„Strýčkové si řekli, že ze mě udělají leváka, takže mi zakazovali kopat pravačkou,“ prozradil Miroslav Beránek, bývalý obránce a nyní trenér fotbalové Slavie. Na první ligový zásah si pamatuje výborně: „Ve stařičkém Edenu, televizní utkání proti Trnavě a já vyplaval neobsazený u zadní tyče…“
„Určitě si nepamatuju, kdy jsem se poprvé dotknul míče. Pokud mám ale říct, kdo mě k fotbalu přivedl, tak z vyprávění vím, že to mají na svědomí moji strýčkové. Řekli si, že ze mě udělají leváka, takže mi zakazovali kopat pravačkou. Tím mě naučili používat levou nohu, ale bylo to v tak raném dětství, že když mi to pak říkali, opravdu jsem si na to nevzpomínal.
Vyrůstal jsem ve vesnici Zvěstov, kde jsme měli jako jedna z prvních domácností černobílou televizi, takže se u nás scházeli fanoušci z celé vesnice. První zápas, který se mi zapsal do paměti, bylo finále PMEZ mezi Benfikou Lisabon a Realem Madrid v roce 1962 – úžasný duel skončil 5:3 a mně bylo pět let, na tu atmosféru nezapomenu.
S fotbalem jsem začal tak, že jsem ve Zvěstově hrál jeden rok jako osmiletý s patnáctiletými kluky za sousední vesnici Jankov. Pak jsme se přestěhovali do Votic, kde jsem nastoupil k žákům. Nejdřív jako útočník, potom záložník. Zrovna nedávno jsem viděl svou fotku ze žákovských let. Stojím ve středu hřiště a všechno se kolem mě točí.
V té době pro mě byl a zůstal největší ikonou Pelé, neuvěřitelně všestranný hráč, co uměl góly dávat jakkoliv. Líbila se mi jeho chytrost. Dal spoustu gólů a každý vypadal jinak, takže jsem ho obdivoval.
I já dal gólů spoustu, nevím přesně kolik, ale nejradši vzpomínám na svůj první ligový gól. Na ten si pamatuju velmi dobře. Bylo to ve stařičkém Edenu v dresu Slavie, kam jsem přišel v létě 1984. Šlo o osmé ligové kolo s Trnavou, bylo 18. října, čtvrtek, navíc televizní utkání. Vyhráli jsme 4:1 a já pečetil posledním gólem na konečný stav asi pět minut před koncem.
V té době jsem hrál levého obránce, měl jsem před sebou Zdeňka Šajtara, takže jsem mohl útočit, jak jsem chtěl. Pocity to byly skvělé, ta radost je ve mně ještě dnes.
Jak ta situace vypadala? Byl to centr z pravé strany od Jardy Němce, trošku to přetáhl na zadní tyč. Coby levý obránce jsem tam vyplaval neobsazený a placírkou prostřelil trnavského brankáře Opálka. Byl to můj oblíbený gólman. Dal jsem pět ligových branek a jemu hned dvě. Roztáhl jsem ruce, počkal, až přiběhnou spoluhráči, a děkoval svému nahrávači.
Dnes už jsem v jiné pozici. Občas si ještě fotbálek zahraju, ale času je málo, tak mám radost spíš z toho, když góly dává náš tým. Pocity mám pořád stejné. Snažím se po vstřelení gólu potlačit emoce, abych byl koncentrovaný, a upozorňuju i tým, aby hned potom, jak dá gól, neztratil pozornost a soupeř nám to neoplatil.
Z lavičky si asi nejvíc vybavím branku v semifinále EURO do 21 let v roce 2002 proti Itálii, která padla v prodloužení v 99. minutě. Byl to šílený zápas, protože jsme vedli 2:0, ale pak soupeř dotáhl. Nejdřív snížil z penalty a pak v nastavení křížnou střelou, na kterou tehdy Petr Čech nedosáhl. Italský masér na nás začal divoce gestikulovat a mužstvo bylo zdrcené.
Potom ale přišel během pětiminutové přestávky obrat. Cítil jsem, že vyhrajeme, a hned přišla z brejku rychlá akce. Žůrek utekl po levé straně a předložil to před prázdnou branku Pospíšilovi. Dal gól do sítě, za kterou byla plná tribuna italských fanoušků. V tu chvíli by tam ale bylo slyšet spadnout špendlík.“
