Rajnoch čeká na šanci: Jsem třetí a připravený

Zdá se, že mu role zvaná „čekání na šanci“ nevadí. Jan Rajnoch bere v klidu to, že v reprezentaci je na jedno z dvou míst ve středu obrany až třetí v pořadí. Možná proto, že si na nedostatek zápasů nemůže stěžovat. V Ankaragücü totiž byl v uplynulé sezoně nejvytíženějším hráčem.

Nastoupil jste proti Peru místo zraněného Tomáše Sivoka. Jak berete svou roli v reprezentaci?
„První jsou samozřejmě Hubník-Sivok. Já se snažím trenérovi dokázat, že jsem pořád připravený a že do reprezentace patřím. Může se mnou na tenhle post třetího stopera počítat.“

Michal Bílek už před odjezdem do Japonska řekl, že speciálně vám chce dát šanci. Je pro vás tenhle turnaj důležitější než jindy?
„Je důležitý, těšil jsem se. Je to národní tým, za ten chce hrát každý. Jsem rád, že jsem tady.“

Sledují v Ankaragücü vaše pozvánky do reprezentace?
„Ano. V Turecku speciálně. Kdo je v reprezentaci, má to tam dobré. Proto je pro mě každá nominace důležitá.“

Dřív jste střídal posty stopera a defenzivního záložníka. Teď už jste se ustálil na stoperu. Vyhovuje vám to víc?
„Ano, už jsem v Turecku celou sezonu odehrál na stoperu, defenzivního záložníka jsem už nehrál hodně dlouho. Vlastně v tomhle ročníku jednou, a to ještě jen dvacet minut, protože se nám pak zranil stoper. Tak jsem se přesunul zase zpátky. Teď je moje místo ve středu obrany.“

V Mladé Boleslavi jste říkal, že vám víc sedí defenzivní záložník, protože se víc dostanete do hry...
„To bylo v jiné době, v naší české lize. Cítil jsem se lepší v záloze. Asi mám taková období. Nevím, jestli to takhle dohraju do konce kariéry, ale teď se prostě cítím jako střední obránce.“

Když se omluvil Tomáš Hübschman, nebál jste se, že zase půjdete do středu zálohy? Jak je pro vás těžké přeorientovat se?
„Pro mě osobně je mnohem horší post krajního obránce. To jsem snad nikdy nehrál. Tedy, hrál, ale dopadlo to katastrofálně. Hrozně mě tam omezuje lajna, já musím mít kolem sebe prostor. Tohle je pro mě lepší, hodně stoperů občas hraje štítové záložníky a naopak. Není to takový problém.“

V Ankaragücü jste si vybudoval silné postavení, odehrál jste nejvíc zápasů v sezoně...
„...no, o hodně.“

Jste teď šéfem v kabině, když jste pro tým na hřišti tak důležitý?
„Nikdy jsem si na to nehrál. Na hřišti zodpovědnost cítím, v kabině je dobrá směs Čechů, Slováků a Turků. Rozumíme si, není to tak, že bych musel někoho dirigovat. Je to hodně demokratické.“

Je turecká liga pro stopera velká škola? Moc se tam nebrání, často jsou situace jeden na jednoho...
„Já jsem zažil i to, že na mě šli tři. My ale máme hodně cizinců, Čechů a Slováků. Když kluci hrají, má to nějaký řád. Ale měli jsme několik zranění, už jsem hrál i sám se samými Turky. Není to jednoduché, ale máme slušně poskládané mužstvo. I když to nevypadá, protože se sezona nepovedla. Mladí kluci se chtějí učit taktiku, máme čtyři měsíce nového trenéra, který jede evropský styl a má v něm systém.“

Chápou ho Turci?
„Chápou. Všechno. Rozumějí tomu, ale občas je problém v tom, že se jim moc nechce. To bylo vidět v posledním zápase, ve kterém nám už o nic nešlo. Všichni běželi dopředu, ztratili míč a na mě běželi tři... Říkal jsem si, jestli to mám zapotřebí.“

