Tatínku, taky vyhraj Stanley Cup! Hertl bude bojovat dál, syn po finále brečel
Když měl minulý týden svůj hokejový kemp, přišla na něj holčička v dresu Carolina Hurricanes. Tedy vítězů Stanley Cupu. „Hned jsem jí řekl, že to mi moc radosti neudělala,“ usmívá se 32letý útočník Tomáš Hertl, jenž s Vegas prohrál ve finále právě s tímto týmem… Pro něj to bylo zvlášť hořké, protože ve stejné fázi přišel o dětský sen už před deseti lety v dresu San Jose. Po čtvrtečním tréninku se usadil za stůl a se skupinkou českých novinářů promluvil o sezoně.
Další tréninkovou dávku polykal v pražském areálu Domyno, kde už se připravuje spoustu let. Jeho parťákem je i Martin Nečas, poslední vítěz Zlaté hokejky. „Je to super, dáme si třeba i nohejbal nebo jiné sporty,“ říká centr, který v NHL zvládl už 873 zápasů a dlouhodobě je ceněný za svou univerzálnost.
Už porážka přebolela?
„Samozřejmě na to ještě trochu myslím. Potkávám lidi a ptají se. Takže slyším, že je to škoda, jak jsme byli blízko… Není to úplně jednoduchý. Před týdnem jsme měli hokejový kemp, který pořádáme už devátým rokem, přišla tam holčička a měla na sobě dres Carolina Hurricanes, Stanley Cup Champions. Všichni jí říkali: To si snad sundej, ne? (smích) Ale ona tvrdila, že Carolinu miluje. Já jsem jí pak povídal: Tos mi moc velkou radost neudělala. Teď už se tomu člověk zasměje, ale pořád to v něm zůstává.“
Zvlášť, když jste prohrál už před deseti lety.
„No právě. Uvědomuju si, že jsme od cíle byli kousek, ale vím, že i tohle ke sportu patří. Někdo se do finále ani nedostane. Bude to ale bolet dál.“
Vnímáte to jinak než tehdy? Že to mrzí víc s postupujícím věkem?
„Je to tak. Tehdy jsem byl v NHL třetí rok a hned finále. Bolelo to, ale byl jsem mladý a říkal jsem si, že za pár let budu zpátky a budu mít další šanci. Jenže uběhlo deset let. Dostal jsem se do něj znovu a v tu chvíli si člověk uvědomí, jak je hrozně náročný už se jenom do něj probojovat. Musíš vyhrát tři kola. Nevím, jestli se mi to ještě podaří. Jsem v týmu, v němž je šance velká, ale pořád je sport, nikdy nevíte. Můžete mít super sezonu, ale pak se v play off něco nepovede. Musí se všechno sejít. Trénuju s Nečim (Martinem Nečasem) a podívejte se na Colorado. Dominovalo celý rok, ale pak jsme je vyřadili ve finále konference ve čtyřech utkáních. S tím nikdo nepočítal. Je potřeba i trochu štěstí.“
Jsou hráči, jimž se nepodaří dostat ani do finále.
„No právě. Hrál jsem v San Jose i s legendami jako Joe Thornton, Patrick Marleau, které se do něj dostaly jenom jednou. Právě před deseti lety. Já už jsem v něm byl podruhé, takže si toho vážím a dívám se na to jinak. Ale dokud budou síly, budu bojovat. Určitě bych chtěl Stanley Cup vyhrát.“
Už mě odepisovali
Neberete to už trošku jako prokletí? Že vám není dáno?
„Takhle na to nemyslím. Víc lidem se stalo, že o to hráli víckrát a taky neuspěli. Ale jo, když se podívám, je to těžký, protože jsem vlastně v kariéře nic velkýho nevyhrál. Dvakrát finále Stanley Cupu, na mistrovství světa jsem byl třetí. Zároveň vím, že i tak nemám špatnou kariéru… Takže se to ve mně trochu mísí. Ale věřím, že dokud budu hrát, chci o to bojovat. I moje hlava je takhle nastavená, musel jsem se vyrovnat se spoustou zranění. Už jsem několikrát byl odepisovaný, že se nevrátím. Ale o to víc mě to vždycky motivovalo. Stejně jako teď. Je mi jedno, kolik je mi, budu pořád bojovat. Chci dokázat, že to hrát umím a můžu pomoct něco vyhrát.“
Je hodně hráčů, na které se osud usmál až ke konci kariéry. Odměnil je za jejich hokejovou oddanost.
„Ano. Dokud budu hrát, šance je pořád. Nikdy nevíte, jak to dopadne. I tak zároveň vím, že už jsem něco dokázal. Vždycky se můžu podívat na jména, která taky nikdy nevyhrála. Kdyby se to nepodařilo, zamrzí to. Ale celkově nebudu ničeho litovat, i tak už jsem něco dokázal.“
Jak těžké bylo pro vás období po olympiádě, kdy jste se střelecky trápil? 29 utkání za sebou jste neskóroval.
„Takový půst jsem naposledy měl po narození do doby, než jsem začal ve čtyřech hrát hokej. (smích) Jinak ne. Bylo to zvláštní, protože když jsem se po sezoně podíval do statistik, byl jsem mezi top 3 v kategorii nebezpečných šancí. Já je tedy měl, ale prostě mi to tam za boha nemohlo padnout. Ani přihrávky jsem nedával. Branky jsme dávali, ale mně se to vyhýbalo.“
Co vaše psychika?
