Seriál Štěstíčku naproti: Ivan, Emko, Pavarotti... Kdo je kdo a jak to bylo doopravdy?

„Nevyléčitelný srdcař a zároveň fotbalový manažer, který se stůj co stůj snaží udržet svůj milovaný klub v první lize. Oženil se s fotbalem, je to celý jeho život.“ Tak tvůrci seriálu charakterizují „Vlčáka“ Ivana, tedy samozřejmě někdejšího sportovního ředitele Viktorie Žižkov Ivana Horníka. To, jak ho vykreslují, přebíjí fakt, že se podílel na vybudování obludného korupčního systému, kde rozhodčí dostávají „padesátníky“, „třicet kilo hrušek“ či „čtyřicet kilo jablek“. Na druhé straně Horník, jenž v sezoně 2003/04 bojuje o holé přežití v nejvyšší soutěži proti všem, takový opravdu byl. A nutno uznat, že herec Marek Daniel podává skvělý výkon, přestože v rámci co největší zábavnosti postavy přehrává (ale to patří k žánru). Začíná to už dokonalou vizuální podobou: kudrnatými vlasy, knírkem, tmavými brýlemi, řetízkem na krku, nezbytnou žvýkačkou i elegantním oblečením. A konče svérázným, peprným i vynalézavým slovníkem.

Seriál vystihuje, byť po svém, i finanční liknavost majitele žižkovského klubu (Luďka Vinše) a to, že Horník neváhal sáhnout do vlastní peněženky – ať už šlo o přestup hráče, o něhož nechtěl přijít, nebo výplaty. Ostatně, na Žižkově, na jehož pronajatém stadionu se natáčelo, zanechal slušnou sumu. Odpovídající roli hrají patřičné propriety jako fax, který staromilecky používal k rozesílání „notiček“ rozhodčím nebo poštovní dobírková poukázka na „třicetník“, již v seriálu posílá seriálovému sudímu Pavarcovi alias Pavarottimu (ve skutečnosti byly adresovány delegátu). I v jeho promluvách jsou smíchány úryvky z přepisů policejních odposlechů s vymyšlenými replikami, případně se překrývají různé časové roviny. Nebude to žádný spoiler, že jeho boj byl marný a ze všech aktérů korupční aféry to odnesl nejvíc. Dnes Horník žije v ústraní, ale na zápasy Žižkova stále chodí.

Mafián. Tak přezdívají mocnému příbramskému bossovi, který má budit strach. A Václav Kopta v černém kabátu Jaroslava Starku ztvárňuje vcelku zdařile, i se směsí jisté žoviálnosti, která patří k vědomí převahy nad druhými. Zvlášť se dvěma ostrými hochy v zádech, přestože zprvu působí trochu jako karikatury. Starka může kvitovat, že jeho postavě Kaplířovi scénáristé přilepili aristokratický původ a přídomek „ze Sulevic“, což obnáší i vlastnictví tvrze. Tam nedobrovolně přivezený žižkovský šíbr Ivan s úlevou, byť ne bez poskvrny, zjistí: „Když někde vidíš vykopanou jámu, tak to přece nemusí bejt hned hrob.“ I když... „Nikdy nevíš, kdy se to taková jáma bude hodit.“ Jedním z leitmotivů je právě soupeření Žižkova a Příbrami o to, kdo se zachrání v lize, a s tím spojené vymýšlení úskoků.

Natáčelo se i přímo na stadionu u Litavky, dojde také na sledování zápasu z pověstného balkonu.

Důležitou roli pak hraje velká odřenina neboli „silniční lišej“ na Kaplířově tváři, který výrazně zasáhne do děje. Měl k němu přijít při zásahu policistů. Zásahová jednotka ho opravdu vytáhla z jeho černého audi mířícího z Příbrami do Prahy a spoutala hlavou k vozovce. Důvod? Údajný podíl na vraždě otce podnikatele Radovana Krejčíře. Stalo se tak ale až v listopadu 2006, tedy o více než dva roky později po vypuknutí korupční aféry. V té byl Starka zmiňován v hovorech třetích osob, on sám ani jeho klub popotahováni nebyli.

