Růžička: Dominik nemůže být dvojka
Doteď si přesně vybavují „jejich“ nájezdy, góly a zákroky staré čtvrt století. Stačí naťuknout a Dominik Hašek s Vladimírem Růžičkou by popisovali akci donekonečna, smějí se u toho. Zvážněli, když přišla řeč na Hry ve Vancouveru, kam se Dominátor nedostal…
Obě hokejové veličiny jsou držitelé dvou ze tří nejvýznamnějších hokejových trofejí. Hašek s Růžičkou vlastní společné olympijské zlato, na Stanley Cup však dosáhl pouze Dominátor, zatímco nynější kouč vlastní dva tituly světového šampiona. Jako hráč i trenér. Ale ještě jedna věc je pojí dohromady. Tuny společných zážitků. 
Hašek: „Už ne. Spíš teď musím komentovat sestavu, říkat, co si o ní myslím, jak vidím Vokyho a tak. Ale pokud se mě někdo na olympiádu zeptá, tak mu odpovím.“ Spoustu let jste hráli spolu, teď je to s vašimi rolemi jinak. A téma olympiády je hodně choulostivá věc, že?
Růžička: „Hodně citlivá. Dominikova kariéra je úžasná. Nemyslím si, že ji někdo z našich gólmanů překoná. Snad jedině Voky se mu přiblíží. Já s těma klukama hodně zažil, jenže teď už jsem na druhé straně. Kolikrát s nimi cítím, ale nějak se musím rozhodnout, někoho vzít, jiného vynechat. Pro mě je to strašně těžký, nepříjemný. Já si těch kluků moc vážím. Pokaždé to však musím udělat tak, jak cítím, že je to nejlepší. Tady nejde jen o Dominika, ale i o další. Obecně se dá říct, že ta naše zlatá generace už má svoje roky.“
Došlo vám, že když Dominika nenapíšete na olympijskou soupisku, bude se to v hokejových kruzích hodně řešit?
Růžička: „Samozřejmě.“
Hašek: „Když ti do toho vstoupím, ono se vlastně všechno řeší. A gólmani víc než ostatní.“
Růžička: „I kdyby tady sedělo deset trenérů, netrefíme se třeba v jediné sestavě. Co mě hrozně překvapilo, s Pepou Jandačem a Ondrou Weissmannem jsme se prakticky na všem shodli. Snad jenom na jednom jméně ne tak úplně.“
Hašek: „Jestli už náhodou dopředu neznali tvůj názor.“ (usmívá se) 
Růžička: „Jak jistě víte, loni v létě jsem řekl, že chci vzít Vokyho jako jasnou jedničku. Já si Dominika natolik vážím, že si nemyslím, že může jet jako dvojka nebo trojka. Pamatuji si před Vídní 2005, jak jsem Tomáše musel přemlouvat, aby jel. Tady v lize mu to moc nešlo, pak odešel do Finska a na mistrovství se mu vůbec nechtělo. Byl z té sezony rozladěnej. To samé Petr Čajánek. Tyhle dva jsem přemlouval a oba nám strašně pomohli. A jak říkám, Dominik podle mě může jet jenom jako jednička. To je můj názor.“
A váš, Dominiku?
Hašek: „Já jsem o tom trochu přemýšlel. Kdybychom se sešli sami dva na kafi, mohli jsme si o všem popovídat. Já na to neměl jasný názor. Pravda je, že jet na dva týdny na turnaj a najednou nechytat, když jste celej život zvyklej na něco jinýho… Kdyby mi Vláďa vysvětlil, jak by to mohlo fungovat, chtěl mě jako dvojku a já pochopil, že by to týmu prospělo, možná bych to vzal. Nechal bych si čas na rozmyšlenou a pak se rozhodl. Stejně to ale padlo, protože jsem se zranil a nemělo cenu nad olympiádou přemýšlet. Já měl takový tušení, pravděpodobně správný, a teď na to, Vláďo, neodpovídej, jestli nechceš, ale zkrátka jsi měl za to, že když pojede Voky jako jednička, tak bude lepší, abych nejel.“ 
Hašek: (směje se) „Teď je olympiáda, nechme to být.“
Růžička: „Teď je strašně těžký říkat, co a jak.“
Budete, Dominiku, vstávat na noční zápasy?
