PŘÍMO Z CHICAGA | Na břehu jezera Michigan v Chicagu se řešil český hokej. Otec Martina Nečase je bývalý špičkový sportovec, jako junior reprezentoval v běhu na lyžích. Na sport má i proto rozumný a střízlivý pohled. Jiný, než spousta dalších rodičů. Ví, že základ je vždycky stejný: tvrdě makat a i přes nezdary jít za svým cílem. Jeho syn dneska vypadá jako příslib, který pomůže vyspravit vetchý svrchník českého hokeje. Spousta věcí v jeho dosavadní kariéře vypadá jako souhra náhod a talentu. Jenže tak to není. A ani to tak nefunguje.
„Jsou to schody, po kterých když se člověk chce dostat až nahoru, vždycky bude strašně záležet na něm. Jak bude pracovat, jak zůstane pokorný. Protože co je to talent? Přece to, jako je kdo ochotný a schopný tvrdě pracovat. Něco musí mít v sobě, ale byla a je spousta šikovných kluků, ale neměli tu morálku, cílevědomost a houževnatost jako on. To je Martinova silná stránka,“ soudí Martin Nečas starší, otec 18letého hokejového rekruta, který má šanci stát se jednou hokejovým šlechticem.
Svého syna nikdy nepotřeboval do něčeho nutit, ani na něj tlačit. Spíš ho musel brzdit. „Byl blázen do všeho. Hráli jsme fotbal, hokej, tenis, od dvanácti už to nešlo spojit, začalo to být časově neúnosné. Na tenis jsme pak chodili jen spolu, ale vždycky byl schopný na sobě dřít,“ pokračuje Nečas starší. Svého syna taky vedl ke slušnosti a naučil ho, aby začínal u sebe.
„Jak je to v pohádce o Mrazíkovi: ‚Nad nikým se nepovyšuj a před nikým se neponižuj.‘ Chovej se slušně a vždycky se to vrátí. A když se k tobě někdo chová špatně, když on kamenem, tak ty po něm dobrým slovem. Co se mi vždycky vyplatilo, bylo řešit věci s klidnou hlavou,“ připomíná táta nadějného útočníka.
Martin Nečas ví, kam se chce dostat. Něco už dokázal, ale v hlavě to má srovnané a uvědomuje si, že u toho nesmí skončit. Zároveň neztratil soudnost. Když má nedostatky, nechá si poradit a snaží se je napravit. Zatímco jiní tomu třeba nedají, co je potřeba, myslí si, že všechno přijde samo. Tak to ovšem není.
„Jestli jsme ale měli na něco štěstí, tak na dobré lidi,“ podotýká Nečas senior. „Michaela Deutsche (americký agent) nám doporučil Marek Vorel (bývalý útočník a český zástupce z Global Management Group) s Martinem Eratem, kteří jsou oba taky výborní. Štěstí jsme měli taky na trenéra Martina Sobotku ve Žďáru. Proto jsme taky zůstali do poslední chvíle, co jsme mohli. Vybojovali jsme si tam v mládeži extraligu a měli výborného trenéra. To mě vedlo k tomu, že není kam spěchat. Tvrdil jsem, že dokud bude poptávka, bude i nabídka, a jestli Martin na sobě bude makat, zájem bude tím větší. To se mi zatím vždycky osvědčilo.“
Ze skromného klubu až k vrcholu, to zní v českých poměrech taky jako zkazka. Navenek se to může jevit tak, že Martin Nečas přišel v pravý čas do správného týmu, ze Žďáru nad Sázavou přešel do Komety Brno, kde se ho skvěle ujali. Byl to skvělý tah, ani to však nebyla náhoda.
„Díky výbornému trenérovi jsme ve Žďáru zůstali co nejdéle, i když se nemůžeme vůbec srovnávat podmínky, vybavení, v tom jsme proti Brnu ve Žďáru vesnice. Rodiče ovšem dávají svoje děti do velkých klubů strašně brzy. Dobré nabídky byly už dřív, ale vůbec ničeho nelituju, Taky Libor Zábranský to rozsvítil tím, co v Kometě s mladými provedl, kolik kluků zapracoval do áčka a kolika dal čuchnout. Dostali šanci a teď vidí světlo na konci toho tunelu. Na tohle jsme měli strašné štěstí a Martin toho využil. Vyšel z malých poměrů, byl zvyklý tvrdě dřít a vždycky se mu to vyplatilo,“ líčí otec.
Žďárský hokej má taky tradici, v týmu zatím posledních mistrů světa 2010 měl tři odchovance. Petra Vampolu, Petra Koukala a Tomáše Rolinka. Tamní hokej pozvedlo i to, jak se prosazují jejich mladší následovníci. „Kluci jako náš Martin nebo Martin Kaut, Tomáš Havránek, Ondřej Trejbal se dostali do extraligy. A ti další vidí, že ta cesta prostě je. Jen se musí tvrdě pracovat a taky začínat u sebe, což spousta lidí nedělá. Máme v nátuře, že se pořád se za někoho schováváme. A když řeknete malému klukovi, že nebude hrát, odjede s rodiči na chalupu. Jenže vždycky pro to ale musíte udělat něco navíc, a my nejsme ochotní tak tvrdě trénovat jako jinde, chybí konkurence. Přitom je to všude stejné. Neznám byznysmena, který by vydělal velké peníze a seděl na zápraží, točil prsty, popíjel pivo a čekal, že se mu peníze budou kutálet do baráku,“ pokračuje Nečas starší.
V severských zemích mají vyšší životní úroveň, ale taky rovnější prostředí. Mají i větší základnu, nicméně to není hlavní důvod, proč v dospělých soutěžích hraje desetkrát tolik mladých. Tady vidí největší české úskalí otec nadaného Nečase. „Nedaří se najet na kolej dospělého hokeje. V tomhle momentu s hráči nepracujeme dobře, těm klukům nedáváme šanci. Kdyby u nás hrál Slovinec, který bude do desítky v kanadském bodování, tak s tím nemám problém. Ale jestliže udělá 5+2 za celou sezonu, tak proč nemůže hrát osmnáctiletý kluk? Pak se říká, že nejsou hráči. Mladí nebudou hrát první dvě lajny, ale příležitost prostě musí dostat. Nakopne je to a požene dál,“ míní.
Pokud jde o draft a případných vyhlídek, má Martin Nečas na věc podobný názor jako jeho syn. „Na Zlaté hokejce za námi přišel David Pastrňák a potvrdil, že to je taky trochu o štěstí. Vybrali ho na 25. místě, ale dostal šanci. Samozřejmě, řekl si o ni, bylo mu přáno, na rozdíl od Jakuba Vrány, který byl třináctý a ve Washingtonu to má strašně těžké, i když hrál suprově. Štěstí se musí naproti, ale někdy je potřeba ho taky mít. Ovšem kolikátý se kdo dostane na řadu, na tom vlastně vůbec nezáleží,“ uzavírá otec Martina Nečase.
