Karabec z Hamburku: Byl jsem na sebe moc přísný. Deka ve Spartě přejde

Během zhruba půlhodinového povídání s českými novináři na Adama Karabce několikrát mrknou procházející spoluhráči. Zrovna skončil dopolední trénink, všichni v dobré náladě. Karabec se v den rozhovoru chystal večer na stadionu kouknout na zápas Plzně s Dynamem Kyjev. Je vidět, že si český mládežnický reprezentant v tradičním německém klubu stihl od letního příchodu vytvořit velmi dobrou pozici. V přístavním městě na severu Německa žije sám, jezdí za ním z Prahy studující přítelkyně, rodiče nebo kamarádi. „Jsem tady spokojený,“ zdůrazňuje, když se pohodlně usadí v křesle a začne odpovídat na dotazy Deníku Sport a Deníku.

Už jste si zvykl během prvního půlroku v cizině?
„Bylo to pro mě něco nového, ale tak jsem to vlastně chtěl. Možná to až předčilo mé očekávání. Jsem tady v Hamburku moc spokojený, líbí se mi tady. Když člověk odchází poprvé do ciziny, pořádně neví, do čeho jde. Obava, strach, to tam u mě úplně nebylo, ale spíš taková nejistota, jak to bude vypadat. Ale sedlo si to a jsem tady fakt spokojený.“

Jaká je realita v klubu z druhé bundesligy, který má tradici a úspěchy z minulosti?
„Klub je obrovský, ani já jsem tohle nečekal. Když jsme o mém možném příchodu jednali a lidé z klubu mi to tady představili, nevěděl jsem, že je to až takhle velké, jak to tady celé funguje. Když to srovnám se Spartou, je to také na úplně top úrovni. To mi určitě pomáhá. Lidé v klubu a celkově ve městě jsou tady hodně příjemní, pomohlo mi to se dobře začlenit.“

V létě jste mluvil s mým kolegou ze Sportu Pavlem Šťastným a v rozhovoru chvíli po přestupu jste mu říkal, že potřebujete zapracovat na němčině. Jak jste v jazyce pokročil?
„Od klubu mám učitelku, pravidelně na němčinu každý týden chodím. Ale je to složitý, ve škole jsem ji měl jenom rok a začínal jsem tady skoro od nuly. Troufnu si říct, že za dobu, co jsem tady, už něco pochytám. Když ostatní mluví, nebo se třeba vysvětlují cvičení, základní slova si spojím. Ale samozřejmě to ještě není na mluvení, k tomu potřebuju větší slovní zásobu.“

Takže si pomáháte angličtinou?
„Určitě.“

Netroufnete si mezi spoluhráči německy v šatně?
„Ze srandy něco řeknu, ale nejde o nic velkého, žádné velké proslovy. Spíš nějakou věc, co se ten týden učím. Z legrace ji povím v kabině a ještě ji řeknu blbě (smích).“

Vnímáte Hamburk jako opravdu velký klub, který ale spíš žije z minulosti?
„Chodí plný stadion, 57 tisíc lidí, tohle je fakt super. Spíš se mi zdá, že se v klubu kouká na to, co se má dít do budoucna, ne zpátky. Ale určitě je v klubu cítit velká historie. Vždyť vidíte, jak to tady vypadá (ohlédne se na prostory v zázemí stadionu, kde probíhal rozhovor). Je to tady obrovské, spousty lidí, co pro klub pracují a snaží se pro nás dělat jenom to nejlepší.“

Na druhou ligu tohle prostředí vůbec nevypadá.
„Velkých týmů je v téhle soutěži dost, skoro pořád hrajeme na velkých stadionech. Na poměry české ligy se tady nejmenší stadiony rovnají těm největším u nás. V podstatě tady člověk nenarazí na to, že by šel hrát před dva, tři tisíce lidí. To je pro hráče super.“