Získal všechny fotbalové trofeje, které se v jeho době daly získat. Byl mistrem světa i Evropy, držitelem Zlatého míče, vítězem Poháru mistrů, nejlepším střelcem MS. Přesto si Gerd Müller v životě cenil víc jiného úspěchu – po konci kariéry se dokázal zbavit závislosti na alkoholu. Na dno padl na přelomu 80. a 90. let, ale zachránila ho rodina. Ta, která si říká FC Bayern Mnichov.
Třetího února 1979 se hrál zápas Frankfurt - Bayern. O nic velkého v něm nešlo. O čtvrté místo v bundesligové tabulce, přesněji řečeno. Přesto změnil osud jednoho z nejlepších fotbalistů německé historie.
V 82. minutě mnichovský trenér Pál Csernai zakřičel na útočníka Gerda Müllera, že ho stahuje ze hry. Tomu bylo třiatřicet let a už nějaký čas se nepočítal mezi nejobávanější světové kanonýry, přesto se mu taková věc stala poprvé.
Bundesligu hrál od roku 1965 a nikdy neopustil předčasně hřiště proti své vůli. Jenom zraněný, nebo když si o vystřídání sám řekl. Nehrál dobře, to věděl nejlíp, a možná by skousnul, kdyby ho trenér vystřídal o přestávce. Ale v 82. minutě? To bylo jenom gesto síly.
„V Bayernu končím,“ zareagoval naštvaný Müller po zápase.
Jeden z klubových symbolů – trojnásobný vítěz PMEZ, čtyřnásobný šampion bundesligy, sedminásobný nejlepší střelec soutěže – spadl z podstavce.
V létě 1973 ho lákala Barcelona na pohádkovou smlouvu. Ale přestup mu zarazil svaz, tehdy ještě měli funkcionáři takovou moc a nechtěli, aby před domácím mistrovstvím světa měnil působiště.
O šest let později už moc nabídek na stole nebylo. Nakonec sáhl po té z floridského klubu Fort Lauderdale Strikers.
Do zámořské soutěže NASL ho už dřív lákal dlouholetý parťák Franz Beckenbauer, který hrával s Pelém a spol. za New York Cosmos. Müller se nechal přesvědčit až teď. Akorát ještě musel dořešit uvolnění z Bayernu, protože Američané měli podmínku, že nebudou platit žádné odstupné. I to se po několika týdnech nepříjemných jednání dohodlo.
Ve Fort Lauderdale podepsal smlouvu na 2,5 roku, za sezonu měl slíbeno 800 tisíc dolarů a vydal se vstříc svému druhému poločasu. Nebyl to nejšťastnější krok, který Müller v životě udělal.
Vždycky měl fóbii z lítání – a v USA se jinak na zápasy necestovalo. V mužstvu dominovala anglická klika, která ho zásobovala vysokými centry. Jeho, krále malého vápna, zvyklého hrát po zemi.
Moc mu nevoněla ani americká show, kdy zápasy kvůli komerčním televizním přestávkám trvaly klidně dvě a půl hodiny, hrálo se na umělé trávě a při remíze se o vítězi rozhodovalo v samostatných nájezdech.
Ještě víc mu vadily tréninky pod žhavým floridským sluncem. Navíc ho celou dobu pronásledovali reportéři z německého bulváru. Však byl největší sportovní hvězdou 70. let. Jednu výhodu v tom naštěstí objevil: využíval je jako tlumočníky. Protože anglicky skoro nemluvil.
Nějaké góly v NASL dal, to ano, přesně jich bylo 38 v 71 zápasech. A když se po sezoně vracíval do Mnichova, novinářům vykládal, jak úžasně se na Floridě má. Jak našel klid. Jak je rodina spokojená. Bohužel, pravda to nebyla.
Po vypršení smlouvy se Strikers se sice Müllerovi rozhodli za oceánem zůstat, protože provozovali restauraci, kde se zastavovali snad všichni evropští fotbaloví fanoušci, kteří náhodou zavítali do Fort Lauderdale a okolí, ale Gerda takový život moc nebavil. Klábosit s hosty, vzpomínat na zašlou slávu.
Byla to nuda. A nejraději ji zabíjel alkoholem.
Do Mnichova se rodina vrátila až v roce 1985. Potichu a bez fanfár. V podnikání utopili spoustu peněz, o další statisíce bývalou fotbalovou hvězdu připravili povedení manažeři. Musel dokonce prodat několik nemovitosti, do kterých ještě v průběhu kariéry investoval.
„Ale žádné dluhy jsem nenasekal, to zase ne,“ bránil se po letech. Zpátky do fotbalového světa ho to nelákalo – a vlastně ho tam ani nikdo nezval. Nejčastěji seděl doma u televize, nebo šel za kumpány do lokálu. Zapíjet životní prázdnotu i manželskou krizi.
Nikdo z bývalých spoluhráčů a kamarádů si dlouho ničeho nevšímal. Že po fotbálku hned po příchodu do šatny vytáhl z tašky prosecco a prolil ho hrdlem? Proto si přeci šli zahrát. Pro ten hezký pocit žízně.
Rok od roku tiše chřadnul, vypadal hůř a hůř.
Obrat v jeho osudu přišel až na konci léta 1991, kdy se v bulvárních novinách Abendzeitung objevil článek, že Gerd Müller, někdejší fotbalový idol, mistr světa i Evropy a uctívaný „Bomber der Nation“, je deset let po konci kariéry alkoholik. Troska bez špetky vůle. Člověk na dně.
V tom okamžiku zasáhli bývalí spoluhráči z Bayernu, z nichž se mezitím stali šéfové klubu – Uli Hoeness a Franz Beckenbauer.