Hašek: „Já ani nevím, v jakých časech hrajeme.“
Růžička: „První je v šest ráno se Slováky, pak Lotyšsko o půl třetí ráno a Rusáci v devět večer.“
Hašek: „Tak Rusko je jasný. A ten první zápas vidím tak na poslední třetinu. Kolem sedmé se většinou probouzím.“
Anebo někam večer zajít a vydržet…
Hašek: „Tak to bych už asi nezvládl. (usmívá se) A hlavně trénujeme. Podívám se pak v kabině. Ale na Lotyšsko rozhodně vstávat nebudu. Čas a síla soupeře jsou proti tomu. Rusáky určitě a pak je play off. To bych chtěl vidět.“
Teď vás dal dohromady Sport, ale kdy naposledy jste se viděli a pořádně popovídali o hokeji?
Růžička: „Dominika jsem po delší době viděl u prezidenta, předloni v listopadu, tam byl čas si chvíli popovídat. Ne moc.“
Hašek: „A já si ani nepamatuju, kdy naposledy jsme se mohli pobavit o hokeji. Ani u toho prezidenta nebylo moc času. Tam prohodíš pár vět, párkrát se zasměješ a to je tak všechno. Žádné velké rozebírání.“
Růžička: „Je to tak.“
Kdybychom vás tu nezpovídali, o čem byste si vy dva u čaje povídali?
Růžička: „Určitě o tom, jak jsme se naposledy pořádně potkali v Bostonu, když se tady pan historik přijel podívat do muzea! (směje se) Ale stejně bychom se bavili o hokeji, o čem jiným, viď? A pak o našich rodinách.“
Hašek: „Samozřejmě. Když se naše rodiny potkávaly, mýmu klukovi byly asi čtyři roky. Letí to strašně. Ale to muzeum… Tenkrát jsme s rodinou měli cestu na Východ, tak jsem Vláďovi volal a jeden, dva dny jsme se viděli.“ 
Hašek: „Těch historek je hromada, prožili jsme toho dost. Ale já hrozně vzpomínám na mistrovství světa dvacítek v Rusku… (Růžička se začíná smát) Po každém tréninku na mě Vláďa s Petrem Rosolem jezdili asi sto nájezdů. Za celou tu dobu jich muselo být minimálně tisíc.“
Růžička: „To bylo hrozný. Absolutně nenormální… Ledaři nás pokaždé vyháněli z ledu. Byli jsme fakt blázni. Vidím to jako teď, řvali na nás, ať už jdeme do kabiny, že se odjíždí a Dominik pak celej uřícenej seděl v tom autobuse do hotelu.“ (směje se)
Hašek: „Klukům jsem dával náskok asi 2:0, 3:0, hráli jsme do deseti. A bylo to napínavý! Vláďa s Petrem byli tenkrát naši nejlepší střelci. Dnes by měl gólman s přehledem vyhrát, jenže tenkrát byla výstroj úplně jiná, to se s dnešní nedá vůbec srovnávat. A hlavně takoví blázni jako my už asi nejsou. I později, bylo mi asi dvacet a dopoledne na Štědrý den jsme trenéra v Pardubicích požádali, ať nám dá klíče od haly a s Otou Janeckým, Jirkou Šejbou a Frantou Musilem jsme šli na led. Nechtěli jsme jen tak prolenošit dopoledne.“
Už tenkrát bylo těžké dát Dominikovi gól?
