Se 176 ligovými trefami je Horst Siegl na 6. místě Klubu ligových kanonýrů, oslavil 11 titulů, válel především za Spartu, ale i za bundesligový Kaiserslautern. „Jakmile mě zaregistrovali do žáčků, měl jsem sen hrát jednou ligu. Toho jsem dosáhl díky píli, talentu a také štěstí – po příchodu do Sparty jsem vstřelil první gól hned při prvním zápase,“ vzpomíná.
„Byl jsem ten, který při gólech slízával smetanu, protože jsem byl na konci řetězce. Míval jsem výborné nahrávače a já byl vždy na správném místě ve správnou chvilku. Gól, to je radost a vítězství.
V úplných začátcích jsme měli výhodu v tom, že jsme byli trošku jiná generace. Pocházím z vesnice a vždy po škole nebo i před školou jsme hledali plácek, kde bychom si zakopali. Nebylo to ideální, protože chyběly sítě. Je hezčí, když se síť vlní a míč zůstane v bráně.
Jakmile mě zaregistrovali do žáčků, měl jsem sen hrát jednou ligu. Toho jsem dosáhl díky píli, talentu a také štěstí – po příchodu do Sparty jsem vstřelil první gól hned při prvním zápase.
Bylo mi 17 let a mám dojem, že jsem střídal Standu Grigu nebo Tomáše Skuhravého, protože to byl ve Spartě stálý tandem. Naskočil jsem proti Hradci Králové ve druhém poločase, dostal se ke mně balón, já díky instinktu vystřelil na brankáře Votrubu a dal jsem, tuším, sedmý gól v utkání.
Všichni hráči se ke mně seběhli, ta velká esa, co ve Spartě působila, byla to veliká radost. Hlavně moje, samozřejmě. Tahle trefa patřila mezi moje nejdůležitější, kam řadím i ty z evropských pohárů, ať to bylo s Marseille nebo Barcelonou. Protože nás, co dali gól Barceloně, je málo, za to jsem moc rád.
Když jsme hráli s Olympiquem, nikdo nevěřil, že bychom se přes ně mohli dostat do konečné fáze Ligy mistrů. Ale my je porazili 2:1 a pak přijela slavná Barcelona. U nich jsme prohráli 2:3, doma vyhráli 1:0. Já dostal ideální balón ze strany od Petra Vrabce po standardní situaci. Rád na to koukám, jelikož svých 100 gólů mám nahraných.
Bohužel na VHSce a mladší generace už neví, o co šlo. (smích) Záběry jsou šílené a při vzpomínce na ten gól mě mrazí dodnes. Z brankářů jsem si nejvíc věřil na Tomáše Bernadyho. Ten, když slyší moje jméno, asi rád není.
Jakmile přijela Ostrava, nebo my do Ostravy, věděl jsem, že gól dám a on nejspíš tušil, že ho dostane. Jediný Láďa Maier o sobě říká, že je jediný, komu jsem gól nedal, ale to bych se musel podívat do statistik.
Jako žáček máte sny dostat se do ligy. Když jste v ní, cíle se mění v reprezentační. Pokud stojíte na hřišti a hraje se česká hymna, je to neopakovatelný zážitek. Každý si chce zkusit hrát v zahraničí, já byl stejný. Když jsem měl trošku neshody ve Spartě, byl jsem rád za hostování v Kaiserslauternu.
Beru to velice pozitivně. Byl tam Míra Kadlec a Pavel Kuka, sešel se dobrý tým. Nehráli jsme špatně, ale měli jsme možná trochu smůlu, nakonec jsme sestoupili. Když jsem se vrátil domů, zase jsem dával góly. Sparta mi prostě byla předurčena. Mrzí mě jediné: že jsem se nepodíval na EURO do Anglie, i když jsem góly v kvalifikaci dával.
Jsem rád, že jsem se s fotbalem dostal tak daleko, že to byl nejen koníček, ale i živobytí. Byl v tom kus talentu i po otci, jelikož mě neustále k fotbalu vedl a nikdy se mi neokoukal. Všem bych radil, když to nejde, stále věřit, že se to zlomí.
Samozřejmě i rodičům: nezanevřít na fotbal, pokud děti zrovna nehrají, a stále je na tréninky vozit. Ačkoliv to pro rodiče není jednoduché, když se to podaří, všechno se jim vrátí.“
