Císař zemřel, Německo přišlo o fotbalistu největšího. V osmasedmdesáti letech odešel Franz Beckenbauer, šéf Bayernu, ale také kapitán i trenér mistrů světa.
Vždy byl plný energie. Vždy byl první v řadě, nejvíc vidět. Jako šéf kabiny i hřiště Bayernu, Die Nationalmannschaftu, jako trenér, vždyť jen jedna legenda před ním zapsala titul mistra světa v roli hráče i trenéra.
Jemu se to povedlo v dresu s kapitánskou páskou doma (opravdu) na Olympijském stadionu v Mnichově v roce 1974 a o šestnáct let poději v saku, kdy Němci zasypali slzavé údolí vyhloubené v Mexiku 1986 a v Římě porazili Argentinu vedenou přízrakem z Aztéckého stadionu Diegem Maradonou.
Vyčníval i jako funkcionář. Bohužel si zadal s ruským Gazpromem, když leštil jeho zájmy ve světové federaci. Na druhou stranu vedl jako boss organizační výbor mistrovství světa 2006 v Německu. A to byl nějaký šampionát…
Franz Beckenbauer jel vždy naplno. Až do pondělí, kdy jeho rodina oznámila smutnou zvěst. „S hlubokým zármutkem oznamujeme, že můj manžel a náš otec Franz Beckenbauer v neděli zemřel pokojně ve spánku obklopen svou rodinou,“ stálo v prohlášení.
Je hříčkou osudu, a to dost černou, že Brazilec Mario Zagallo, jenž byl prvním šampionem v hráčské i trenérské roli, odešel v sobotu, tedy pouze den před německým fenoménem. Třetím do neskutečné party je Francouz Didier Deschmaps, aktuálně pětapadesátiletý.
Zmíněný trenérský Beckenbauerův triumf tak nějak dokumentuje jeho velikost. Reprezentaci vedl na mundialu, kde postupem do čtvrtfinále zazářili také Čechoslováci (kapitán jim dělal nový kouč Česka Ivan Hašek a vypadli po slušné bitvě v Miláně právě s Německem), bez licence. Prostě přišel, zachoval se jako boss a vyhrál.
Beckenbauer už byl takový. Byl to právě on, kdo definoval pojem libero. Původně hrál zadního stopera, v šedesátých letech a dále šlo o jakéhosi zametače. Jenže on pohled změnil. Zvedl hlavu, vzal míč, vyrážel vpřed. Samozřejmě, pomáhala mu nižší intenzita hry, nyní tak zásadní metrika, jak se moderně nazývá. Jenže pozor, Beckenbauer byl takový plejer, že by se prosadil i v dnešním frmolu, to si buďte jistí.
Zkrátka, byl největší. Přitom zažil dvě extra prohry na trávníku - a jednu velkou životní strast. Na hřišti prohrál dvě velká finále.
První ve Wembley, kde Německo padlo v roce 1966 v posledním zápase mistrovství světa s Anglií po brance, kterou svět zkoumá dodnes. „Gól to nebyl,“ tvrdil i po čtyřiceti letech Beckenbauer v rozhovoru pro Daily Telegraph, ale dodal: „Anglie si zasloužila vyhrát.“
Druhé v Bělehradu, kde v roce 1976 Československo ovládlo evropský šampionát po penaltách. „Kdyby se hrálo na dva zápasy, vyhrajeme,“ soptil Císař, čímž připomněl dřívější pravidla, tedy opakování utkání v případě remízy.
V soukromí ho dostal rok 2015, kdy mu zemřel syn Stephan na rakovinu. Od té doby se stáhl, byť byl pořád čestným prezidentem Bayernu. V pondělí odešel definitivně.
