MŮJ PRVNÍ GÓL: Objevil se balon a já nastavil hlavu, směje se Johana
Vyhlášený hlavičkář Petr Johana zpevňoval obranu Liberce, Sparty a ve třinácti zápasech i reprezentace. A taky střílel významné góly. Jako při jízdě za prvním ze dvou ligových titulů. „Dvě kola před koncem mistrovské sezony v Liberci jsme prohrávali s Brnem 1:3. Kolem 70. minuty se nám povedly dát dva góly ze standardky, oba jsem vstřelil já a na oba mi přihrál Venca Koloušek.
Bod nám nakonec k titulu pomohl, přestože jsme poslední utkání také nezvládli,“ líčí Johana.
„Pocházím z Meziboří, což je vesnička asi patnáct kilometrů od Mostu, a s fotbalem jsem začal právě tam. Otec ho hrál, takže to byl přirozený a nenásilný přechod syna k fotbalu. Chodil jsem s ním na tréninky v době, kdy v Meziboří trénoval tým mužů.
Oproti vrstevníkům jsem byl poměrně velký, takže mě stavěli dopředu, kde se mi dařilo dávat poměrně hodně branek. Poté jsem přestoupil do Litvínova, kde jsem hrál až do vojny. Během půlročního hostování jsem si vyzkoušel i druhou ligu v Ústí nad Labem, kde se mi ale příliš nedařilo. Po vojně v Karlových Varech vedla moje cesta do Mostu, kde jsem zůstal čtyři roky. A v roce 2000 se mi ozval Slovan Liberec.
První ligový zápas si vybavuji naprosto přesně. V zimní přestávce sezony 1999-2000 jsem přišel a hned v prvním jarním kole se mi povedlo dostat do základní sestavy proti Příbrami. První ligový gól padl po rohovém kopu v domácím utkání proti Českým Budějovicím. Mám pocit, že padl z prostoru první tyče. Naběhl jsem tam, objevil se balon, nastavil jsem hlavu a spadlo to do brány. Byl to zážitek na celý život.
Nejzajímavější góly? Dvě kola před koncem mistrovské sezony v Liberci nám stačilo jedno vítězství, abychom potvrdili titul. V předposledním kole jsme hráli proti Brnu. Utkání se nám nedařilo od samého začátku. Prohrávali jsme 0:2 a pak 1:3. Kolem 70. minuty se nám povedly dát dva góly ze standardky, oba jsem vstřelil já a na oba mi přihrál Venca Koloušek. Vládla velká euforie, protože přišla spousta diváků a čekalo se, že doma oslavíme titul. Bod nám nakonec k titulu pomohl, přestože jsme poslední utkání také nezvládli.
Během mého prvního roku ve Spartě jsme hráli finále Českého poháru proti Baníku Ostrava. Zápas jsme dohrávali v deseti. Pět minut před koncem jsem po centru Karla Poborského vstřelil hlavou rozhodující branku.
To nejlepší, čeho může fotbalista v kariéře dosáhnout, je nastoupit za národní tým. Jsem za to moc rád. Potkal jsem se v něm s fotbalisty, jako byli Pavel Nedvěd, Karel Poborský, Láďa Šmicer nebo Dino Koller. Byli to top hráči, kteří to dokázali i v evropských soutěžích. Hrát v reprezentaci byl však někdy i trochu svazující pocit. Častokrát jsem byl nervózní a některé zápasy se mi právě kvůli nervozitě nepovedly. Vzpomínky mám ale krásné.
Angažmá v Turecku bylo fantastické díky zdejším fanouškům a bouřlivému prostředí. Turecká liga je technická a padalo v ní hodně gólů. Hráči i fotbal zde měli kvalitu. V Rakousku jsem hrál shodou okolností opět s Vencou Kolouškem. Jeden rok jsme hráli druhou ligu a následně jsme postoupili do první ligy. Užívali jsme si krásné stadiony, kam chodila spousta lidí.
Cením si celé své kariéry. Toho, že jsem to dotáhl do ligy a do národního týmu, že jsem si vyzkoušel zahraniční angažmá. Jsem rád za všechny spoluhráče, které jsem potkal. Jsou to vzpomínky, které si člověk po ukončení kariéry rád vybavuje.
Když jsem působil v Mladé Boleslavi, syn začínal s fotbalem v Litvínově, kde trénoval můj kamarád. Občas jsem mu pomáhal a díky tomu jsem začal s trenérstvím přípravek. Drží mě to dodnes, protože mě to moc baví a naplňuje. Rád vidím, jak se kluci zlepšují a mají z fotbalu radost.“