Zapeklitou kauzu rozplétá v seriálu kriminalista v podání Václava Neužila, který se vrací z Prahy na brněnskou expozituru a vedle práce řeší i trable v soukromém životě. Dostane na starost spis Ofsajd založený kvůli korupci ve fotbale a rozjede pátrání. U něho jde nejvíce o uměleckou licenci. Hlavním vyšetřovatelem na Útvaru pro odhalování korupce a finanční kriminality byl tehdy čtyřiapadesátiletý podplukovník Miroslav Buchta, jenž dělal štábu stejně jako policista Leopold Černý (rovněž spoluautor námětu) odborného poradce. Buchta sice rovněž osm let působil v Praze, ale tím to asi tak končí.

Muž v tesilkách a s typickou přehazovačkou úřadoval v malinkaté místnosti v nenápadném domě na Kapucínském náměstí, kam za ním jezdili na výslechy obvinění. Cesta k němu vedla po schodech vedle mříže nebo výtahem na klíč. Stůl, telefon, počítač historické hodnoty, skříň s dokumenty a trezor s šanony k jednotlivým případům. A taky kniha Věčná Slavia s podpisy hráčů nebo Dějiny československé kopané. „Dlouho jsem ve fotbale pracoval,“ upozornil doktor práv, který vyslýchal už aktéry korupčního případu z roku 1985. „A výborně se v něm vyzná kolega, který rozpracovával odposlechy,“ dodal. Ano, byli na to hlavně, nebo spíš víceméně oni dva, kdo měl vyšetřování na starosti. Buchtu prý díky předchozím zkušenostem a znalosti zákulisí rozsah kauzy z roku 2004 nepřekvapil, na rozdíl od neopatrnosti hříšníků při telefonních hovorech…

Po pádu Františka Chvalovského byl jednou z nejmocnějších figur českého fotbalu: Milan Brabec neboli Milan Hůla zastával pozici místopředsedy fotbalového svazu (místo ČMFS v seriálu ČMSK) i šéfa komise rozhodčích a delegátů. Jeho rozlehlou kancelář s luxusním kávovarem v seriálu by mu však mohl nejen současný šéf FAČR David Trunda jen tiše závidět. Po propuknutí aféry se Brabec sveřepě bránil všem obviněným, zastával se rozhodčích. Brabec neboli „Milánek“, mimochodem někdejší vedoucí katedry produkce na FAMU, by se nicméně mohl cítit dotčen nejvíce ze skutečných aktérů kauzy. Je totiž vykreslen jako hlava korupční chobotnice, která sudí Irče (Dagmar Damkové) ukazuje na kalkulačce, na kolik vyjde splnění jejího snu pískat v lize. Jenže byť s „Ivánkem“ bývalý arbitr podrobně rozebíral nasazování rozhodčích, nebyl nikdy obviněn policií a v jeho případu nepadaly zmínky o penězích.

Předobrazem Hůly by mohl být mnohem spíš Roman Berbr v pozdější době. Brabec to odnesl i tím, že scénáristé do úst jeho představitele Jiřího Vyorálka vložili vulgární repliky z odposlechů na adresu Irči. O tom, že ji „sáhne na švába ve sprše“, vykládal sudí Václav Zejda delegátu Janu Prášilovi, jenž si přisadí s narážkou na jejího partnera Berbra: „A tydle dva budou večer m*dat, jako když pes dříme.“ Spojení „komedie na hlavě“ pro účesy žižkovských borců pronesl pro změnu asistent Jiří Vodička. A jen tak na okraj: pokud jde o kávu, nejvíce její konzumací na schůzkách i několikrát za den proslul Horník, známý i výzvou: „Dáme kávičku, draku?“ Právě Brabec je nicméně autorem nejslavnější hlášky aféry, která dala vzniknout stejnojmennému představení Petra Čtvrtníčka: „Ivánku, kamaráde, můžeš mluvit?“

Když rozhodčí Dagmar Damková vstoupila jako asistentka rozhodčího v sezoně 2002/03 do první ligy, vzbudilo to pozornost široké veřejnosti i značné sympatie. Slovem gender se sice ještě nikdo neoháněl, ale v obecném povědomí byla malým zjevením, Jaromír Nohavica ji dokonce oslavil písní Růže mezi trny (narážka v seriálu: „růže mezi drny“). Irča Irmanová představovaná Denisou Barešovou vstupuje do děje jako asistentka s praporkem zápasem, jemuž by odpovídal duel nikoli duel Příbram-Synot, ale Blšany-Synot (1:3) hraný na stadionu středočeského klubu. Po něm se mělo rozdělit 120 tisíc korun, ovšem 25 tisíc nakonec chybělo. Zároveň je výrazně doplněn motiv z utkání Synot-Sparta s poločasovou návštěvou sudích. Reálné situaci odpovídá to, že Irču seriálový hlavní sudí Kolaja plísnil za některé momenty jako pozdní signalizaci ofsajdu. „Já jsem nemohla nahmátnout ten knoflíček,“ líčí v policejních odposleších Zejda, co mu Damková řekla. Samozřejmě s náležitě frivolním dovětkem.

