Na Rusáky potřebujete dlouhé lokty, říká Vůjtek

Kdysi se u něj doma zastavil Jaromír Henyš, první český zástupce hokejistů. Prý šel náhodou kolem, a jestli by s ním Vůjtek nechtěl spolupracovat. A proč ne… Po loni zesnulém zakladateli agentury Eurohockey services pak s kolegou Michalem Sivkem společnost převzali. Nové zaměstnání už ho pohltilo. „Největší rozdíl oproti hraní je ten, že člověk pracuje hlavou. Je to kolikrát víc vyčerpávající než fyzická námaha. Denně se něco řeší,“ líčí bývalý útočník.

Takže po kariéře jste ještě víc zaneprázdněný než během ní?
„Asi jo. Ale já jsem si po konci s hokejem zkusil nedělat nic. Chtěl jsem si dát rok pauzu s tím, že si to nicnedělání užiju, odpočinu si. Čtyři měsíce jsem to vydržel, přes léto jsem si to užíval. Pak ale na podzim začalo být škaredě a já jsem si říkal, co budu dělat. Člověk musí mít nějakou náplň. Proto jsem se i vrátil k hokeji do Třince, i když jsem jim předtím třikrát řekl, že ne. Když se potom naskytlo dělat tuhle práci, předávat svoje zkušenosti, to mě začalo naplňovat. Troufám si říct, že to je oblast, které rozumím.“

A hokej si ještě občas zahrajete?
„Vůbec. Od té doby, co jsem skončil, poslední čtyři roky, jsem nebyl na bruslích. Nějak to nepotřebuju. Jen s malým jsem byl párkrát na ledě. Hraju každý čtvrtek florbal, sem tam si zajdu zaběhat, zacvičím si v posilovně, v létě tenis, fotbálek. Ale hokej vůbec. Asi jsem ten tip, který toho měl už dost za tu kariéru. Vždyť já skončil i proto, že jsem už neměl motivaci.“

Doma vás tedy občas rodina vidí?
„To jo, mým pracovním nástrojem je hlavně telefon. Služební cesty si snažím naplánovat tak, aby to vyhovovalo všem. Samozřejmě, někdy to nejde, musím vypadnout náhle. Ale zase si od sebe odpočineme a víc se na sebe těšíme. (usmívá se) Já třeba hodně pracuju z domova, ale to taky není dobrý. Sice doma fyzicky jsem, ale myšlenky mám úplně jinde a nevěnuju se jim, pořád něco řeším, potřebuju klid. Kolikrát je lepší doma nebýt, ale přijít pak s čistou hlavou a hodit telefon do rohu.“

Počítám ale, že hráči se vám dovolají 24 hodin denně.
„To ne, telefon na noc obyčejně vypínám, jinak bych se zbláznil. Když je něco nutného, kluci můžou zavolat třeba ve dvě ráno. Ale když mám mít hovor v deset, jedenáct večer kvůli nějaký blbosti, to prostě neberu. Snažím se fungovat řekněme do devíti do večera, pak už beru jen důležitý věci.“

S hokejisty se stejně potkáváte na stadionech, ne?
„Jasně. Za rok vidím spousty hokejů, na kluky se podíváme. Pak si třeba zavoláme, probereme, co měli udělat v zápase jinak…“ (usměje se)

Taky jim radíte?
„Samozřejmě. Pochválíme, ale i řekneme, co se nepovedlo.“

Při práci agenta máte jako bývalý hokejista k hráčům blíž, že?
„Jasně, určitě to je výhoda. Já i Michal (kolega Sivek) se s hráči můžeme bavit trochu jinak, víme o čem. Vším jsem si sám prošel a taky jsem udělal v kariéře spoustu chyb, takže se snažím, aby se jich kluci vyvarovali. I když chápu každý hráč je jiný.“

Zvlášť vás asi máloco překvapí, že? S tím, co všechno jste zažil?
(usměje se) „To je pravda. Klubů jsem prošel spoustu, zažil jsem toho hodně.“

A kontakty nasbírané po světě se neztratí, že?
„Jistě, to je moje velká deviza. Prošel jsem spoustu klubů, hrál jsem se spoustou hráčů, poznal jsem trenéry, manažery… A kluci, kteří hráli se mnou, se dneska dostávají do vyšších pozic a když cestuju po světě, potkávám je v jiných rolích. Někdo trénuje, jiný pracuje v klubu, někdo je skaut, jiný třeba rozhodčí. Je příjemný se s nimi potkávat a spolupracovat.“

Jak jste na tom s penězi jako agent?
„Něco jsem vydělal hraním, mám i různé jiné aktivity… Co se týká téhle práce, je sice náročná, ale ohodnocení tam je. Já si nestěžuju.“

Specializujete se na ruské prostředí, máte licenci KHL. I pro agenty je určitě Rusko odlišné než zbytek hokejového světa, že?
„Samozřejmě. Tam potřebujete opravdu dlouhý lokty, Rusáci mají svá pravidla. Já k nim ale mám kladný vztah, mám tam spoustu kamarádů. Člověk rozhodně nesmí být zakřiknutej, když s nimi chce dělat byznys. S nimi se musí umět jednat, nesmíte se z nich podělat, jinak se vám toho moc nepodaří.“

A taky je potřeba občas sednout na sklenku vodky...
(směje se) „I to je někdy náplň té práce.“

Co otec, pomáhal jste mu s domlouváním trenérského angažmá v Jaroslavli?
„Jen trochu s věcmi ohledně podoby smlouvy. Myslím, že si nemůže stěžovat. (usmívá se) On jinak agenta moc nepotřebuje, v Rusku má velké jméno. Hlavně, bydlíme vedle sebe a když měl táta tu roční pauzu, tak za mnou máma každý týden dvakrát chodila s tím, ať už mu něco najdu, nebo s ním doma nevydrží. Třikrát překopal zahradu tam a zpátky, přesadil všechny stromky… (směje se) Bylo na čase zase vyrazit.“

Celkově, co z Ruska nejvíc překvapilo i vás, který jste toho tolik zažil?
„Toho je tolik… Co si pamatuju nejvíc, to je ještě z doby, kdy jsem hrál. Nebudu jmenovat, kde to bylo, ale prohráli jsme asi pět kol po sobě a prezident klubu přišel do kabiny o přestávce. Frajer dva metry, koženej kabát po kotníky a začal řvát. Já tam v tu dobu byl asi tři týdny i s cestou… Prohrávali jsme nula dva on říká: ‚Jestli ten zápas nevyhrajete, tak vás naložím do autobusu, odvezu vás do lesa a tam vás všechny postřílím samopalem.‘ Já tam seděl bledej…“

Věřil jste mu to?
„No jo. Šílený. Přemýšlel jsem, jak odsud utéct. Jak rychle sehnat taxík na letiště. Úplně vážně.“

A jak dopadl zápas?
„Myslím, že jsme vyhráli. (usměje se) Rusáci holt pořád potřebují motivaci. Pořád musejí být pod tlakem, taková je jejich mentalita. Když se jim povolí, podvědomě toho zneužijí.“