V 35 letech je v hokejovém důchodu. Žije v Americe, kde se stará o stadiony patřící majitelům klubu Columbus Blue Jackets. Hokej hraje Martin Špaňhel jednou týdně s legendami jako je Andrew Cassels. „Mohl jsem dokázat víc,“ říká bývalý útočník Zlína, Sparty či Plzně. V nejprestižnější lize světa nastoupil desetkrát a vstřelil dva góly. Do Česka jezdí s rodinou na léto, aby si dcera Natalie oživila češtinu a on si mohl zazávodit v rallye.
Proč jste tak brzy ukončil kariéru?
„Když nedáváte hokeji sto procent, tak se tolik nesoustředíte a vymstí se vám to. V Dánsku jsem měl dva otřesy mozku, bolelo mě rameno. Říkal jsem si, že zavčas skončím. Manželka má v Columbusu výbornou práci, je doktorka. Takže jsme se vrátili do Ameriky, žijeme tam nastálo už tři a půl roku. Ještě loni mě Andrew Cassels nalákal do Cincinnati, kde jsem odehrál pár zápasů. Trenér mi volal i v minulé sezoně. Šel bych zase, ale narodil se malý a už to nešlo. Hlava a ruce ještě slouží. S nohama je to horší, když nemáš natrénované. Ale když hraješ ve třetí lajně a chodíš na přesilovky, tak se to dá zvládnout.“
Myslíte, že jste mohl v NHL dokázat víc?
„Určitě, se svou kariérou nejsem spokojený. Měl jsem na víc, ale jako mladý jsem udělal spoustu chyb. Svým jednáním s trenéry jsem si některé dveře zavřel. To mě mrzí. Dnes jsem chytřejší, choval bych se jinak. Kdyby mi tehdy někdo poradil...Ale je fakt, že bych asi nikoho neposlechl. Měl jsem svoji hlavu. Tu šanci jsem zahodil.“
Jak to myslíte?
„Měl jsem se na ledě rvát. Kdybych se víc mlátil, tak jsem mohl v Columbusu zůstat. Určitě bych dostal větší šanci. Postavu na bitky jsem měl. Sto pět kilo, nula procent tuku. Byl jsem nabitý jako blázen. Tehdy to v NHL fungovalo jinak, byl to úplně jiný sport než dneska. Ale oni mi nikdy neřekli, jakého hráče ze mě chtějí udělat. Snažil jsem se víc hrát hokej. Když jsem udělal nějaké fauly na farmě, tak mě trenér posadil. V tu chvíli jsem měl zavolat generálnímu manažerovi a zeptat se ho, jakou roli tedy mám mít. Ale to byly všechno moje chyby, můžu si za to sám. Je to pryč. Teď mám zdravou rodinu, dobrou práci. Kdo ví, jak bych na tom byl, kdybych hrál roky v NHL. Třeba bych skončil a nevěděl, co mám dělat.“
Ale svých deset zápasů jste v NHL absolvoval, navíc jste dvakrát skóroval. To není až tak zlé, co myslíte?
„Dal jsem gól Chrisovi Terrerimu z Islanders a Felixovi Potvinovi z Los Angeles Kings. Taky jsem vstřelil historicky první branku Columbusu v oficiálním zápase. Bylo to v přípravě proti Pittsburghu, za který hráli Jágr nebo Kovaljov. To je zaznamenané.“ (úsměv)
Po návratu ze zámoří jste se moc nechytil ve Spartě. Znáte důvod?
„Ztratil jsem motivaci, úplně jsem to zalomil. Vůbec nevím proč, vždyť hokej je tak krásný sport. Ve Spartě jsem tolik nehrál, přitom jsem si myslel, že bych měl chodit na přesilovky a dostat větší prostor. Začal jsem to hrát jen tak. Potom jsem šel do Dánska, do Norska. To už bylo spíš o tom, že jsem se chtěl do těch zemí podívat, projet si je.“
Nejlepší sezonu jste prožil v Plzni, že?
„To bylo hlavně díky spoluhráčům. Hrál jsem v útoku se Zdeňkem Sedlákem a s Michalem Strakou, za námi byli Martin Čech a Josef Řezníček. S těmito čtyřmi jsem hrál celý rok a už v přípravě nám to neskutečně šlo. Říkal jsem si, že to bude perfektní sezona. A taky že byla. Jen škoda, že jsme vypadli v semifinále se Vsetínem. Byli jsme lepší.“
Mimochodem, komu jste fandil v extraligovém finále?
„Upřímně: nikomu. Já nefandím ani v NHL. Jenom Columbusu, protože mě živí a když se daří, je plný zimák. Přál jsem to všem, na obou stranách jsem znal hodně kluků. Když to šlo v sedmém finále do prodloužení, to už není o hokeji, ale vyloženě o štěstí. Plzeň se na ten titul načekala, stejně jako před časem Zlín. Osobně jsem si myslel, že vyhraje Zlín, kde se dlouhodobě dělá skvěle s mládeží. Nevím, čím to je. Přemýšlel jsem o tom. Možná tady jsou nejlepší trenéři, anebo to bude těmi kopci za stadionem, které jsme všichni museli vybíhat.“ (úsměv)
Celý rozhovor s Martinem Špaňhelem čtěte v Nedělním Sportu.
