Světový fotbal pláče. V osmasedmdesáti letech zemřel Franz Beckenbauer. Mistrovství světa vyhrál jako i hráč i trenér. Stal se fotbalovou modlou, absolutní ikonou nejen doma v Německu, ale po celé zeměkouli. Mnozí mu neřekli jinak, než Císař. Cestu mu několikrát zkřížilo i tehdejší Československo. Bolestivé bylo hlavně setkání v Bělehradě 1976 ve finále mistrovství Evropy. „Po jedné z nejtvrdších porážek v životě mně sportovně poblahopřál. Po finále jsme si na hotelu dali malé pivo,“ vzpomíná Antonín Panenka, hrdina památného zápasu.
Nakolik vás nečekané Beckenbauerovo úmrtí zasáhlo?
„Je to velmi smutná zpráva. Pro celý fotbal i pro mě osobně. Dovolím si tvrdit, že s Franzem jsme byli přátelé jak na hřišti, tak i mimo něj. Měli jsme velmi dobrý vztah. Vždycky to pro mě byl prototyp férového člověka, takového rytíře fotbalu. Ne nadarmo se mu říkalo Císař. Přezdívka seděla, byla velmi opodstatněná. V neděli zemřel… Bohužel, život je takový, jaký je. Nyní už je ve fotbalovém nebi.“
Jak se vaše přátelství projevovalo?
„Musím to vzít ze dvou úhlů. Samozřejmě jsme se potkali jako protihráči, ale několikrát i jako spoluhráči. Pravdou je, že v památném finále mistrovství Evropy v Bělehradě, v kterém jsme slavně zvítězili, jsme Beckenbauerovi trošku překazili radost. Nebo trošku, spíš hodně… (usmívá se) Právě ve finále nastupoval k jubilejnímu stému zápasu v národním týmu. Z porážky na penalty musel být šíleně zklamaný. Ale přestože to dopadlo naší slavnou výhrou, tak on byl nad věcí a choval se velmi korektně, velmi příjemně. Zároveň jsme byli spoluhráči v různých výběrech světa, či Evropy. Vždycky se ke mně choval nesmírně přátelsky. Protože jsem uměl trochu německy, pokaždé jsme si dobře popovídali. Vážně jsme k sobě měli blízko. Císař byl pro mě obrovský fotbalový vzor. A jistě nejen pro mě.“
Vybavujete si setkání, či rozpravu, na kterou nikdy nezapomenete?
„Ano. Jedna úsměvná by se našla. Byl jsem pozvaný na charitativní utkání někde v Rakousku. Trenér určil sestavu, taktiku a mělo se jít na věc. Když v tu chvíli si vzal slovo Beckenbauer a říká: Pánové, kdyby byl náhodou nějaký trestný kop, tak na něj půjde Antonín Panenka. Tím mě velmi potěšil.“
Vybavuji si, že jste potkali také ve výběru Evropy. Tehdy byl součástí základní sestavy nejen Beckenbauer, ale také gólman Lev Jašin a další obří veličiny světového fotbalu Bobby Charlton, Eusébio. Vzpomínáte si na tento zápas?
„Naprosto přesně. Pro mě to tehdy bylo neskutečné. Ano, dloubákem v Bělehradě jsem vešel ve známost, vstoupil jsem do fotbalové historie, ale tenkrát jsem byl z evropského výběru určitě nejméně známý. Přesto mě Franz i všichni ostatní vzali jako součást týmu, dokonce jsem nastoupil v základní sestavě. Výběr koučoval Max Merkel. V kabině začal předříkávat sestavu, já si myslel, že se na hřišti objevím tak na deset až patnáct minut. A on začal. V brance Jašin, v obraně Carlos Alberto, Beckenbauer a tak dále. V záloze zprava Eusébio, uprostřed Bobby Charlton a nalevo Panenka. Vybavuji si to jako teď. Zalapal jsem po dechu, sesunul se z lavičky. Byl to pro mě neskutečný zážitek. A právě Franz mi svým přátelským přístupem velmi pomohl.“
Ještě se vrátím k finále mistrovství Evropy v roce 1976. Po dramatu jste spolu hovořili?
„Já mu říkal, že jsme mu překazili jubileum. A on, že ne, ať si užijeme oslavy. Byl to vážně fotbalový gentleman se vším, co k tomu patří. Nikdy se neuchýlil k neférovým praktikám, excesy neměl ani v osobním životě. Prostě nám po jedné z nejtvrdších porážek v životě sportovně poblahopřál. A třešnička na závěr. Po finále jsme si na hotelu dali malé pivo.“ (směje se)
Byl jste součástí úžasné fotbalové generace v sedmdesátých letech minulého století. Kam řadíte Beckenbauera na pomyslném žebříčku?
„Nejsem zastáncem těchto anket, nerad někoho škatulkuji. Nikdo si to nezaslouží. Řeknu to jednoduše: Beckenbauer patřil k největším velikánům historie fotbalu.“
Kdy jste se viděli naposledy?
„Před mistrovstvím světa v Německu (2006), kdy Franz po světě loboval za přidělení turnaje. Samo sebou přijel žádat o podporu do Prahy. Chtěl, abych byl u toho. Přišel jsem na slavnostní oběd a při té příležitosti mi řekl větu, které jsem ze začátku nerozuměl. Vrátil se totiž do onoho roku 1976 a k bělehradskému finále.“
Co vám po tolika letech řekl?
„My Němci jsme si strašně přáli, abyste vy Čechoslováci nějakou penaltu kopli vedle. Nejprve jsem nechápal, jak to myslí, ale pak dodal, že jejich gólman Sepp Majer nikdy žádnou penaltu nechytil. Jedině tak prý mohli uspět.“
Co ztrácí světový fotbal v osobě Franze Beckenbauera?
„Jednoznačně vzor, i když současní hráči možná ani pořádně nevědí, kdo Beckenbauer byl. Ale pro nás soukmenovce to byl ryzí člověk, který vynikal poctivou prací, slušností. Několikrát jsem pozoroval, že nikdy nikoho neodmítl s žádostí o fotografii, o podpis. Když se s ním někdo z fanoušků chtěl pustit do debaty, vždycky ochotně vyhověl. Byl to prostě fajnový člověk. Pokorný, příjemný. Mám na něj jenom nejkrásnější vzpomínky. Myslím si, že spousta dnešních hráčů by se od něj mohla učit. Do fotbalu přinesl model středního ofenzivního obránce. V této roli býval velmi šikovný, velmi dobře vyvážel míče, byl technický, měl obrovský přehled, v každé herní situaci měl hlavu nahoře a věděl, co udělá v příští sekundě. Kam bude míč směrovat. Na obránce střílel i hodně branek. Byl to prostě klasa.“
