Český kouč v bohaté organizaci: sen je Manchester City, mluvil i s Guardiolou

Brzo ráno vzal do ruky hadr a drhnul jeden talíř za druhým. Nebo připravoval snídaně. A jakmile měl padla, mazal do školy na angličtinu… A na trénink. Nejdřív jako dobrovolník, za nic. Petr Krátký měl v Česku fotbalovou kariéru, ale ne závratnou. A když se přestěhoval před třinácti lety do Austrálie, byl zase na samém začátku.

Ale chtěl dělat fotbal. Že by mohl trénovat, což jeho samotného ani nenapadlo, mu navrhnul jeden z funkcionářů klubu Heidelberg, kde hrával nižší soutěž.

A tady ten úvod utneme, necháme mluvit šťastného Čecha, který je v Melbourne součástí obrovské organizace City Group, jejíž vlajkovou lodí je Manchester City. Budeme hovořit o vnitřních pochodech mega společnosti, o osobě Pepa Guardioly a o snech Petra Krátkého.

Našel jste v Austrálii svůj ráj? Domov?
„Ano. Mám australskou přítelkyni, budeme se brát, máme dům, a mám tu nádhernou práci…“

Jak jste k ní přišel?
„Klasicky po konci kariéry jsem přemýšlel, co dál. A kamarád, se kterým jsem hrával druhou ligu v Prostějově, právě do Austrálie odjel. A pořád volal, ať dorazím. Já neměl ženu, děti, tak jsem si řekl, proč ne. Mámě jsem řekl, že příští týden letím za kámošem do Austrálie a že nevím, kdy se vrátím.“

Co vám řekla?
„Nejdřív, že je to docela z ruky, ne? Pak si ještě vzpomněla na Krokodýla Dundeeho, a že v Česku je to přece v pohodě, super. (smích) Tak jsem se sbalil, moje hlavní motivace byla se rychle a pořádně naučit jazyk, a ideálně se vrátit zpátky k fotbalu. Akorát na začátku to trochu drhlo.“

Proč?
„Protože jsem rychle utratil peníze. Nevydělával jsem, chodil jsem po kurzech angličtiny a za fotbal v nižších soutěžích jsme skoro nic nedostávali. Ani ve třetí nebo druhé lize, všechno amatérské. Dostanete něco za odehraný zápas, něco ve stylu nižších lig v Rakousku, ale úroveň celkově špatná, taková naše horší divize. A taky jsem začal cítit, jak mi ochabuje tělo, stárnul jsem. Takže byla sranda, ale když se člověk rozběhne a praskne mu z toho lýtko, tak nic moc. No a jeden z funkcionářů klubu, za který jsem tehdy nastupoval, se mě zeptal, co bych říkal na trenéřinu.“

To vás překvapilo…
„Já tomu tenkrát ještě moc nerozuměl, ale dali mi malý kluky a já žil ze vzpomínek, co jsem se učil sám, nějaká technika, coerver, a ti byli úplně nadšení. A chytlo to i mě, tak jsem si pak řekl, že než něco nebo někoho zkazím, začnu se vzdělávat, chodit na kurzy, licence, prostě se do toho ponořím. A bylo to lepší a lepší, měl jsem skvělé ohlasy od dětí, od jejich rodičů, od lidí z klubu. Později jsem se posunul k žákům a začal se zajímat, jestli třeba není místo v akademiích místních prvoligových klubů.“

A bylo?
„No takhle, abyste měl představu - před těmi dvanácti, třinácti lety, kdy jsem tu začínal, tu žádná nebyla. (smích) První byly právě Melbourne City, protože Heidelberg, kde jsem hrával, se základnou City v podstatě sousedí, tak jsem se tam šel kouknout. Pak jsem se zeptal, jestli bych mohl přijít častěji, něco se přiučit. No a takhle se ze mě asi na rok a půl stal dobrovolník.“

Dobrovolník, to nezní, že to je za dolary.
„Taky že nebylo. (smích) Ale já byl nadšený, nosil jsem klukům vodu, kužely, balony, bylo mi to úplně jedno. Číšničinu nebo mytí nádobí jsem si nějak odbyl, ale hlavně že jsem tam mohl být zbytek dne a učit se, mluvit s lidmi jako John van’t Schip, bývalý hráč Ajaxu, který tu dělal trenéra áčka. Ostatní mi dávali na starost nějaká cvičení, která jsem mohl vést. A později mi nabídli místo asistenta u klubové jednadvacítky. Pořád jako dobrovolník, ale super.“

Jaké poměry tehdy v klubu panovaly? Bavíme se o době, kdy se Melbourne stalo součástí City group, tedy na začátku roku 2014.