Zatímco v seriálu se Irča po neúspěšné audienci u šéfa komise rozhodčích Milana Hůly teprve osobně seznamuje s funkcionářem Alanem Cílkem, Dagmar Damková už Romana Berbra dávno znala a tvořila s ním partnerský pár, o čemž se vědělo nejen na Plzeňsku. Proto se aktéři dění obávají, co všechno by učitelka angličtiny (podle scénáře vyučená zámečnice) mohla Berbrovi z jejich piklů prozradit. S píšťalkou v lize nedebutovala v zápase Slavie s Libercem, nýbrž v méně významném Liberce s Českými Budějovicemi. Z korupční aféry vyšla bez poskvrny a po konci kariéry sudí to dotáhla až do výkonného výboru fotbalové asociace a na UEFA a FIFA. Z domácího fotbalu vycouvala po Berbrově zatčení v roce 2020.

Slovácko? To zní nějak jako Slovensko... Z Valentových, kteří vybudovali impérium Synot, se tak stali Slováci, konkrétně Kockovi. A z názvu společnosti vzniklé spojením slov SYNové a OTec Kocka a Kocka. Ano, jeden ze synů chybí, proto mu před sídlem klubu FC Hradiště filmaři postavili pomník. A i proto ten druhý trpí ze strany Kocky seniora podceňováním, peskováním a nedostatkem otcovské lásky. To vše je ale čirá fikce, na rozdíl od prostředí blikajících automatů či využívání helikoptéry k přesunům. Charismatickou hlavou rodiny, která v seriálu zkrotí i obávaného Kaplíře, byl ve skutečnosti Miroslav Valenta. Faktickým klubovým bossem holohlavý a přinejmenším navenek distinguovaný Ivo Valenta, který si vždy potrpěl na luxus. Jeho bratr (a ano, vášnivý motorkář) Miroslav junior se veřejně s fotbalem nespojoval.

Monacký rezident Ivo Valenta podle zjištění policie například zadal pokyn sportovnímu manažerovi Jaroslavu Hastíkovi, aby to o přestávce zápasu Synot-Sparta (0:2) v šatně rozhodčích „pocentroval“, protože „černoprdelník tlačí káru Spartě“. I po vypuknutí aféry korupci ze strany Slovácka vytrvale zapíral, také on však odešel s trestem od disciplinární komise i soudu, ale nijak ho to nezkrušilo. „Já si myslím, že každej správnej chlap má mít nějakej škraloup,“ pravil v DVTV pozdější senátor. A do koloritu českého fotbalu zcela zapadá, že po deseti letech se stal Synot na dva roky generálním partnerem nejvyšší soutěže…

Na to, že byl ztvárněn poněkud nedůstojně, by mohl poukazovat bývalý sportovní ředitel Synotu Jaroslav Hastík alias Baláž či Balu. Akční rádius měl vlivný muž o hodně větší a uměl si zjednat respekt. V seriálu je ovšem tak trochu za poskoka, který pendluje mezi starým a mladým Kockou (Valentou). Kromě jiného dostal za úkol zajít o přestávce zápas Synotu se Spartou (2:0) za rozhodčími. Policie monitorovala jeho schůzky se sudími, jako tu s Václavem Zejdou v garážích pražského nákupního centra, kde měl předávat jeden z úplatků.

