník Sebastián Abreu provedl v penaltovém rozstřelu s Ghanou, když poslal spoluhráče do semifinále kopem à la Panenka.
„Vždycky budu šílenec, jenom smrt mě může vyléčit,“ tvrdí o sobě se smíchem uruguayský útočník Sebastián Abreu. Svoje slova doložil v té nejvypjatější chvíli.
Podívejte se na srovnání obou "dloubáků" Abreua a Panenky:
Očima Antonína Panenky
Legendární penalta Antonína Paneny • Foto Archiv
|
| „Zápas Ghany s Uruguayí jsem sledoval v hospodě s kamarády. Když šel Abreu v rozstřelu na penaltu, někdo si dělal srandu, že to kopne jako já v Bělehradu. Ale nikdo tomu příliš nevěřil, ani já ne. Uruguayský útočník je totiž typ hráče, do kterého bych to nikdy neřekl. Takový vlasatec, u něhož jsem nepředpokládal, že by měl ten správný fi štrón a byl technický. Ale ta moje penalta je přesně o momentu překvapení. Udělat něco, co brankář vůbec nečeká, čím ho střelec zaskočí. A právě tak to dopadlo. Abreu měl výhodu, že šel jako poslední a mohl sledovat, jak se ghanský gólman při předchozích pokusech chová. Vždycky skočil. Pokaždé mám radost, když tu moji penaltu někdo použije. Pořád zůstává pravidlem, že ve vypjatých situacích brankář nezůstane stát a pohne se, aby vystihl směr a penaltu chytil. Jde jen o to najít odvahu. Ale nejen tu, musíte brankáře přesvědčit pohybem, očima, prostě vším, že míč pošlu normálně do rohu. Musíte si ho navést, kam chcete. To Abreu dokázal.“ |
V penaltovém rozstřelu v osmifinále s Ghanou si dovolil použít Panenkův proslulý vršovický dloubák. „Skutečně jsem si věřil, věděl jsem, že uspěju,“ uklidňoval všechny po zásahu.
Zúčastnil se už mistrovství světa 2002, ale do historie světových šampionátů proklouzl až letos odvážně proměněnou penaltou. „Všichni ode mě čekali další šílenost, tak jsem je uspokojil. I trenér Tabárez to věděl,“ prozradil.
Tušili to ovšem i ostatní. Když si stavěl míč, všichni spoluhráči klečeli na kolenou. Ze svého záměru neuhnul. „A pak mohli tančit,“ vyzval je k jásotu.
Hned ale vzdal poklonu brankáři Muslerovi. „Kdyby nechytil dva ghanské pokusy, byla by moje odvaha na nic. Jemu patří největší poděkování,“ myslel na kolegu.
Evropským fanouškům není moc známý, přestože působil ve dvou španělských klubech (La Coruňa a San Sebastian) a jednom řeckém (Aris Soluň). Mnohem víc toho ovšem stihl v Jižní Americe, kterou prošel doslova křížem krážem.
Dohromady nasbíral dvacet uruguayských, argentinských, mexických a brazilských klubů! Získal v nich kvanta trofejí, když listujete kronikami klubů, v nichž působil, vždycky narazíte na jeho jméno.
Počinek 236 vstřelených gólů mluví za všechno. Nad vše však staví uruguayskou reprezentaci. „Národní tým je můj domov, moje srdce, můj život,“ neskrývá své vlastenectví.
A ještě jeden výrok. „Nastoupit za národní tým je podobný nezapomenutelný pocit, jako dny, kdy se mi narodily děti.“ Od otce čtyř potomků znějí tato slova hodně upřímně.
Ve 36 letech má před sebou ještě jeden cíl: stát se nejlepším střelcem uruguayské reprezentace v její historii.
V 58 mezistátních zápasech nastřílel 30 gólů, jediný mu chybí do vyrovnání rekordního počtu. Ten dosud drží legendární útočník Héctor Scarone, mistr světa 1930.
