Tvrdá regionální anticovidová opatření je vyhnala z vlastní arény. Hokejisté San Jose se na sezonu připravují v Arizoně. V místě, kde jsou jinak nevítanými hosty. „Jsme zavření na hotelu, nedá se nic dělat. Rodina mi strašně chybí,“ přiznává Tomáš Hertl. Útočníkovi Sharks se v říjnu narodil syn Tobias. „Vidím ho akorát na fotkách nebo na videu. Je to těžké.“
Naposledy se mezi mantinely NHL sklouznul 30. ledna loňského roku. Teď, skoro po roce, čeká Tomáše Hertla restart. „Konečně! Už se fakt nemůžu dočkat,“ zavrtí sebou chlapeckou radostí na židli hotelového pokoje v arizonském Glendale při videorozhovoru. Ještě v prosinci přitom netušil, zda se slavná soutěž vůbec rozjede. Musel tak přehodnotit původní plány. „Chtěl jsem se o Vánocích přežrat, nakonec jsem se ale musel krotit,“ culí se známý milovník cukroví a rozličných dobrot.
Několikrát jsme se spolu bavili o tom, že po minulé sezoně jste byl rozsypaný jak lego. Operované koleno, těžký zánět v lokti a další trable. Už jste kompletně v pořádku?
„Naštěstí ano! Beru to tak, že všechno zlé je pro něco dobré. Jelikož se nás dohrávání sezony netýkalo, měl jsem spoustu času dát se pořádně dohromady. Jak říkáte, byl jsem fakt rozbitý. Koleno naštěstí drží, nic mě nebolí. Cítím se skvěle. Snažím se do toho dostat, respekt ale mám. Zápas mě čeká skoro po roce, což je hrozná doba. Snad zůstanu zdravý celou sezonu.“
Na konci října se vám s manželkou narodil syn Tobias. V Arizoně jste ale teď sám...
„Bohužel. Když jsme se dozvěděli, že my hráči budeme minimálně měsíc v Arizoně, domluvili jsme se, že s malým poletí do Česka. Byla by v San Jose sama, rodiče přiletět nemohli a svého vnuka by tak třeba poprvé viděli, až by mu bylo sedm měsíců. Žena má navíc doma velkou pomoc. Není to jednoduché, dva měsíce jsem byl zvyklý vídat prcka každý den, teď ho vidím jen na fotkách a videu. To je tak jediné, co můžu dělat. V Arizoně jsme zavření na hotelu. Bohužel jsme jediný klub, který nemůže trénovat ve své hale.“
Má to nějaká úskalí? Jaké vůbec je být teď „doma“ tam, kde jste normálně jako soupeři?
„Je to určitě zvláštní. Není to domácí prostředí, všichni to vnímáme. Šatnu máme bokem, museli je speciálně vybudovat. Na led musíme docela kus přecházet v pantoflích, na obličeji musíme mít až do vkročení na led roušky. Kustodi se nám snaží udělat zázemí, abychom měli pohodlí, ale není to ono. Každý den se musíme nechat testovat, pravidla jsou přísná. Na ledě ale makáme, kemp je krátký, hned nás čekají zápasy. Bojujeme s těžšími podmínkami, než jsme zvyklí.“
To musí být pro vás dost zvláštní? Tradičně letní kemp absolvujete v lednu, pak bez přípravného zápasu vletíte rovnou do sezony.
„Je to hodně zvláštní. Když byl prosinec, už jsem si říkal, že to není možné. Neviděl jsem žádnou perspektivu. Potom se naráz ohlásilo, že se za tři týdny začíná. Tak začala trochu panika. (směje se) Jsem dostatečně připravený? Stihnu vyřešit všechny věci okolo? Musíte se s tím porvat, kemp je fakt krátký. Už se ale těším. Po jedenácti měsících, kdy člověk chodí jen do posilovny, už jsem brutálně natěšený na zápas.“
Čekají vás nově sestavené divize. S každým západním rivalem odehrajete osm zápasů. Nebude to trochu jako play off? Malé spory, na které se normálně rychle zapomene, se budou přenášet do dalších zápasů.
„Přesně tak to vnímám. Kluci v kabině z toho mají docela radost. Zmenšilo se cestování, bude to takový styl baseballu. Více zápasů se stejným soupeřem na jednom místě. Rivalita se udělá mezi všemi. Bude to nabité, mnohem víc vyhrocené.“
Trenér už avizoval, že se bude dál posouvat i vaše role v týmu, kdy byste měl po odchodu Joea Thorntona převzít úlohu lídra kabiny. S tím asi problém nemáte.