Částku 175 tisíc korun pak měl u sebe poslední dubnový den roku 2004, kdy se na benzince u Vyškova sešel s asistentem Stanislavem Hruškou, jenž byl se Zejdou „přimíchán“ do postavy arbitra Kolaji. Filmaři poměrně věrně zachycují tlak na urychlené zatčení zmíněných aktérů, o vyšetřování už měl dostávat zprávy i sám Hastík. Policisté zasáhli ve chvíli, kdy skutečně neměli přehled, zda k předání peněz došlo. Nedošlo, ale odposlechy byly dostatečně průkazné. Poslední dubnový den na čarodějnice v okolí hořely fatry a vzplála i největší korupční aféra v českém fotbale…

Díky hýkavému smíchu identifikují seriáloví kriminalisté rozhodčího Štěpána Kolaju, který je největší „hvězdou“ mezi arbitry. Jeho předobrazem by byl podle reálných událostí nejvíc Václav Zejda, u něhož se sbíhalo hned několik větví vyšetřování. To začalo vlastně náhodou, oddělilo se totiž z případu hospodářské kriminality, který se týkal majitele klubu z Dolních Kounic Zdeňka Fily. A ten si často povídal se Zejdou. O fotbale… To je právě onen původní případ Ofsajd. Hlavní linku představují „služby“ pro Synot. Při seriálovém utkání v Příbrami (ale reálně s Blšany, hraném v příbramském azylu) se také Kolaja potkává s Irčou Irmanovou (Dagmar Damkovou). Zejda podle policejních protokolů rozděloval úplatky z toho utkání a při té příležitosti padne výraz „kapříci“ (viz také první díl), resp. dotaz „Kapříci připluli?“ Zejda platil za vášnivého rybáře a na tom také jeho advokát postavil obhajobu. Marně.

Scénáristé Štěstíčka nezapomněli ani na Zejdovu avantýru se společnicí v hotelu Gurmán jiného sudího Lubomíra Pučka, kam ji objednal opavský manažer Gustav Santarius (nikoli Fila). Co v seriálu (také) zásadně nesedí, kdyby se měl striktně držet reality? Nebyl to on, ale asistent Stanislav Hruška, s nímž sportovní ředitel Synotu Jaroslav Hastík aka Baláž domlouval úplatek o přestávce zápasu Synot-Sparta (2:0). A spolu byli také zatčeni na konci dubna 2004 na benzince u Vyškova.

V podání herce Pavla Řezníčka empatický, pozorný gentleman, který vzplane k začínající rozhodčí Irče (Dagmar Damkové) čistou láskou. Bývalý známý rozhodčí jí dokonce věnuje svou píšťalku a těší se, až díky ní znovu zazní v lize. K tomu ji napomůže složením taxy vyžadované šéfem sudích Milanem, byť prý takové praktiky odmítá. Jako by mu snad ve fotbale ublížili, odstavili ho po jeho jediném derby v kariéře a už ho na hřiště nepustili. A ještě si z něho Milan utahuje, že dostal křeče a musel mu z nich pomáhat Pavel Nedvěd. Což by mohla být narážka na třaskavý souboj Slavie se Spartou (0:1) na jaře 1995, kdy si ovšem už ve 4. minutě natáhl lýtkový sval Miroslav Maurer (a musel ze hřiště).

Berbr patřil mezi nejprotřelejší rozhodcovské firmy, čelil obvinění, že si o úplatek řekl přímo na hřišti a v „horkém létě“ 1995 byl vyřazen z prvoligové listiny poté, co mu kluby v anketě o sudích vyslovily nedůvěru. Po krátkém comebacku sbíral síly v Plzni, kde se stal šéfem krajského fotbalového svazu a trpělivě budoval svou pyramidu moci. Vedle toho dělal delegáta a Damková byla jedním z jeho nástrojů, usilovně pracoval na jejím kariérním vzestupu. Pokud jde o korupční aféru 2004, z policejních odposlechů jde vydedukovat, že věděl o tom, co se děje v linii kauzy, do níž byly zapleteny druholigové Vítkovice, i jedné z Horníkových akcí, kdy se dotazuje na jeho chráněnce, sudího Vladimíra Pastyříka.  Přijde v posledních dvou dílech seriálu nějaký zvrat či změna charakteru postavy?

Pro toho, kdo by si snad nevzpomněl, zazní indicie: kapitán Žižkova na jaře roku 2004, sedmatřicet let, Deutschland, srdcař, „nepostradatelnej, ten to tmelí“. Nestačí? Takže: vicemistr Evropy z roku 1996 Jiří Němec! K přestupu ze Sparty, kam se po letech vrátil, ho přemluvil nový žižkovský kouč Günter Bittengel (také on má v seriálu „svou“ postavu, kterou cinklou žádostí o autogram přesvědčí k podpisu smlouvy jeden z malých fotbalistů). Dobře se znali, společně působili už v Blšanech, kde se Němec objevil po letech strávených v Schalke. V seriálu mu říkají Hluchej, což je narážka na jeho přezdívku Němej.

