Moták o zásadách, angažmá ve Spartě, Olomouci i snu vést Montreal

SESTŘIH: Olomouc - Plzeň 2:1. Hanáci dokonali překvapení na úkor favorita • tipsport.tv

Vstává za tmy ve čtyři hodiny ráno, pak z Ostravy vyráží na mrazivý stadion do Olomouce. A takhle každý den. Zdeněk Moták si však nestěžuje. „Prosím vás, a proč bych měl? Vždyť hokej je zábava,“ usměje se a pak přes půl hodiny pro Sport upřímně a rozvážně povídá.

Jak jste oslavil postup přes Plzeň?
„Dali jsme si po posledním zápase nějaké pivo, ale ve dvanáct jsem byl doma. Ono to tak možná při stavu 3:0 na zápasy nevypadá, ale série byla opravdu dost náročná. Byl jsem tak unavený, že jsem celý následující den proležel.“

Což pro vás není moc obvyklé, ne? Nedávno jste na sebe práskl, že vstáváte hodně brzy.
„Je to tím, že po každém zápase máte v sobě adrenalin, navíc už jsem starší člověk, takže se budím brzo. Ve čtyři hodiny mi to v hlavě pípne a už přemýšlím, co a jak by se dalo vylepšit. Tentokrát jsem se vzbudil v pět a už jsem dumal nad tím, jak Spartu překabátit. Takže jsem únavu moc nedospal. V tomhle to mají hráči jednodušší, vletí na led a mohou energii vybít. My přemýšlíme.“

Nicméně dobít baterky a načerpat síly na čtvrtfinále bylo třeba.
„Jistěže. Museli jsme vypnout nejen fyzicky, ale i psychicky od bubliny, ve které se už několik měsíců nacházíme. Sezona se podruhé rozjela někdy v listopadu, od té doby jsme byli pořád spolu. Každý den. Maximálně byla volná nějaká středa po úterním zápase, jinak nic. Valilo se to před námi, proto jsme si teď dva dny úplně orazili a sešli se až v úterý. Byl to dobrovolný trénink, ale pro mě bylo úžasné vidět, že kromě zraněných byli na ledě úplně všichni. To je výborná zpráva.“

Chtěl jsem se vás jako milovníka kopců a přírody zeptat, jestli jste si nevyčistil hlavu někde na Lysé hoře, než mě napadlo, že to vlastně momentálně není možné.
„No právě, nic takového. S paní na procházky chodíme, ale jsme nyní značně omezeni.“ (úsměv)

Proč nemáte rád slovo outsider?
„Ve sportu jej absolutně nelze používat. Historicky je dané, že i ti outsideři – jak říkáte – si užívají minuty slávy nebo mnohdy i sérii vítězných zápasů, díky čemuž se dostávají na euforickou vlnu a válí. Ano, můžete mít kvalitní tým, který je právem favorizovaný, ale pořád je hokej hra. A v ní některé věci prostě nemůžete ovlivnit.“

Které?
„Zraní se vám v prvním střídání nejlepší obránce, takže musíte dohrávat na pět beků. Nebo nejlepší střelec dostane trest na deset minut a taky je vše jinak. V tu chvíli i to méně zkušené a placené či podceňované mužstvo může uspět. Všude, kde jsem byl, jsem kladl důraz na to, že se ani zdánlivě slabší soupeř nesmí podcenit. Úcta a pokora ke každému je základ.“

I vy jste měli být před sezonou méně zkušení, k extralize ve vašem dresu čuchla řada mladíků. Udělali vám radost?
„Celou tu divnou sezonu jsme se potýkali se zraněními klíčových hráčů. Vykloubená ramena, zlomeniny... Museli nastoupit mladí a podle mě to vzali za dobrý konec. Šance se zhostili na výbornou. Všichni, co nastoupili, ukázali talent, teď bude třeba jej rozvíjet dál. Někteří překvapili víc, někteří méně, ale tak to bývá.“

Pomáhá v tomto začleňování bažantů vaše zkušenost z dorostu a juniorky Vítkovic a mládežnických reprezentací?
„Tu si s sebou nesete automaticky, je to nedílná součást hokejového života a trenérské práce. Pak je otázkou, co kdo považuje za šanci pro mladé.“

Pravidelný solidní ice time.
„No, a my jsme klukům nedávali krátký ice time nebo jen jeden zápas. Chtěli jsme, ať dostanou celkem velký prostor, aby se ukázali. Důvěra a zpětná vazba jsou strašně důležité. Když o těch klucích víte, že mají určitý potenciál a ještě k tomu jdou do všeho na plné pecky, jsou schopni si vytrhnout nohy ze zadku, je třeba je podržet. I za cenu toho, že vinou různých záležitostí mohou mít v nízkém věku třeba trošku zblázněnou hlavu nebo kvůli nedostatečným zkušenostem některé situace nezvládnou. Jakmile prostor nedostanou, nikdy neukážou, co všechno umí.“

Vaše kariéra se hodně protínala s Mojmírem Trličíkem. Osudový kolega?
„Asi ano, chodili jsme spolu už na hokejovou základku ve Vítkovicích. Sem tam jsme se odpojili, pak zase k sobě vrátili. Máme víceméně stejný pohled na zabudovávání mladých i na celkovou hru. Dělali jsme spolu mládež Vítkovic, pak tři roky áčko. Možná nás tehdy někdo považoval právě za ty outsidery, ale kluci ukázali, že jsou výborní hokejisté. Prohráli jsme finále s Třincem a poté nešťastně vypadli s budoucím mistrem z Pardubic, ale všichni jsme si za tím šli. Důležitá je komunikace trenér-hráč a vzájemná důvěra. Když tohle neklape, je to špatně.“

Jak jste se pak ocitnul ve Spartě?