Růžička: „No jasně. Za chlapy chytá od šestnácti. Já sice byl o něco starší než on, ale byl to odjakživa problém přelstít ho. Ale tréninky s ním mi hodně daly, díky nim pak bylo jednodušší překonat jiné brankáře.“
Hašek: „Pamatuješ, Vláďo, jak jsi mi dal ten gól v Litvínově? Já na něj nemůžu zapomenout, protože byl jinej, než jsi obvykle dával.“
Růžička: „Jasně, pamatuju. Přesně vím, co myslíš.“
Hašek: „Ty ses rozjel, jel si za Frantu Musila…“
Růžička: „Vím, zasekl jsem to mezi kruhama a poslal jsem to nad lapačku do vinglu! (směje se) My jsme vážně historici. Ale přesně, jak říkáš, pro mě to byl netypickej gól. Většinou jsem chodil přes beka a pak střílel.“
Hašek: „Výborná střela!“ Růžička: „Anebo to slavné finále ligy Trenčína s Pardubicemi. Já jel asi patnáctkrát sám na bránu a nedal nic! (udiveně) Celkově za naši kariéru mě Dominik vychytal. Na jiné gólmany se mi jezdilo líp.“
Hašek: „Počkej, ale myslím, že v té sérii jsi mi dva góly dal. Všichni z toho tenkrát dělali velký souboj Růžička proti Haškovi, my však tehdy měli lepší tým než Trenčín. Měli jsme vynikající pětky a přehráli jsme je. Pravda, něco jsem mu chytil.“ 
Růžička: „To zase ne. Já se na něj vždycky těšil. On byl hrozně nevyzpytatelnej. Jednou v Pardubicích proti mně vylítl na vrchol kruhů a vypíchl mi puk. Já to vůbec nečekal. Tenkrát to naši gólmani nikdy nedělali, jen on. Když Dominik chytal za Pardubice, které měly vždycky výborný mančaft, ten zápas mě ohromně bavil.“
Šli byste do toho teď znovu?
Růžička: „Já tyhle akce nemám rád. Zvlášť, když Dominik pořád chytá a já už nehraju. Plno trenérů si na tréninku zkouší blafáky, já to ale nedělám. Mě to už nebere. Kariéru mám za sebou, hotovo. Občas na naše gólmany vypálím, ale schválně jim to pošlu do lapačky.“
Byl jste si jistý, že z Haška vyroste světová legenda?
Růžička: „Já to tvrdil vždycky. V NHL mu zkraje nevěřili, protože tam se věří hlavně číslům a kdo je nemá, tak ho tolik neberou. Ale já moc dobře věděl, komu se mi dávají nejhůř góly. Tenkrát jsem přijel do Edmontonu, kde chytal Ranford. Já mu dal z každého nájezdu gól. Ale jakým způsobem… Já se snažil tak z šedesáti procent. Petrovi Klímovi říkám: „Co to je za gólmana?“ A on na to, že Bill je nejlepším gólmanem NHL. A já: „Tohleto?! Vždyť nechytí puk!“ Já mu vždycky naznačil kličku, on mi ujel tři metry z branky a já to dával do prázdný. Myslel jsem, že si ze mě dělá srandu. Ale v zápasech zase chytal super.“
Hašek: „To je pravda, byl hodně rychlej.“
Růžička: „Je to paradox, ale v NHL se mi proti Dominikovi dařilo víc než doma. A to jsem tam moc nehrál, tak šest střídání za zápas.“
Hašek: „Na rovinu, já měl z Růži vítr. V Bostonu hrál výborně. Moc dobře. Ale pak v Ottawě se mu tolik nedařilo. Přesto jsem si říkal, ať ho tam jejich trenér moc nestaví. Růža a pak Jirka Lála. To byli dva hráči, před kterými jsem měl velkej respekt.“ 
Hašek: „Míval strašnou ránu z voleje. Ale hroznou…“
Růžička: „Musím potvrdit, Jirka měl strašidelný golfáky!“
Hašek: „A k tomu si vezměte tehdejší výstroj.“
Růžička: „V tom jsem taky Dominika obdivoval. On byl snad jediný gólman, který nikdy neuhnul. A ještě Bláža (Ladislav Blažek). Dřív opravdu brankáři uhýbali. Třeba takový Olda Válek, když napřáhl tou svojí lopatou… Já měl v Litvínově za úkol v prvních minutách střílet gólmanům na hlavu. Dominik se ale nikdy nebál. V nároďáku jsem střílel naplno, ale radši vedle, abych ho netrefil.
Ty brankářské vestičky…
Hašek: „Nejhůř chráněné byly paže, ramena, ale i zápěstí. Anebo loket. Tady nic nebylo (ukazuje). Tenkrát Jardovi Radvanovskému v tréninku zlomili navikulárku… Kdybych měl na sobě tři tenčí svetry, je to jako tehdejší výstroj. Proto se dřív všechno chytalo rukama, zatímco teď puky tlumíte víc rameny, tělem.“
Růžička: „Nebo si kluci brali větší brusle, protože kdyby do těch, co perfektně sedí, dostali pukem, mají po prstech.“