Pro bosse Horníka byl díky zkušenostem a autoritě obrdůležitý, ale dělal mu u rozhodčích svými gesty zle. Stěžoval si na to například sudí Pavel Poledník, s nímž Horník řeší to, že má veterán tři žluté karty a hrozí mu čtvrtá, což je v seriálu zachyceno, i když s jiným sudím a před jiným utkáním. „A dyť si to umíš při tý hře říct, ne? Pane Němec, dyť já mám stejnej zájem jako vy, a on není blbej, zavřeš mu hubu, vole,“ instruuje dle policejních záznamů Poledníka Horník a zároveň slibuje, že si s Němcem promluví. Pro čtyřiaosmdesátinásobného reprezentanta to nebylo šťastné angažmá…

Nejlepší rozhodčí sezony 2002/03, který pískal na EURO, má o víkendu futsal v Bělehradě, ale Horník ho potřebuje na zápas Žižkova na Slovácku. To je zápletka, která se v seriálu mění v čirou grotesku. Tak divoké to nebylo, jakkoli šlo o složitou logistickou operaci, aby to uznávaný asistent (nikoli hlavní rozhodčí) i vědecký pracovník Evžen Amler v listopadu 2003 stihl. Díky přebukování letenky do Vídně a odvozu čtvrtým rozhodčím Petrem Řehořem. Slibovaná odměna byla 2000 eur za výhru (proto v seriálu „euronafta“ a podobně), ale utkání řídil Michal Beneš a skončilo navzdory intrikám drtivým vítězstvím domácích 4:0. Postavě Majera je přisouzena stížnost na chování žižkovského kapitána Jiřího Němce, i když ho řešil kolega Pavel Poledník. „Musíme tam dát srdíčko,“ uvědomuje si Ivan podle scénáře, načež mu Majer odpovídá: „A jít tomu štěstíčku trochu naproti.“ V „originále“ tato věta náleží asistentu Zdeňku Lukesovi, jenž podle odposlechů pronesl: „Přesně tak, jít štěstíčku naproti, vo tomdletom to je, no.“ V každém případě název seriálu je na světě….

Emko. Předobraz: Miroslav Pelta

Až do poloviny seriálu tajnosnubná postava, která vyjma ruky s prstenem s iniciálou „M“ není vidět. Teprve pak ukáže alespoň záda. „Emko“ s kmotrovskou aurou sedí na tehdejšího sparťanského (a zároveň jabloneckého) bosse Miroslava Peltu, který se z korupční aféry dostal i navzdory „cinklýmu jaru“. Když v létě 1999 přicházel na Letnou, plánoval, že by tam Ivan Horník zůstal spolu s ním, ale nový klubový šéf Vlastimil Košťál řekl ne. Horníka to zklamalo, ale možná o to víc chtěl uspět zpátky na Žižkově. Seriálový Ivan si od „Emka“ půjčuje peníze na přestup příbramské hvězdy Erika Buchny, leč dlouho je nemůže vrátit. Jejich vztah je pro český fotbal typický: Podáme si ruku a zároveň si jdeme po krku.

Rozhodčí Pavarec. Předobraz: Lubomír Puček

Seriálový úplatný sudí má pro Ivana zařídit příznivý výsledek zápasu konkurenční Příbrami, který žižkovský šíbr nedobrovolně sleduje ve společnosti Kaplíře přímo na jejím stadionu. Odpovídalo by to zápasu Blšany-Příbram (1:0) hraném v azylu u Litavky. Ale Pavarec, Pavarotti? Kdo by mohl tuhle postavu inspirovat? Lubomír Puček, hlavní sudí duelu, přezdívaný Pučini (milovníci opery už vědí).

Bonus: Sport. Předobraz: Deník Sport

Ano, proč se tím nepochlubit, v seriálu se dostalo i na deník Sport. Jeho nápodoba ve svérázné grafické úpravě se v Štěstíčku naproti objevuje (podobně jako časopis Gól neboli Góly) v několika scénách. Včetně zmínky o kritice sudích od internacionála Ladislava Vízka, který to od hrdinů taky pořádně schytal…