Emisar FIFA. To zní náramně hrdě. Na finále druhého ročníku Poháru Josefa Masopusta, kde se utkávají studenti střední škol, vyslala světová organizace hodně zajímavou osobnost. Alexandera Vencela ml., bývalého československého reprezentanta, jenž po rozpadu federace nastupoval za slovenský výběr.
Jste znovu v Čechách, kde jste zažil federální ligu. Jaké to jsou pocity?
„Nostalgie je tam. Je umocněná tím, že už 18 let žiju ve Francii a stejné pocity prožívám, i když se vrátím domů na Slovensko. Tak dlouho jsem třeba nebyl v Prešově. Vždycky se něco vynoří.“
Co se vynořilo konkrétně při pohledu na stadion Dukly?
„Vzpomínám na zápas, nevím v kterém roce, bylo to před Vánoci. Byla hrozná zima. My brankáři si vždycky trochu namočili rukavice, aby to drželo. Neuvědomil jsem si, jaký je mráz a začalo mi to přimrzat. Celý zápas jsem měl sevřené pěsti.“
S Janem Suchopárkem jste hrával nejen za československou reprezentaci, ale i ve Štrasburku, kde jste ho učil francouzsky. Připomenul jste mu to?
„Myslím, že Honza učitele nepotřeboval, zvládl to sám. Bylo asi pro něj jenom dobré, že jsem tam byl delší dobu a pomohl jsem mu s něčím. Byla to pěkná léta. Kontakt s ním udržuju pořád, stejně jako s brankářem Petrem Koubou. Ale s Honzou je to speciální. Také jsme si setkání moc užili.“
Když jste byl na vrcholu kariéru, došlo k rozdělení Československa. Česká reprezentace se pak v roce 1996 stala vicemistrem Evropy. Neříkáte si – škoda, mohl jsem být při tom?
„Mě spíš zklamalo, že jsme nepostoupili s posledním federálním výběrem na MS 1994 v USA. V Bruselu proti Belgii nám stačilo střelit jediný gól… Měli jsme to na dosah rukou a nohou. To je něco, co mi v kariéře chybělo. Na český tým jsem se potom už nedíval, to se nedalo ovlivnit. To byla rána osudu. Nebyl jsem vhodný okamžik na dobrém místě.“
Vás otec se stal mistrem Evropy 1976. Vzpomínáte na tu slavnou dobu?
„Viděl jsem zápasy to jako chlapec v televizi. Ale bylo to složité. Máma mě odháněla - jdi spát, na druhý den musíš do školy. Ale byla to slavná doba. Československá.“
Jak jste se dostal k funkci FIFA?
„Už jsem byl ve Štrasburku dlouho, po skončení aktivní činnost jsem dělal trenéra brankářů. Mohl jsem pokračovat, ale potřeboval jsem změnu. I když mě srdce bolelo. V té chvíli mě oslovila FIFA, abych vypracoval metodiku pro trenéry brankářů.“
Sama od sebe?
„Hodně mi pomohla kniha, která vyšla ve Francii. Technický ředitel FIFA mě pozval, za pět minut bylo všechno dohodnuté.“
Uvítal jste, že jste stal emisarem FIFA na Poháru Josefa Masopusta?
„Běží různé programy pro mládež, tento pohár mezi ně patří. Když přijde pozvání, zkoumá se, kdo je k dispozici, ale i kdo se dorozumí. To je také určitě výhoda. Před měsícem jsem byl v Norsku na kongresu UEFA pro mládežnický fotbal. Za tři dny letím do Konga.“
Krásu fotbalu dělají góly. Nermoutí vás, že učíte brankáře, jak jim zabraňovat?
„Slyšel jsem, že když budeme dělat svoji práci dobře, tak fotbal zabijeme. Ale vždycky se objeví změna pravidel, která to brankářům zkomplikuje.“
