MŮJ PRVNÍ GÓL: Lidi se mě ptají na trefu ve Francii, říká Grygera
I přesto, že se proslavil jako fotbalový obránce, vzpomínek na vstřelené góly má spoustu. Zdeněk Grygera nejvíc vzpomíná na premiérovou reprezentační trefu do sítě Francie v Paříži. Kariéru ukončil před třemi lety po vleklém zranění, ale hraje dál. „Máme ještě partu kluků asi v mém věku, kteří také skončili s fotbalem, scházíme se každou středu, přes zimu v neděli,“ říká.
„Jako spousta kluků jsem začínal kopat za barákem, to byly takové ty první tréninky. Postupně pak došlo na oddíly. Začínalo to tady na hřišti Tatranu Holešov. V té době tu byla ještě škvára, takže se tu hrávalo převážně přes zimu, když byl mráz a sníh. Současný areál se tu vybudoval až před deseti lety.
Na první gól, který jsem tu vstřelil, se nepamatuju. Ale v mládežnických týmech jsem byl střelecky celkem úspěšný. Protože jsem hrával na všech postech, kopal jsem pravidelně trestné kopy i penalty. A tak těch gólů padlo dost. Hlavně v mladších žácích, to jsem každý trestňák zakončoval pod břevno, protože jsem věděl, že tam brankáři ještě nevyskočí. Táta, který byl zároveň můj trenér, mě k tomu nabádal.
Ani první ligový gól si přesně nevybuvuju. Vím jen, že jsem ho dal za Drnovice proti Liberci a nakonec to skončilo 1:1. Spíš si vybavím další góly. Měl jsem totiž takovou sérii, že jsem hned v následujícím kole přidal druhý a v příštím třetí.
Nejvíc mám před očima ten druhý, který padl v Hradci Králové. Já jsem měl po něm takovou radost, že jsem utíkal k sektoru hostujících fanoušků, ale byla tam atletická dráha a za ní nebyl téměř nikdo. S Drnovicemi moc fandů na venkovní zápasy nejezdilo… Však mi taky pak kluci říkali: S kým ses tam radoval?
Po přestupu do Sparty jsem se prvně trefil asi v Brně. Kopal jsem penaltu a vyhráli jsme tam 1:0. Spadl mi kámen ze srdce. Když jdete na penaltu, je tam určitý čas, než se všechno nachystá, takže nad tím musíte přemýšlet. No, a pak je to buď, anebo.
Angažmá v Ajaxu mám zejména spojené s tím, že jsem měl možnost hrát na nádherném stadionu, kam chodilo každou neděli padesát tisíc lidí! Dát gól doma před tolika diváky bylo něco ohromujícího a člověk si to strašně užíval. Měl jsem navíc výhodu, že Ajax praktikoval útočný styl. Proto jsem tam gólů vstřelil na obránce celkem dost.
Nejvíc si pamatuju, jak jsem skóroval na Feyenoordu. Jeho zápasy s Ajaxem jsou největší holandské derby. Před utkáním měli naši fanoušci problémy a pořadatelé je nepustili na stadion. My jsme to během hry ani nepostřehli. Prohrávali jsme, ale pak nastal obrat, který jsem nastartoval. Pěkným volejem z šestnáctky jsem vyrovnal. Běžel jsem k sektoru našich fanoušků a tam nikdo! Jako předtím v Hradci. Na tohle jsem měl docela smůlu.
Zato jsem měl po přestupu do Juventusu Turín štěstí na FC Janov. Když jsme hráli s ním, skoro vždycky jsem dal gól nebo na něj přihrál. Když jsme jeli do Janova, nebo naopak přijel k nám, novináři se mě pokaždé ptali: Tak co, dáte zase gól? Pak se ale moje série přerušila a už to neřešili. Ještě bych rád zmínil, že jsem měl tu čest dát gól Interu Milán v nejsledovanějším italském derby. Doma jsem vyrovnával hlavou na 1:1 v nastaveném čase!
V reprezentaci mě proslavil především gól v přátelském utkání ve Francii. Napřáhl jsem z dálky a spadlo to tam. I lidi, kteří mě třeba dlouho neviděli nebo mě třeba vůbec nezaregistrovali, si tenhle gól vždycky vybaví a připomínají mi ho.
Mezi střelce jsem se zapsal i v jednadvacítce - ve zlatém penaltovém rozstřelu na mistrovství Evropy 2002. Tahle proměněná penalta mě hodně potěšila.“