„Určitě ne, jsem za to rád. Za ty roky jsem si nějakou roli už vybudoval. Trenér mi říkal, že to dokazuju, ale že chce, abych i v kabině občas promluvil. Snažím se to plnit. Už normálně mluvím dost, teď jsem ještě přidal. Je to hlavně na mně, Loganu Couturovi a Brentu Burnsovi. Snažíme se to držet pohromadě.“
Jak se s tím sžíváte?
„Je to vtipné, rychle se to přehodilo. Musím to přijmout. Už loni jsem byl jeden z lídrů, na dres jsem dostal áčko. Připravoval jsem se na to, snažil jsem se pochytit, co dělali zkušení kluci dřív. Zrovna včera jsem telefonoval s Joem Pavelskim, kecali jsme dlouho. Sám mi říkal, že i on se v tomhle pořád učí.“
Podle nového formátu odehrajete 56 zápasů ve 120 dnech. Když v roce 2013 vyhrálo kvůli výluce zkrácený nahuštěný ročník Chicago, skoro vůbec netrénovali. Co by v tomhle směru vyhovovalo vám?
„Když nás ještě trénoval Peter DeBoer, taky moc nebyl příznivcem tréninků. Spousta jich bylo dobrovolných. Uvidíme, jak to teď bude mít Bob Boughner. Je to hodně o hráčích. Máme teď jako tým nejvíc zápasů ve dvou dnech, celkem dvanáct. Zápasů budou mraky. Náš trenér je v tomhle zatím super. Často přijde za mnou nebo za Loganem a zeptá se nás na názor. Očekávám, že to bude často dobrovolné. V tomhle se hokej trochu mění.“
Omezený počet zápasů ztížil honbu za milníky některým hráčům. Myslíte, že například Alexandr Ovečkin dokáže dohnat Wayna Gretzkého ve střelecké tabulce, kde mu chybí 188 branek, či Jágra? Na českou legendu mu schází šedesát gólů.
„Myslím, že Jágra dožene. Ovie nikdy v kariéře nešel za sezonu pod třicet gólů. Myslím, že na konci příští sezony už by ho mohl překonat. Pro tyhle hráče je to hodně špatné, že takhle přichází o zápasy. Co se týče Gretzkého, uvidíme. Já Oviemu věřím. Pokud mu vydrží zdraví a bude mít chuť, může to dokázat. My v San Jose teď míříme za jiným rekordem.“
Ano, Patrick Marleau. Železnému muži NHL schází 44 zápasů k překonání Gordieho Howea.
„Přesně tak. Je pro mě velká čest, že jsem s ním mohl hrát takovou dobu. Snad se mu to letos podaří. Jen doufám, že se sezona dohraje, aby do týmů nepřišly nějaké covidy.“
Znamenal právě Marleau hodně pro rozvoj vaší kariéry?
„Určitě, moc mi pomohl. Není typ hráče, jako Jumbo (Joe Thornton), kterého byla pořád plná kabina. Pat je spíš tichý, skromný. Kdyby člověk přišel do šatny, neřekli byste, že má tak strašně moc zápasů v NHL. Ohromný dříč, pokorný, na nic si nehraje. V posilovně nic nevypustí, v silových testech pořád zvedá nejvíc ze všech. Je mu jednačtyřicet let, pořád se chce učit nové věci. I díky tomu neztrácí na rychlosti. Stále mi pomáhá, jeho oddanost hokeji je neskutečná.“
Když přejdeme od nejstarších hráčů k nejmladším, vnímáte, jak těžké je pro mladé hráče dostat se do týmů NHL a získat si smlouvy?
„Rozhodně, taky jsem nad tím zrovna přemýšlel. Nechtěl bych být v téhle době mladý hráč a prát se o místo. Ukázat jen během pár tréninků, co dovedu? To je strašně těžké. Já jsem teď v kempu dostal do lajny mladého Johna Leonarda, který dal loni v NCAA třicet gólů. U nás je místa dost, mladí se můžou ukázat. Jinde to bude ale hrozně těžké. Týmy už mají většinou představu narýsovanou z minulého roku. Být tenhle rok mladý hráč? To je asi nejtěžší období za poslední dlouhou dobu.“
Vím o vás, že milujete Vánoce se vším, co k nim patří, tedy i s cukrovím. Musel jste se hodně hlídat?
„Nejdřív jsem měl v plánu, že se strašně přežeru! (směje se) Když ale řekli, že za dva týdny začíná kemp, musel jsem se krotit. Už v létě nám babička napekla cukroví, které jsme si zmrazili a přivezli do Ameriky. Teď si ho šetříme. Jinak jak říkáte, byla to klasika. Řízek, české pohádky, pohoda. Už to sice nebylo tak jednoduché, kdy jsme si na Štědrý den lehli k televizi a koukali. S malým to moc nejde, to je člověk rád, že stihne občas jeden film. Byly to ale krásné první Vánoce ve třech.“