„Nikdy jsme nebyli nejlepší kamarádi, nebudu lhát. Ale byli jsme z jedné rodiny. Z Bayernu. A když někdo z rodiny potřebuje pomoc, nemůžete se k němu obrátit zády,“ vysvětloval Hoeness.
Nejdřív museli Müllera přesvědčit, že pomoc skutečně potřebuje. A okamžitě, jinak může skončit špatně, protože játra už mají namále. Domluvili mu pobyt v detoxikačním středisku v Murnau. Půldruhého týdne se tam Müller dostával z nejhoršího a Hoeness za ním jezdil každý den, hned jak mu v kanceláři skončila poslední povinnost.
Potom se Müller přesunul do léčebny v Garmisch-Partenkirchenu. V idyle pod Alpami se chystal života tak, že od něj byl nejdřív na dva měsíce odříznutý. Žádné návštěvy, žádná televize. Jen občas mu kuchaři propašovali na pokoj noviny. Byl přeci „Bomber der Nation“. Ten, který Německu vystřílel titul mistrů světa i Evropy.
„V léčebně jsme měli jediný program. Náš alkohol. Celý den jsme o něm mluvili, nic jiného neexistovalo,“ vyprávěl později novinářům. Domluvených šest měsíců tam nezůstal. Podepsal revers a odešel dřív. Byl přesvědčený, že už všechno ustojí.
A ustál.
Nařídil si pevný režim, jehož součástí bylo, že se nesměl dotknout ničeho, co by obsahovalo jen miniaturní množství alkoholu. Odmítal i nealkoholické pivo, nejedl rumové pralinky, a když si v restauraci objednal salát, ujistil se u číšníka, že v zálivce nebude vinný ocet.
Hoeness od doktorů věděl, že léčebna je pouze polovina úspěchu. Důležité bude, aby Müller našel nový životní program. Aby se zase nezačal nudit a pochybovat o sobě.
I tady manažer podal pomocnou ruku. Nabídl mu pozici trenéra útočníků a brankářů u áčka Bayernu. Müller bez váhání souhlasil. Později se přesunul do béčka, působil u mládežnických týmů, pořád byl na stadionu. Šťastný a spokojený. Jenom funkci hlavního kouče odmítal, v jakékoli kategorii. Nechtěl nést za nic hlavní odpovědnost. Nechtěl se ocitnout pod tlakem, který by ho mohl dohnat zpátky k pití.
Ne každému bylo jeho angažmá po chuti. Počátkem 90. let měl Bayern ekonomické potíže a šetřila se každá marka, proto se kdosi na výroční schůzi zeptal, jestli si můžou dovolit zaměstnávat chlápka, u něhož se vlastně neví, co dělá a jaký je jeho přínos.
„Poslyšte, kdyby nebylo Gerda, není dneska žádný Bayern!“ rozohnil se u řečnického pultu Beckenbauer. „Bez něj bychom neměli tolik titulů a před tréninkem bychom se pořád převlíkali v dřevěné boudě u hřiště.“
Müller zůstal. A vydržel. Dělal asistenta všem trenérům béčka, od Hermanna Gerlanda přes Mehmeta Scholla až po Erika ten Haga. Pod rukama mu prošli pozdější mistři světa Bastian Schweinsteiger, Philipp Lahm, Thomas Müller…
Kdykoli béčko vycestovalo do světa, největší aplaus sklidil on. „Vzpomínám si, jak jsme jednou hráli v Indii, na zápase sedmdesát tisíc lidi a všichni vyvolávali Gerda. My jsme pro ně byli vzduch,“ vyprávěl s úsměvem Thomas Müller, který v roce 2010 dokonce natočil se svým slavným jmenovcem reklamu.
Happy end začal v případě životního příběhu Gerda Müllera ztrácet kontury v létě 2011. Při soustředění v Itálii se ztratil a až po několika hodinách ho našli v parku. Seděl na lavičce, úplně dezorientovaný.
Byly to první známky nastupující demence.
S béčkem přestal jezdit do zahraničí i na venkovní zápasy. O přestávkách stále méně často chodil do kabiny a slovo před hráči si brával pouze výjimečně.
V roce 2013 pak Bayern opustil nadobro.
Novináři dodržovali gentlemanskou dohodu s klubem, že o zdravotních problémech bývalé hvězdy nebudou psát. Jenže v roce 2015 se blížily Müllerovy sedmdesátiny a fanouškům by bylo divné, kdyby neměl velkolepou oslavu jako Beckenbauer a další.
Bayern proto vydal prohlášení, kde oznámil, že jeden z nejlepších hráčů jeho historie trpí Alzheimerovou chorobou a stáhl se do ústraní.
Později byl přemístěný do pečovatelského domu za Mnichovem. „Žije tam v klidu a míru,“ oznámila loni manželka Uschi při jeho 75. narozeninách. „Věřím, že moc netrpí. A doufám, že nemůže přemýšlet o svém osudu a nemoci, která připravuje lidi o poslední důstojnost.“
Nejlepší německý útočník všech dob se tak nedozvěděl, že letos na jaře byl překonán jeden z jeho rekordů (40 gólů za bundesligovou sezonu), o němž se předpokládalo, že zůstane navěky.
Ale vlastně u toho byl. Když totiž Robert Lewandowski jeho metu vyrovnal, vyhrnul si dres, aby všem mohl ukázat tričko s podobiznou slavného předchůdce.
Černobílou fotku vlasaté legendy doplňoval nápadný nápis: 4EVER GERD.
„Bomber der Nation“ Gerd Müller zemřel jen několik měsíců poté, 15. srpna 2021, ve věku 75 let.
