Sibiřského mužstva se pro leckoho nepochopitelně chopil v minulé sezoně den před startem play off. A Avangard vyhučel hned v prvním kole. „Byl jsem z toho hodně zklamaný. Ale byla to pro mě obrovská zkušenost,“ vypráví osmačtyřicetiletý trenér, kterého na celé omské anabázi zatím nejvíce překvapila jedna věc: jak Jaromír Jágr neuvěřitelně dře.

To jste nevěděl?
„Slyšel jsem o tom. Ale až v Omsku jsem to uviděl na vlastní oči. To se prostě nevidí, aby taková legenda jako on tak miloval svou práci. A tak makal. Za to dobu jsem pochopil, proč je dobrý. Protože na sobě stále maká a je hladový po úspěchu.“

Jste rád, že si velmi pochvaloval, jak jste vedl tréninky?
„Určitě je příjemné něco takového slyšet. A musím říct, že jsem měl velkou radost, že právě český tým s Jaromírem i Jakubem Klepišem získal na šampionátu v Německu titul. Těsně před turnajem totiž oba pode mnou trénovali v Omsku, je vidět, že to bylo k něčemu. Oba byli skvěle nachystaní.“

I díky vám.
(usměje se) „Je báječné, když jako trenér vidíte, že vaši hráči něco vyhrají. Zpátky k tomu Jaromírovi – před mistrovstvím jsem ho dokonce musel trochu brzdit. Říkal jsem mu: netrénuj tolik, zpomal! To je něco neuvěřitelného. Přeci jenom se trenér potkává s něčím jiným, hokejisty musí dokopávat k tomu, aby tvrdě pracovali. On je úplně jiný typ. Musím říct, že tohle pro mě bylo vůbec největší překvapení, které jsem v Omsku zažil. Většinou to bývá tak, že když už je nějaká hvězda starší, sází na rutinu, už se nepouští do bláznivých tréninků. My jsme je přitom v Omsku měli opravdu náročné. On ale vždycky přišel a chtěl ještě víc a víc! Neuvěřitelné... (kroutí hlavou) Už vím, proč je Jágr tak skvělý. Je to prostě hokejový workoholik.“



Obával jste se toho, jaká s ním bude spolupráce?
„To ne. Vyptával jsem se na něj známých ve Finsku, kteří s ním hráli. Ale stejně jsem si počkal až na to, jaký bude ve skutečnosti. Moje práce mě totiž naučila jedno – není důležité, jak někdo popisuje toho druhého. Hlavní je, jaký ten člověk je, až ho osobně poznáte v akci. A Jaromír miluje sport, nejen hokej. I přesto, že už vyhrál, co mohl.“

Ruský titul ale ještě nemá.
„Ale s Omskem už vyhrál Super Six, ne?“

To ano, ale Gagarinův pohár pro vítěze KHL ne.
„Vidíte, dobrý postřeh. Snad se to rychle změní. (usměje se) Jsem moc rád, že se rozhodl v Avangardu zůstat.“

K týmu jste v uplynulé sezoně přišel těsně před play off. Jaké to pro vás bylo?
„Zavolal mi pan Bardin (šéf Omsku), dal mi nabídku. A neměl jsem moc času o tom přemýšlet. Když jste trenér a přilétne k vám taková šance, prostě ji musíte vzít.“

Pak ale následoval bleskový konec v osmifinále s Nižněkamskem.
„Pro mě to bylo velké zklamání. Ale na druhé straně to byla cenná zkušenost, poznal jsem hráče, jak reagují v těch nejsložitějších chvílích.“

Jako trenér nemáte nejlepší pověst, říká se o vás, že všude končíte kvůli sporům s hráči... Proč to tak je?
(zamyslí se) „Ještě před pár lety mi vadilo, co se o mně psalo, prožíval jsem to. Ale pak jsem to hodil za hlavu, jakožto rodinný typ jsem se hlavně soustředil na svoje nejbližší a prostě jsem se snažil jen dělat svou práci. Lidé toho napovídají, že nemá cenu se s tím zaobírat... Je spousta hráčů, kteří na druhé straně říkají, že jim dokážu pomoct. To je pro mě důležité.“

Jaký tedy jste jako trenér?
„Snažím se být pořád čerstvý.“




Čerstvý?
„Tím myslím na střídačce. Protože když hokejisté vidí, že kouč je stahaný, bez energie, může se to na ně přenést. Mám takovou zálibu – když je nějaký turnaj, sleduju, jak se postupem času mění výrazy koučů. Třeba jako naposledy v Německu.“

A jak se vám zdál český trenér Vladimír Růžička?
„Taky už měl na konci kruhy pod očima. (usměje se) Trenéři i hráči mají nejvíc energie přes léto. Proto právě v tuhle dobu je ideální čas pro to, abych jako kouč klukům řekl spoustu pokynů, i těch taktických. Protože jak se začne hrát, na každém hokejistovi vidíte, jak se mění, je více a více vyčerpaný. Je ve stresu a už toho moc nevnímá.“



Proto je toto soustředění ve Füssenu tak důležité?
„Ano. V sezoně máme pět takových postupných kroků. A tohle je ten první. Hráči se tady musí poznat a správně nachystat.“

A co je ten pátý krok? Ruský titul?
„No... Koukám, že jste bystrý. (usměje se) Chceme se dostat samozřejmě do play off a titul by byl nádherný. Člověk musí mít ty největší cíle. Protože když něco máte v hlavě a soustředíte se na to, potom se ten váš sen může vyplnit.“

Jak jste si vůbec zvykl na život v Omsku?
„Musím říct, že mi i pomohlo, že jsem tam byl sám. Víte, dělat trenéra je opravdu hrozně psychicky vyčerpávající. Je třeba si někdy vyčistit hlavu o
samotě.“

OPRAVDU JE TO DIKTÁTOR?

Kontroverzní, nepřístupný muž. Skoro diktátor, který se s nikým nepáře. Pověst finského trenéra je neúprosná. Ale jak působí „na živo?“ Velmi mile, přátelsky. Na rozhovor kývnul bez problémů, při něm byl velmi vstřícný. Vyprávěl i o tom, jak miluje tenis, vyzvídal, jaké sporty mám rád já. Když jsem sledoval trénink na suchu, přišel ke mně a dal se do vyprávění o svých metodách, o tom, proč si vzal k ruce trenéra norské rychlobruslařské reprezentace. Neustále se smál, s hráči si povídal, plácal je po ramenou. Na první pohled mi nepřišlo, že tohle je ta finská mršina, jak se o něm říká...