Chlap bez záznamu a eso Dynama o stáži v NHL: Každá střela se dá chytit

Někdy rozhovory trvají půl hodiny, jindy se natáhnou na hodinu. Trenér gólmanů František Brázdil ze sebe chrlil své postřehy přes devadesát minut. V jednu chvíli popadl hrnky na kafe, které představovaly branku, a ukazoval, co má brankář dělat, když útočník najíždí od mantinelu.

Povídal o své cestě, jak se na stážích v NHL seznámil s velkými personami svého řemesla. Jak se postupně formoval pohled bývalého brankáře na práci trenéra. Skončil, když si v juniorce na Spartě utrhl tříslo. Od roku 2020 pracuje pro Pardubice, má svoji vlastní gólmanskou metodiku. Během rozhovoru popisoval, jak se dostal k postřehu, že chytit se dá každá střela.

Na tréninky s sebou nosí stojan na noty, do kterého dává tablet, aby si natáčel brankáře podle výšky, kde potřebuje vidět zákroky. „Klub mi ve všem vychází vstříc, bavím se tím, zbožňuju mou práci,“ říká. Před deseti roky pracoval jako rolbař a brusič bruslí, trénoval v nižších soutěžích za mořem. Postupně se ale dostal na stáže do organizací NHL. Velký svět do něj napumpoval vědomosti i touhu makat.

Jaký první zážitek si trenér odnese, když může přijít sledovat, jak pracují s brankáři v Dallasu?
„Hned to na vás dolehne. Poprvé jsem tam přišel na letní nováčkovský kemp, obléknou vás do klubových věcí, sedíte v kanceláři. Vidíte jejich zázemí, kanceláře, programy, se kterými pracují. Dvakrát kliknete a hned vám vypadnou na počítači situace, které chcete rozebírat. Bavíme se o nejlepší lize světa, jasně. Ale tohle ve vás zapálí neskutečný oheň. Ptáte se, chcete vědět víc.“

Co třeba?
„Proč gólman dělá tenhle pohyb? A jak je možné, že tenhle brankář se dostane v situaci až sem, zatímco druhý ne? Začal jsem jít do hloubky. Nejsou hloupé otázky. A jestli jsou, je lepší hlupáka ze sebe udělat, ale dostat odpověď, abyste měli jistotu, že všemu rozumíte.“

Hodně jste se v Dallasu ptal?
„Hodně! Celé to stálo za to, na stáže jsem to měl devět hodin autem. Ale stejně, fakt nelitujete. Stalo se mi, že mi řekli, ať přijedu, že můžeme a bude trénink. Tak dorazím, dva dny tam jsem, dal jsem si jen hodinu a půl ledu, protože zrovna se další den netrénovalo, a jel jsem zase devět hodin zpátky. No ale chtěl jsem to prostě vidět, nikdy jsem nelitoval. Hokej jsem hrál, zranil se, neměl jsem hlavu nastavenou, abych se vrátil. Najednou jsem se v Americe začal fakt bát, že bych ho mohl ztratit. No a jenom proto, že jsem byl blbej? Tak to ne. Zakousl jsem se do práce úplně maximálně.“

K čemu vás u Stars jako začínajícího trenéra, kterému je lehce přes dvacet let, vlastně pustili?
„Někdy jsem byl za mantinelem a díval se. Jindy jsem mohl jít na led a šoupal ostatním puky. Ale stejně musíte mít otevřené oči a všechno nasávat, každý detail. Třeba si všimnete nastavení lidí. Víte, co je nejkrásnější? Poměrně brzy poznáte, že je jejich práce šíleně baví. Každého, kdo v klubu něco dělá.“

Do Dallasu jste jezdil v éře obrovitého golema Bena Bishopa?
„Jo jo. Já nemám ani sto osmdesát a najednou tenhle dvoumetrový chlap. Byl jsem nejdřív strašně vyjukanej. Z respektu k tamním trenérům bych si vůbec nedovolil do jejich tréninku zapojit, něco říkat. Byl jsem pozorovatel, hodně si zapisoval. A měl jsem děsný štěstí na lidi. Protože spousta trenérů mi sama od sebe jen tak dala brankářský trénink, ať si ho udělám. Vysvětlovali mi, bavili se se mnou. Byla to skvělá éra, mladý kluk bez historie má jen vášeň, odhodlání, že něco takového chce dělat. A může se ptát těch nejlepších.“

Prý jste pak jezdil i do Toronta, když jste trénoval na univerzitě. Sedí to?