Prospal otevřeně dumá, co dál: Stojím na křižovatce. Mám pokračovat?
Mluví zaníceně a se zápalem, který k němu neodmyslitelně patří. A taky dost nahlas, jak mívá ve zvyku. Václav Prospal se ocitá v polovině štace, kterou si loni dlouho rozmýšlel. Z rodinného sídla v Tampě Bay vystřelil sám do Rochesteru, kam je to po asfaltu přes dva tisíce kilometrů. Věřil, že na farmě Buffalo Sabres si z role asistenta časem proklestí cestu do pozice hlavního kouče v AHL, anebo se vrátí na mapu NHL. Tam, kde si vybudoval patřičné renomé jako hráč. Jak to vidí dnes? O tom otevřeně vypráví v rozhovoru pro iSport Premium.
V tenisovém areálu pod novogotickým zámkem v Hluboké si objedná kávu s vodou a dá se do vyprávění. Na konci povídání vám dojde, že Václavu Prospalovi není úplně co závidět. Vybrat si rodinu a klídek na Floridě, na který se těžce nadřel? Anebo pokračovat v sezonním životě bez nejbližších, zato v prostředí, které nepřestává milovat? Těžká volba.
Premiérový ročník u Rochester Americans je za vámi, váš hlavní kouč Seth Appert se nyní přesunul k Lindy Ruffovi do Sabres. Vzrostla i vám šance na povýšení?
„Naprosto upřímně – nevím. Seth dostal možnost jít do NHL po necelých čtyřech letech práce v Rochesteru. Takové nabídce se těžko odolává. Mě jen překvapilo, že o tom nikdo z nás v týmu nevěděl. A to jsme, my trenéři, bydleli společně v jednom domě. Když nám to oznámili, koukali jsme jako péro z gauče.“
A pak možná ještě jednou, když po něm dostal místo Michael Leone, 36letý kouč z juniorské USHL…
„Můžeme polemizovat o jeho zkušenostech, odkud přichází, kolik mu je, co má za sebou. Na konci sezony nám bylo řečeno, že budou hledat někoho hodně zkušeného, kdo zachová daný systém a kontinuitu. Což pak úplně neplatilo. Podobně se ale zachovaly další organizace v NHL ohledně trenérů v AHL. Ukázalo se, že v klubu nikdo neřeší, jestli jsem tady v Česku něco odtrénoval. Pro ně jsem zkrátka trenér, který má za sebou jeden rok asistenta v AHL. To je pro ně směrodatné. Netuším, zda jsem vůbec byl v hledáčku a měl šanci převzít Sethovo místo.“
Trochu jste ovšem věřil, že by to klapnout mohlo, nebo ne?
„Doufal, nedoufal… Mně a kolegovi asistentovi Nathanu Paetschovi bylo řečeno, že nás zařadí do úzkého okruhu kandidátů, faktem je, že než jsem stihl odjet domů z Rochesteru do Tampy, už jsme v něm nebyli… (usmívá se) Pak se jen zmínili, že rozhodlo nejužší vedení Sabres. Měli bychom s Nathanem pokračovat po boku Michaela.“
Už jste se potkali?
„Ano, na nedávném rozvojovém kempu týmu. Párkrát jsme si popovídali, ale na nějaké závěry je brzy. Spíš teď ze všeho nejvíc bude záležet na tom, co chci já. Zrovna jsem někde mezi.“
Jak přesně to myslíte?
„Popravdě, ocitám se na životní křižovatce. Velice vážně se zaobírám otázkou, kudy se v životě ubírat dál. Musím si to v hlavě pořádně uspořádat.“
Hádám, že to není sranda.
„Není. Máme půlku léta a já nemusím vstávat na trénink, nemusím se denně dívat pět hodin na video, vytvářet klipy a rozbory, nemusím absolvovat mítinky s hráči, nemusím dělat přípravu na přesilovku, neřeším hru soupeře, nepohybuju se na programu jiných lidí, ale jenom na svém. A je to krásný…“
Tomu rozumím.
„Fakt si musím odpovědět na zásadní otázku, zda chci v hokeji fungovat dál. Je mi 49 let a stojím na životní křižovatce s dvěma odbočkami. Hokej dál miluju, ale zároveň už se tenhle sport dostává do fáze, která mi úplně neladí s tím, jak jsem hokej prožíval a vnímal dřív.“
Protože se stává přetechnizovanou až vědeckou disciplínou?
„Tak nějak. Na jedné straně jsem strašně rád, čím jsem si během sezony prošel. Obrovská škola. V rámci přípravy na zápasy i na tréninky tam strávíte naprosto rozdílné množství času oproti času u nás. To jsou dva jiné světy. Ale že by to jejich vnímání hokeje bylo pro mě to pravý ořechový, to se úplně říct nedá. Někdy mám pocit, že se z rozborů všeho možného a vůbec z hokeje dělá až moc velká věda. Mně se líbí hokej s myšlenkou, mám rád u hráčů kreativitu, schopnost vymyslet něco překvapivého. Místo toho se teď hokej hraje hodně podle videa. Hráč očekává, že mu do puntíku řeknete, kudy a jak pojede nahoru a zpět. Vlastní myšlenka vymírá. Na nejvyšší úrovni postupně mizí moment překvapení a nápadu. A to mě štve.“
Vadí vám přemíra lajn, šablon a striktních systémů?
„Doba je taková a já vážně přemýšlím, zda tohle podstupovat dál. Já v žádném případě nechci srovnávat minulé doby a éry, ale tahle současná mi asi úplně nevoní. Možná to však souvisí i s tím, že se mi hlavou honí spousta myšlenek na odchod z hokeje.“
Druhou půlku smlouvy určitě dodržíte, anebo není vyloučené, že se rozhodnete už nyní?
