Hamrlík vzpomíná na Zlín: Bokroše jsme se báli, Čajánek byl výjimečný

Z rukávu sype jedu historku za druhou. Se zlínským hokejem žije Martin Hamrlík od narození. Nahrál na první gól Kanaďana v nejvyšší soutěži, v obraně si vybudoval výsostné postavení. Stavěli na něm všichni trenéři, u slovenského drsňáka Ernesta Bokroše měl dokonce privilegia. „V jiném klubu bych to měl asi těžší,“ připouští současný asistent Roberta Svobody.

Kdo by nechyběl ve vaší Sestavě snů?
„Určitě chlapi, na které jsem chodil jako malý. Takže Pelc, Vodák. Stával jsem v rožku a řval. Pak jsem měl vyřvané hlasivky a další den ve škole nemohl mluvit. Byla to parádní výmluva soudružce učitelce při zkoušení. Z těch, se kterými jsem hrál, tam musí být Čája (Čajánek), Lešoun (Leška), Baláš (Balaštík), Štraub. Když jsem se teď díval v televizi na záznamy starých zápasů, došlo mi, jak výjimečný byl Čája. Tehdy jsem to tak neviděl a necítil. Zpětně ho vnímám jako jednoho z nejlepších hráčů, se kterými jsem hrál. Prostě borec. Ikona byl Rosťa Vlach. A taky Jarda Otevřel, vynikající hokejista a dobrý kluk.“

Excelentní technik, který vypadal, že hraje na půl plynu a přitom byl nejlepší. Je to tak?
„Přesně. Otvírák měl takový lehkovážný projev, který nejspíš vycházel z jeho povahy. Byl výborný bruslař, technik. Lidi na něj nadávali, on si rukavicí nadzvedl plexi a smál se jim. Bohužel se pak ve Finsku vážně zranil. Od té doby jsem ho viděl snad jednou. Měl jsem ho strašně rád.“

Kdo patří do vašeho elitního výběru z obránců?
„Kromě mě? (smích) Samozřejmě Tonda Stavjaňa. Pamatuji si Zdeňka Albrechta. Mým oblíbencem byl Mira Kořený a Petr Pavlas, což byl super ofenzivní bek. Hrával jsem i se současným trenérem Robertem Svobodou. To byl výborný bruslař, hodně aktivní do útoku. Kvůli menší postavě nemohl hrát fyzický hokej.“

iSport Premium nyní pro nové předplatitele jen za 1 Kč na první měsíc a slevy na televize>>>

Zažil jste zblízka i prvního Kanaďana v české lize. Vzpomínáte na Alana Leggetta?
„Jasně, nahrál jsem mu na první gól. Bylo zjevení, že se u nás objevil Kanaďan. Byl jsem z toho v euforii. Trenér Eda Novák na něj rád mluvil anglicky a já jsem se přidával. Procvičoval jsem si jazyk. Když Alan přijel, neuměl moc bruslit a měl kondiční manko. Zpočátku byl kostrbatý. Ale poctivě na sobě pracoval, změkly mu i ruce. Byl platný v oslabení. Nedostatky nahrazoval bojovností. Dravý typ byl v minulé sezoně i Val Claireaux, který náš tým hodně oživil. Měl kvalitu. Stejně jako Wolski v Třinci.“

A před časem plzeňský bijec Ryan Holllweg, co?
„Přiznám se, že od něj jsem nechtěl dostat tělo. Když mě jednou dohrál, rozdýchával jsem to cestou ještě v Brně. Narovnával jsem si kosti.“

Když jste začínal mezi seniory, hokej extrémně táhnul, že?
„Otec jezdil na každý zápas a já s ním. Chytlo mě to. Chodili jsme celá hokejová třída. Museli jsme přijít do rožku fanoušků dřív, abychom chytli místo. Uměli jsme se v tom pohybovat. Zápasy bývaly vyprodané. Jít na hokej byl jeden z největších zážitků. A docela divočina. Jako při fotbale v Anglii. Občas to bylo až nebezpečné. Dnes je to na pohodu, všude security.“

Zlín v té době nepatřil ke špičce, motal se spíš u dna tabulky. Nevadilo vám to?
„Když vyhrajete třikrát za sezonu, o to větší je euforie. (úsměv) Košice přijely o den dřív, večer se jejich hráči ožrali a pak prohráli 0:12. Bylo těžké vyhrávat se Spartou, Trenčínem, Jihlavou. Všude reprezentanti, nikdo neodcházel ven.“

Brzy jste se svými oblíbenci, jimž jste fandil z tribuny na stání, sdílel jednu kabinu…
„Zpočátku to byla obrovská euforie.