Góly, transparent i dojetí. V Jihlavě se loučil bouřlivák Oldřich Válek

V kariéře získal titul mistra světa, dostal se kousek od NHL, v jedné sezoně se dělil o titul krále ligových střelců s Vladimírem Růžičkou. Nic mu ale nepřirostlo k srdci tak jako Dukla Jihlava.

Když se vyjel v rámci zápasu legend Česko-Slovensko rozloučit, oblékl na sebe jako první právě jihlavský dres. „Jihlava byla z hlediska citové vazby víc než nároďák. Víc k tomu snad říkat nemusím,“ prohlásil populární útočník, jemuž pro jeho vysokou postavu přezdívali El Obro. Rozlučku se mu podařilo korunovat i gólem.

Ukápla při vyvolávání vašeho jména slzička?
„Ne že bych byl vyloženě nervózní, ale emotivní to bylo. Doufám, že si to fanoušci užili stejně jako já. Jsem rád, že jsem ten zápas mohl odehrát před jihlavským publikem. A že jsem dal gól? Aspoň to k něčemu bylo. (směje se) Seběhlo se to tak rychle, že jsem ani nestačil být nějak dojatý. Hlavně jsem se chtěl něčím prezentovat a to se povedlo.“

Finále nově založené veteránské ligy v lednu v Moskvě, kam jste jako vítězové postoupili, se vás už ani náhodou týkat nebude?
„Kdepak, to už bohužel. Na sílu jsem odehrál už tohle. Čeká mě operace kyčle, za dva roky, až to rozchodím, asi další operace, a kdo ví, jestli za další dva roky nebude další operace. S hokejem už to dohromady bohužel nepůjde.“

Čemu se věnujete mimo led?
„Chodím do práce, na zimáku v Moravských Budějovicích jsem denně v bufetu za okýnkem a dělám tam asistenta u mužů. Hrajeme druhou ligu.“

Baví vás to?
„Mohlo to být všechno jinak, kdybych se ve svých dvaceti letech rozhodl jinak a emigroval. Ale nechtěl jsem. Tíhnul jsem k Jihlavě. Takový je život, že se každý musíme starat sám o sebe. Jsem rád, že tuhle práci mám.“

Aspoň si můžete teď říkat, že jste kariéře dal ne sto, ale možná sto třicet procent. Do všeho jste šel po hlavě.
„Pravdou je, že za ty roky moje tělo dostalo hodně zabrat. Jestli se říká, že do hrobu má jít člověk zhuntovanej, tak já do toho hokejového půjdu. (směje se) Byl jsem takový hráč, že jsem se nebál, zranění jsem kvůli tomu měl dost. Tím se stalo, že v pětapadesáti skoro nemůžu bruslit. Jo, odevzdal jsem těch sto třicet procent. I když hokejově mám rezervy, které jsem si nesplnil.“

Jaké?
„To jsou ty touhy, které mohly přijít, ale nepodařilo se je naplnit. Měl jsem sen hrát NHL, což bohužel po MS ve Stockholmu (1989) dopadlo jinak, než jsem čekal. Zůstal jsem „jen“ v Evropě, kousek toho hokejového štěstí jsem tam ale stejně pobral.“

Kde se s NHL stala chyba?
„Zaprvé že jsem byl zbabělý utéct. Na vojně nás strašili, že kdybychom utekli, mohou nás taky někde najít s kulkou v hlavě. Kontrarozvědka do nás hučela, v té době to bylo těžší. Měl jsem strach. Otázka nabídek to nebyla, těch jsem měl… draftovaný Minnesotou jsem byl od roku 1983, řešilo se to ještě pak ve Stockholmu na MS a tam se ukázalo, že zájem Minnesoty není tak silný, ale že ho měl Quebec. Vidina NHL byla fakt silná. Celé MS se to vyřizovalo, jenže bohužel Quebec měl s Minnesotou napjaté vztahy, takže ta, přestože jsem za ni hrát neměl, mě nechtěla uvolnit pro soupeře. Škoda.“

Nebleskne vám někdy hlavou, že kdybyste hrával hokej střihu elegánů Kastnera, Janeckého a jiných elegantních bruslařů, mohl jste si mezi mantinely ještě pár let užít?
„Je to otázka. Já se hnal do všeho, práh bolesti jsem měl jinde. Kdysi po bouračce mi doktor říkal, že nebudu hrát hokej, že bude dobré, když budu za půl roku chodit o berlích. Já jsem ještě v té samé sezoně jen na MS do Německa. Byl jsem jiný než současní kluci. Tihle mají meniskus a jsou dva měsíce nemocní. Já měl v neděli operaci menisku, v pondělí jsem šel z nemocnice domů, v úterý jsem byl na ledě a v pátek jsem hrál