„Nebylo to jednoduchý, protože všichni od vás čekají, že góly přijdou a budete rozhodovat zápasy v důležitých chvílích. Před rokem jsem dával klíčové branky v poslední minutě, a najednou nic. Táhlo se to se mnou až do play off, říkal jsem si, že už to snad není možný. Ale naštěstí s Anaheimem se to prolomilo. Proti Coloradu a Carolině už jsem se cítil dobře. Dal jsem i důležité góly, což mi pomohlo, že jsem sezonu mohl ukončit s tím, že mi to něco padlo.“
Co z toho pro vás plyne?
„Člověk si uvědomí, že je jedno, jak dlouho hraje, ale dávat góly v NHL je pořád strašně těžký.“
Jak to vnímali vaši synové, kteří jsou rovněž hokejem posedlí?
„Ten mladší, kterému jsou tři, ještě moc ne. Ale starší, jemuž bude šest, už to prožíval. Taky hraje zápasy a vyhráli malý Stanley Cup, tak už před play off mi povídal: Tatínku, já ho vyhrál, teď musíš ty! Takže fandil. Po posledním utkání, když jsme prohráli, brečel. Mám dojem, že plakal i po olympiádě. Samozřejmě mu ještě nedochází, že třeba už další šance nemusí přijít, ale všechno se mnou prožívá. Byl z toho hodně smutný.“
I jak jste nedával góly?
„Ano. Během sezony mi nabídnul: Možná se pojď podívat na můj zápas, abys věděl, jak dát gól. Což mě rozesmálo. Nakopnulo mě to. Ale jinak nás to všechny mrzelo, že jsme to nakonec s Vegas nedotáhli. Byla to škoda.“
Jak jste si sedli s koučem Johnem Tortorellou? Hlavně v úvodu play off vám trochu ubral čas na ledě.
„Nemám s ním žádný problém, strašně nám pomohl. Byli jsme v krizi, a když přišel, celé se to otočilo, dostal nás do finále. Náš vztah byl v pohodě, ale prostě víc hrál opory jako Eichel. Je pravda, že v některých situacích mě mohl víc využívat, protože jsem přestal chodit na vhazování, přitom jsem v nich nejlepší v týmu. Ale najednou jsem skoro nikdy nezačínal v útočném pásmu a nebylo pak jednoduché se tam dostat. I tak jsem odváděl maximum. V play off chcete vyhrávat, nekoukáte na sebe. Týmu jsem chtěl co nejvíc pomoct. První kolo bylo těžké, protože jsem neměl góly a v takovou chvíli vás tam ani nemůže víc posílat. Ale potom mi to tam začalo padat a myslím, že jsem mohl chodit víc do útočného pásma na buly. Snažil jsem se na to nemyslet. V hlavě jsem měl jediné – aby uspěl tým.“
Mám tři týmy, kam můžu jít
Tušili jste, že Tortorella skončí? I když dovedl tým do finále?
„Bylo to brané, že je tam opravdu jenom do konce sezony. I o n sám tvrdil, že neřeší, co bude potom. Dokonce padly zmínky, že trenér Ryan Craig to měl převzít už před play off, ale nakonec se rozhodli, že by měl pomoct impuls, když to vezme Torts. Že umí nakopnout tým, což se ukázalo. Jinak si organizace vychovávala Craiga, který byl šest let asistent v NHL, pak tři roky hlavní na farmě. Takže i kdybychom vyhráli Stanley Cup, asi aby to dopadlo stejně. Vypadalo to, že takový plán byl od začátku.“
Jak na vás vyhlášený bouřlivák Tortorella během play off zapůsobil?
„Ani jsem neuvědomil, jak je malinký. Předtím jsem ho viděl na videu, jak řve a nedošlo mi, že je tak malý. Je stará škola. Mívali jsme porady ve zvláštní místnosti, ale on je dělal v kabině, všechno psal ručně – i sestavy. Přitom máme velký obrazovky. Byl férový, nebál se v šatně seřvat kohokoliv. Ať to byli Eichel, Marner nebo někdo z mladých, kdo hrál jenom pár minut. Pokud se mu něco nelíbilo, řekl to na rovinu. Když se nám nedařilo, uměl tým nakopnout, motivační řeči měl neskutečné.“
Vnímáte, že Vegas je mezi ostatními hráči i fanoušky jeden z nejméně oblíbených týmů?
„Nás to motivuje ještě k lepším výkonům. Nemají nás rádi, protože když se podíváte na výsledky Golden Knights, tak za deset let nebyli jenom jednou v play off, mají Stanley Cup, byli třikrát ve finále. Každý rok patří mezi favority. Což jenom ukazuje, jak to vedení dělá dobře, všechno klape, je to výborná organizace. Takže si myslím, že od ostatních je to závist.“
Jde o klub, který se nebojí udělat změny.
„Jdou si za tím, moc se s nikým nemazlí. Žádný hráč nemá nic jistého. Trenéři se prostřídali, docela to tam v tomto ohledu žije. Ale je to výborná organizace, od majitele až po generálního manažera, starají se o nás skvěle.“
I vaše jméno se objevovalo ve spekulacích o výměně, vnímáte to?
„Minulou sezonu mi všichni volali, že už jsem vyrejdovaný do Caroliny, přitom jsem o tom nevěděl. (smích) Spekulace byly vždycky a budou, stejně by se mě museli zeptat. Mám tři týmy, kam můžu jít. Uvidíme. Taky záleží na situaci. Pokud si vás klub nepřeje, asi tam úplně nechcete být za každou cenu. Nemá cenu se tím zaobírat, stejně to člověk neovlivní. Podívejte se na McDavida – má ještě dva roky smlouvu, ale stejně se všude píše, kde pak skončí. Tyhle spekulace k tomu patří. Člověk je nemůže moc řešit.“
