Nejslavnější období Plzeň prožívala v minulé dekádě. Shodovalo se s návratem největší ikony klubu Martina Straky. V roli hráče a zároveň klubového bosse a majitele. Jaroslav Špaček byl taky u toho, když Indiáni v sezoně 2012/13 vyválčili historický titul. Po návratu ze zámoří pomáhal v roli poradce a asistenta trenéra, triumf slavil opět jako hráč. „Nikdy jsme nedosáhli tak vysoko. Rád bych si na titul sáhnul znovu,“ říká.
I v Plzni se rodili šikovní útočníci, spíš však proslula buldočím hokejem, který bolí. Taky byla líhní výborných beků. Vladimír Bednář a Milan Kajkl patřili ke stálicím reprezentace ve zlaté éře 70. let, další se pohybovali na hraně. Nejzářivější kariéru prožil Jaroslav Špaček: olympijské zlato a bronz, tři tituly mistra světa, kolem 900 zápasů v NHL. Bojoval ve finále Stanley Cupu, vyhrál švédskou ligu a na závěr přispěl k triumfu Plzně, kam původně přišel z nedalekých Rokycan.
Řezníček, Vlček, Jonák, Baďouček, to byly pilíře plzeňské obrany začátkem 90. let, kdy jste do velkého hokeje pronikl. Měl jste mezi nimi oblíbence?
„Na hokej jsem začal chodit s tátou, když jsme ještě bydleli v Hrádku u Rokycan. Od železáren dostával lístky. Jezdil jsem se dívat hlavně na útok Táflík-Pata-Černý. Když jsem chodil na gympl v Rokycanech, vzadu to táhli Josef Řezníček, Jirka Jonák, Ivan Vlček. Pak si mě vytáhli do Plzně a začal jsem s nimi trénovat a hrát. Volně jsem přešel mezi ně. Z malého klubu, nehrál jsem za plzeňský dorost ani juniorku.“
Bylo těžké skočit rovnou mezi takové mazáky?
„První, co mě nechali udělat, bylo vyprat výstroj, protože smrděla. (směje se) Potom jsem už dostal plzeňskou. Ale pro košíkáře jako já nebylo jednoduché hrát mezi takovými legendami a prosadit se. Ale měl jsem štěstí. Vedl to Marek Sýkora, který si mě vytáhl, dělila se liga. Ta sezona (1992/93) byla taková překlenovací, nikdo nepadal, což mi pomohlo. Jako mladí kluci jsme dostali prostor a zapracovali se. Z Rokycan ještě přede mnou přišel Jirka Hanzlík, já se objevil někdy v říjnu.“
Dost mladých beků jako Tichý, Trnka, Jindřich se prosadilo rovněž do zámoří, viďte?
„Nevím, čím to bylo, žádné speciální trenéry jsme neměli, ale myslím, že tam bylo hodně sebevědomých kluků, kteří si za tím šli. Zkusili i juniorské ligy, probíjeli se v mladém věku, o čemž se mi ani nesnilo. Spíš jsem se napřed chtěl dostat do ligy tady a třeba do dvacítky, udělat nároďák a potom se posunout dál. Podepsali jsme tehdy smlouvy na pět let, takže můj první profesionální kontrakt končil, když mi bylo třiadvacet.“
Zamířil jste do Färjestadu, odkud jste letěl na olympiádu do Nagana, stoupal jste vzhůru. Bylo předtím těžší prosadit se z Plzně do reprezentace?
„Většinou jsme hráli kolem osmého místa, do play off se probojovali jen tak tak. Tehdy ještě existoval olympijský výběr, jakési béčko. Po dvacítkách v Ostravě a Frýdku-Místku jsem přešel do něj. I tam byli velmi kvalitní hráči. Od šestadevadesátého roku jsem objížděl všechny turnaje, kromě velkých. Poprvé jsem měl jet na mistrovství světa v roce 1997. Jenže jsem si zlomil nohu. Pak jsem šel do Švédska, teprve tam se to všechno odstřelilo.“
O Plzni se vždycky tvrdilo, že jsou to honicí psi. Vždycky se tam našlo plno rafanů.
„Myslím, že to bylo systémem, jaký jsme hráli. V Plzni ti hráči neměli úplně kvalitu pro národní tým, ale byli to
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
KoupitNejlepší data z Tipsport extraligy přináší 
