Otec, agent i jediný přítel: skrytý příběh vztahu Lionela a Jorgeho Messiho
Než Lionel Messi dobyl trůn, sdílel barcelonský azyl pouze s otcem. Dva málomluvní parťáci, ohmataný ovladač k PlayStationu, studená pizza z krabice, toulky cizím městem a tajný pláč po Rosariu. V chlapském doupěti, skoro jako u seriálových Joeyho s Chandlerem, jen bez předtočeného smíchu v pozadí, ukovali pouto z ocele. Objevte skryté kapitoly vztahu, který tátu a budoucího fotbalového titána svázal pevněji než lodní uzel.
Známe ty obrazy: zklamaný Lionel Messi osaměle bloumá středem hřiště. Těžké porážky ho v té samotě polykaly jako moře utrženou bóji.
Co vlastně říct muži, který si ve fotbale podrobil téměř všechno?
Otec Jorge pro Messiho znamenal pevný bod, hlas střízlivosti i bezpečný přístav. Zemřel v rodném Rosariu v osmašedesáti letech.
Provázel syna oslnivými triumfy i krutými pády. Jako agent rázně, neústupně, mnohdy až bezohledně bránil zájmy jednoho z nejlepších sportovců dějin. V tichosti – zpoza opony – řídil stamilionové impérium.
Pod nánosem křičících titulků a tučných smluv však zůstával především otcem.
Tátou, který syna nenechal padnout.
Dávno před ostatními věděl, co v Leovi dřímá. Jeho velikost, ten vzácný dar, vytušil v době, kdy okolí vidělo jen křehkého kluka s poruchou růstu.
Když v roce 2000 sbalil kufry (žádné doma neměli, museli si je vypůjčit od známých) a odvezl třináctiletého syna přes Atlantik do Barcelony, čtyřmilionové aglomerace, nezměnil jen osud vlastní rodiny. Přepsal fotbalové dějiny.
Zní to jako hollywoodská zápletka. Málokterý puberťák, navíc bytostně srostlý s ulicemi Rosaria, by dokázal odletět tisíce kilometrů od domova a nechat za sebou matku i sourozence.
Rodina je pro Argentince životní mízou; Leo si musel připadat, jako by mu někdo zaživa přesekal kořeny. Odloučenost v cizím velkoměstě bolela k zalknutí.
„Táta mi vždy stál po boku. Společně jsme prožili spoustu věcí, i těch hodně temných,“ svěřil se Messi v roce 2007 stanici Radio Del Plata. „Někdy jsem se zavřel v pokoji a plakal. On dělal tajně to samé. Předstírali jsme jeden před druhým, jak všechno bez potíží zvládáme, ale zvlášť v začátcích jsme trpěli oba. Táta se mě zeptal: Co chceš dělat? Chceš pokračovat, nebo se vrátíme domů? Chtěl jsem pokračovat. A on zůstal se mnou.“
Leo s Jorgem přistáli v Barceloně v září 2000. Třináctiletý Messi prošel zkouškou v La Masii a oba zakotvili v Hotelu Plaza nedaleko Plaça d’Espanya.
V lednu 2001 se celá rodina zabydlela ve stodvacetimetrovém bytě v Les Corts, přímo ve stínu Camp Nou. Stadion stál za rohem a Messiho svět se brzy smrskl na pár ulic mezi domovem a klubem.
Rodinný experiment se však záhy rozpadl. Nejmladší María Sol zápasila se školou i katalánštinou, s adaptací bojovali i ostatní. Matka Celia, s těžkým srdcem, zavelela k návratu do Rosaria. Jorge zůstal.
V nejkritičtějším období tak Messi žil v Barceloně jen s otcem.
Později vzpomínal, že injekce růstového hormonu nebyly to nejhorší. Mnohem víc ho drtilo roztržení rodiny. Chyběla mu máma, bratři Matías s Rodrigem i sestra. Zavřel se v pokoji a plakal tak, aby ho Jorge nezahlédl.
Táta se synem, dvě mlčenlivé nátury, slovy nikdy neplýtvali. Deník El País jejich soužití popsal jako dny plné pochybností: dospívající emigrant brečí za dveřmi, aby otec nepoznal, jak zoufale chce domů, zatímco Jorge vsadil všechno na to, že chlapec v Barceloně vydrží. A ne v ledajaké akademii, ale v líhni, kde o budoucnost soupeřily stovky nejnadanějších dětí.
Jen ponuré drama to nebylo. Příběh měl i svůj sitcomový rozměr, trochu jako Joey a Chandler z Přátel: dva parťáci odkázaní jeden na druhého, kteří se musejí poprat s méně vznešenou disciplínou zvanou všední život.