Dá se na hřišti korigovat turecká povaha?
„Ono to bylo jen v tom posledním zápase. Máme mladé kluky, někteří jsou i v turecké jedenadvacítce. Tahle sezona byla taková, že jsme se dávali dohromady, aby bylo všechno v pořádku pro tu příští. Měli jsme trochu problém s trenérem, byla to vyhrocená situace. Doufám, že příští sezonu bude tým konsolidovaný, že nebude moc změn. Tým je dobrý.“

Měl jste s bývalým trenérem Ümitem Özatem nějaký problém?
„Ne, to vůbec. Je to bývalý kapitán tureckého nároďáku, výborný chlap. Jenže tam byly nějaké problémy kolem volby prezidenta... Taky je to bývalý hráč Fenerbahce, našich velkých rivalů, předtím byl v Gencerbirligi, to jsou taky rivalové, druhý ankarský klub. Lidi ho tedy neměli rádi, bylo to takové, že jsme šli na stadion, a oni, místo aby nám fandili, na něj celý zápas pískali. On už pak ani nemohl kvůli rodině moc chodit ven, bylo toho na něj moc. Poslední půlrok neměl ani sílu nás připravovat. Tak to vzdal.“

Když ho vystřídal Mesut Bakkal, nebál jste se, že v trápícím se týmu přijdete o místo?
„Bál, jasně. Na druhou stranu, je to motivace. Šance ukázat trenérovi, že na to mám -a myslím, že jsem to dokázal.“

Sedí vám turecký fotbal svou živelností? V Boleslavi jste taky hráli zápasy s vysokým skóre.
„Sedí mi to. I když to někdy vypadá blbě, že dostáváme hodně gólů, zase jsme jich teď hodně dávali. A baví mě to. Patří k tomu štěstí, že jsem se tam chytil. Turecká liga je výborná, i když u nás ne moc sledovaná. Jsou tam zápasy, na které se člověk rád podívá, i když nehraje.“



Berete tedy angažmá v Ankaragücü jako lepší krok než Cottbus, kde jste toho tolik neodehrál?
„Je to o štěstí. V Cottbusu ho moc nebylo, co se týče v podstatě všeho. Teď se mi to možná trochu vrací.“

Sedí vám tam i to, že jste v téhle sezoně měl šest českých a slovenských spoluhráčů?
„No, je příjemné, že si člověk má s kým pokecat. Já jsem jenom měl strach, aby to dělalo dobrotu v kabině. Ale myslím, že máme dobré turecké kluky, vzali to. Není tam problém, že by se někdo s někým nebavil nebo dělal partičky. Přece jen jsme Češi a Slováci, ne Chorvati nebo Jugoši, kteří to dělají.“

Říkáte, že máte dobrý tým - nechybějí vám však evropské poháry?
„Byly by bonus. Teď máme další sezonu, musíme zabrat. Pokud ten tým zůstane pohromadě a vhodně se doplní - potřebujeme nového stopera, proto jsem taky odehrál tolik zápasů -bude ten mančaft výborný.“

Tenhle ročník jste však zakončili dvěma porážkami, ta předposlední, 0:6 s Fenerbahce, vaším největším rivalem, musela být hodně bolestivá...
„Dvacátá minuta, dvě penalty, jedna červená. Čtyřicátá šestá minuta, další penalta, pak před šedesáti tisíci diváky na Fenerbahce další gól z vymyšleného trestňáku. V posledních pěti minutách jsme dostali první dva góly ze hry. Ať si každý udělá obrázek sám, v televizi se to hodně rozebíralo. Do třetí penalty jsme měli dvě tutovky - bylo ticho, občas ten šedesátitisícový kotel začal pískat. Nemuseli jsme se za nic stydět.“