Jako hráčský agent Jiří Müller dobře ví, jak fotbalové kluby jednají s fotbalisty. Nejvypjatější chvíle při tom nastávají, když jim dluží výplaty, prémie či bonusy – a přesto od nich chtějí, aby jim podepsali pravý opak. Jinak by totiž nemusely dostat licenci. „Je to pořád stejné – a nic se neděje,“ upozorňuje Müller. „Hráči mají strach, tak podepíšou.“
Jakou máte zkušenost s tím, že české kluby dlouhodobě dluží hráčům a neplní své závazky?
„Se závazky klubů vůči hráčům mám osobní zkušenost v případě Tomáše Necida, jemuž Slavia dluží od jeho přestupu do Ruska. Zaznamenal jsem vůli věc vyřešit, ale zatím zůstalo jenom u slov. Co se týče současných hráčů, zatím to, co řekl klubový ředitel Miroslav Platil, platilo. Týká se to třeba i Karola Kisela, jehož případ jsme na podzim chtěli řešit. To, že kluby dluží i několik výplat, je bohužel běžné. Jak potom ale hráči mohou mít chuť do fotbalu? Jsou pod tlakem, jenže hrají dál, takže největší chyba je asi u nich, že to tolerují a respektují.“
Kluby po fotbalistech kvůli licenčnímu řízení požadují, aby jim podepsali bezdlužnost, byť jim ve skutečnosti dluží. Rozmluvil byste jim to?
„Pokud by za mnou přišel hráč s tím, že má podepsat bezdlužnost, a přitom mu dluží půl roku, nemůže to v žádném případě udělat. Jinak se lze při rozumném jednání dohodnout, třeba když mu v klubu řeknou: Tady máš čtyři výplaty, dva měsíce ti budeme dlužit, je taková a taková situace, ale vyřešíme to.“
Vystupují kluby vůči hráčům s vědomím jednostranné převahy jako ti silnější, kdo je mají v hrsti?
„Mnohé kluby bohužel pečou mezi sebou a jednají s hráči špatně. Určitě mají jednostranně výhodnější pozici. Nejhorší případ je Lukáš Zelenka: ve Slovácku mu neplatili, vyřadili ho z kádru a nechali běhat samotného někde v lesích. To se vracíme do roku 1990. Ve světě to není vůbec možné. Pořád chceme do Evropy, ale myšlení klubů tomu neodpovídá. Neměli mu tedy takovou smlouvu dávat a chovat se pak k němu jako k dobytku. Ano, nemá výkonnost, ale pořád má platnou smlouvu. Pokud někdo hráči bude vyhrožovat, že skončí v prvním mužstvu, budu šlapat po tom, aby měl stejné podmínky, jako kdyby byl v áčku. Aby trénoval ve stejný čas a podobně.“
Mohou se hráči požadavkům a tlaku klubů vůbec vzepřít?
„Nejjednodušší je dát vyhrocené případy na arbitráž, když hráčům končí smlouva a s klubem už nebudou mít společného. Jinak, když ještě mají platnou smlouvu, je to pro ně těžké. My, hráčští agenti, můžeme přispět tím, že za nimi budeme pevně stát. Je lepší, když za ně někdo mluví, aby byli nějakým způsobem ´chráněni´.“
Jenže arbitráže trvají dlouho. Není to důvod, proč se na ně hráči raději neobracejí?
„Může se jim stát, že na ně dojde třeba za půl roku. S kolegy jsme mluvili o tom, že by pomohlo, kdyby se arbitrážní komise scházela jednou týdně, i za cenu vyššího poplatku, který se musí složit.“
Jaké se tedy fotbalistům nabízí řešení?
„Měli by se spojit, najít si zástupce, založit hráčskou asociaci. Čím více jich bude, tím rychleji si kluby budou muset uvědomit, že to takhle nejde donekonečna.“
Proč hráčská asociace, běžná v zahraničí, v Česku ještě nevznikla?
„Hráčům dosud nikdo nevysvětlil, jak by jim mohla pomoct. A samozřejmě se o tom nemluví, protože pro kluby by to bylo minus. Ale co mám zprávy, už na založení někdo pracuje.“
Které ligové kluby nemají s dluhy vůči hráčům problém?
„V klubech, jako jsou Teplice, Liberec, Sparta, Jablonec nebo Mladá Boleslav to funguje, jinde je to horší. Chápu, že v dnešní situaci není jednoduché sehnat peníze, ale když je nemám, tak nevlastním klub. Je také otázka, jestli jich v lize musíme mít šestnáct, ale to už není moje starost.“
