V televizní kariéře učinil stopu výrazně větší, než by očekával on sám, jeho okolí, lidé z ČT i skalní hokejoví fanoušci. Marek Sýkora se zapsal jako skvělý glosátor dění uvnitř i vně národního týmu. Skvělý, protože upřímný. Ale aby někdo nenabyl dojmu, že se 71letý odborník zjevil zničehonic. Kladenský rodák zaknihoval úctyhodnou trenérskou kariéru, pozvedl řadu českých klubů i těch z KHL. Má co vyprávět... A nikoli náhodou v době, kdy se extraligová základní část přelomila do seriálu bitev o Masarykův pohár. Hokejem se živil několik dekád, ale jeho svět a rozhled není ohraničen mantinely a bitvami na ledové ploše.
Marek Sýkora miluje sport v různých podobách, hledá světovou kvalitu a učí se z ní. V rozhovoru pro Sport Magazín a iSport Premium se náramně rozpovídal. Proč obdivuje Jürgena Kloppa a jeho Liverpool, co mu nesedí na Novaku Djokovičovi? Co by poradil Ester Ledecké a co nechápe u některých českých tenistek? Ale začneme přece jen u hokeje…
Jaké play off se vám vybaví hned na první dobrou?
„Nezapomenutelný pro mě bylo play off 1992, když jsme s Plzní přešli v semifinále přes Vítkovice. A hořelo v plzeňské hale. Hrálo se na tři vítězství, po zápasech v Plzni to bylo 1:1 a třetí ve Vítkovicích jsme jasně prohráli 0:8. Další den bylo čtvrté utkání v Ostravě a přemýšleli jsme, co s tím. Ještě večer předtím, když jsem odcházel ze zimáku po té drsné porážce, jdu chodbou, míjím kabinu Vítkovic a koukám, u stolu sedí Flašar (Aleš, obránce). Měl před sebou víno nebo pivo, nejsem si jistý, a cigáro. Říkal jsem si: Kristepane, přece jim to jen tak nedáme! Bral jsem to jako dobrej signál. No, a sešli jsme se večer s vedoucím mužstva Vláďou Bednářem, bývalým skvělým hráčem, říkám, co jsem viděl, navrch jsem přidal, že to nemůžeme vzdát, že nejsme tak špatní. A on říká: Hele, my jsme jednou s nároďákem místo rozbruslení šli do zoologické. To mi přišlo dobrý. A tak jsme se příští den vůbec neobjevili na stadionu, což z našeho pohledu na Vítkovice muselo zapůsobit. Určitě jim vrtalo hlavou, kde ta Plzeň je. A skutečně jsme šli do zoo. Bylo to parádní. A večer jsme tam vyhráli 3:0 a pátej zápas jsme je porazili i doma. Možná si vybavíte, jak vzplály ohně, hořely prověšený plachty, které se tam dávaly kvůli lepší akustice. Někdo vystřelil světlici a chytlo to. Manželka se synem tam byli, jednu chvíli to bylo docela nepříjemný, musím říct.“
Ve finále jste padli s vynikajícím Trenčínem…
„Ano, byl výbornej. Nám se navíc zranili klíčoví kluci jako Jirka Koreis, Pepa Řezníček. Mužstvo se oslabilo na důležitých místech, tak jsme to nezvládli. U nás 1:1, a tam jsme dvakrát prohráli. Aby toho nebylo málo, vznikla tam známá situace, kdy jsme se ocitli v gólové šanci, někdo z tribuny hodil puk a rozhodčí Jirka Lípa, můj spolužák ze školy, odpískal.“
Kolikrát jste byl ještě někdy s mančaftem v zoo?
„Asi už nikdy. V Rusku jsem to určitě nezkoušel. (směje se) Ale něco podobného jsem minimálně ještě jednou udělal. S Magnitogorskem. Mám dojem, že v sérii s Jaroslavlí. Jeli jsme k nim, a když jsem se tak zadíval na řeku Volhu a vůbec vnímal krásu historické Jaroslavli, dostali jsme nápad zrušit rozbruslení a projít se po městě. Pro Rusy to tehdy byla absolutně nemyslitelná záležitost. A dopadlo to dobře. Ponoukl mě tehdy jeden z mých kolegů, fajn chlapík, který u týmu dělal takového… Nevím, jak jeho pozici nazývali, zkrátka dával hráčům nějaký prášky. Neříkám, že to byl doping, prostě se staral o jejich výživu, měl dokonce takový přístroj, na němž ráno před tréninkem zjišťoval, jak na tom kdo je. A pak mi povídá: Hele, tenhle asi v noci nespal… Na něco ho napojil a ono mu to řeklo: Tenhle je na tom bídně a dneska nemůže hrát, neodvede výkon. Musím říci, že míval pravdu, docela jsem mu věřil. Prý dělal u ruské státní bezpečnosti, ale byl to inteligentní člověk.“
Jak se hokejová sezona blížila k play off, býval jste nějaká dvě tři kola před koncem základní části pohlcený tím, co přijde? Lomcovalo to s vámi?
„I teď po letech to mám v sobě. Sleduju to. Zrovna dnes ráno, než jsem se vydával za vámi, jsem zjišťoval, kdy play off začne, jak to vypadá v tabulce. Jako kouč jsem obvykle začal hůř spát. Teď už je to trošku lepší… (usmívá se) Jak se to blíží, začínáte přemýšlet o tom, koho byste mohli dostat, postupně se soustředíte na hráče soupeře, jestli tam byl někdo podobný dnešnímu Gulašovi a podobně. Dával jsem si dohromady sestavy, taktiku, abych to celé nedělal na poslední chvíli. To mi připomíná moje období v Minsku v KHL.“
Povídejte.
„V mé první sezoně jsme dost dramaticky bojovali o play off, nakonec se nám to povedlo. Ale vím jistě, že jsem byl na hranici vyhození.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
Koupit
