Málokdo se může pochlubit podobným hokejovým životopisem. Zkoušela ho ambiciózní Sparta, byl členem legendárního kádru, který vydobyl titul pro Litvínov, nakoukl do reprezentace. Karel Kubát pak šel nabrat sebevědomí, zkušenosti i peníze do KHL. Po roční anabází na dálném východě ve Vladivostoku, se ale happy end po návratu do Litvínova nekonal. Dnes si vydělává hokejem v Rumunsku, finančně úplně nestrádá a vzpomíná na svého velkého kamaráda Marka Trončinského.
Začneme retrospektivně. Vašim nejzářivějším momentem kariéry je titul s Litvínovem (2015). Proč podle vás s odstupem času litvínovská Popelka slavila titul?
„Jak se říká, tam se sešlo úplně všechno. Parta držela neskutečně při sobě. Vrátil se z ciziny Kuba Petružálek. Trénovali nás Radim Rulík a Miloslav Hořava, na které moc rád vzpomínám. Pan Rulík uměl parádně zařvat a pan Hořava byl zase klidnější typ, takže se výborně doplňovali.“
A co post brankáře?
„No jasně, Pavel Francouz měl formu jako hrom. Bez skvělého gólmana nemůžete nikdy nic vyhrát, to vnímám i teď v Rumunsku, takže Pavel měl stoprocentně lví podíl na tom titulu. Je super, že to dotáhl ke Stanley Cupu.“
Říkáte, že bez skvělého gólmana nic nevyhrajete ani v Rumunsku. Mám to brát jako poklonu pro vašeho současného spoluhráče Attilu Adorjana?
„Noooo, loni byl lepší. (smích)…Letos se celkově týmu tolik nedaří. I on šel trochu dolů.“
Rád bych se oklikou vrátil k Litvínovu, protože vy jste tam po zisku titulu ještě několik let zůstal. Neříkáte si, že jste z té formy a prvenství v extralize mohl vytřískat víc, než posléze jen rok v KHL?
„Před titulem jsem se vrátil ze Sparty a v Litvínově jsem podepsal dlouholetou smlouvu, takže jsem byl vlastně uvězněn. Nedalo se nic dělat. On mě pak sice vyplatil právě na ten rok Vladivostok z KHL, ale vlastně se to řešilo tak, že mi pan Šlégr jen na rok pozastavil smlouvu, takže i kdybych hrál v Rusku jako bůh, tak jsem se do Litvínova musel vrátit, a kdyby mě Vladivostok chtěl nadále, musel by zase platit. A na rovinu, takový plejer jsem nebyl.“
Takže ve Vladivostoku by o vás stáli i nadále, ale problém byl v té smlouvě, co se vám v podstatě obnovila v Litvínově?
„Nevím, jestli o mě nějak stoprocentně stáli, abych zůstal, ale musel jsem se vracet do Česka, takže myslím, že to tam prostě takhle vzali a spadla klec.“
V týmu jste byl s Vojtěchem Polákem. Byla to asi výhoda jít tak daleko s myšlenkou, že tam nebudete sám, že?
„On tam byl chvíli i Slovák Marek Hovorka, ale ten pak rychle odešel. Jinak jo, Vojta byl asi podle kariéry největší star týmu, takže jsem za to rád. I díky Vojtovi se mi tam líbilo.“
Řekne se Vladivostok, dálný východ, konečná stanice Transsibiřské magistrály. Jaký tam byl vlastně život?
„My jsme pořád cestovali. Jen do Moskvy je to snad devět hodin letadlem, to bylo šílený. Jinak je Vladivostok nádherný město, nezapomenu ani na spoustu ruských ponorek, které kotvily v přístavu. Zima byla krutá, kdy fakt po pěti minutách venku už vám nebylo dvakrát příjemně. Lidi tam hokej obecně moc nehrotí, takže jsem měl klid. Jen v jedné chvíli jsem těžil z toho, že jsem hrál hokej za Vladivostok. Už jsem jel domů po sezoně a na letišti u přepážky mi ta paní říkala, že mám nějak těžké zavazadlo, pak se na mě líp podívala a říká, vy jste hrál za náš Admiral, že? Tak to neřešte a běžte.“ (smích)
Mnozí Češi vyprávěli s odstupem, že v Rusku to životně nebyla žádná sláva a propadli třeba i depresi. Na vás splín nějak nepadl?
„Vůbec ne. Je fakt, že já jsem si tam našel kamarádku, která mě naučila rusky a starala se o mě, takže já jsem si nemohl na nic stěžovat.“ (smích)
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
Koupit
