Strava pro Schicka, Kulicha i slávisty. Mladý výživář (22) radí: Kratom je prů*er
Ve 22 letech se stará o stravu i životní styl předních českých sportovců. Do stáje teprve dvaadvacetiletého výživového poradce Jana Tobišky patří jména jako Jiří Kulich, Matěj Blümel, Roman Will nebo bratři Jiříčkové. Z fotbalistů připočítejte obří hvězdy Patrika Schicka i Antonína Kinského. V rozhovoru pro podcast Zimák mladý odborník prozradil, jak s velkými jmény pracuje a co jim radí. „Pokud nebudeš dobře jíst, riskuješ, že ti vytuhnou nohy,“ říká.
Alkohol, žvýkací tabák nebo kratom. Výživář Jan Tobiška v nové epizodě podcastu Zimák odkrývá mimo jiné neřesti, které se v některých případech pojí s profesionálním sportem. Na sociálních sítích sledovaný expert nerazí cestu stoprocentní dokonalosti. „Zmrzlina, pizza nebo burger nebudou živinami tolik nabité pokrmy, ale potřebujeme vyživit i hlavu. Kdybych udělal stoprocentně kvalitní jídelníček, nebudou mě mít kluci rádi,“ usmívá se odborník na lifestyle.
Jak jste se ke spolupráci s velkými personami sportovního světa propracoval?
„Cesta začala zhruba v 15 letech. Vždycky říkám, že mi trošku ruplo v bedně. O výživu jsem se zajímal, protože pocházím ze sportovního prostředí – fotbal, potom dlouho judo. S profesionály jsem ale nespolupracoval dřív, než mi bylo 18 nebo 19 let a dostal jsem do STACA (tréninková akademie). Předtím jsem o stravě něco málo věděl a rozhodl jsem se, že budu publikovat na sociální sítě. Hrozně rychle jsem nabyl dojmu, že vím úplně všechno a všichni to potřebují vědět.“
Spálil jste se?
„Samozřejmě to nebyla pravda. Ostatní mi to dali velmi brzy najevo, ale přišla i zpětná vazba, na základě které jsem se mohl zlepšovat, včetně té od kluků ze STACA. Čas od času jsme prohodili pár slov. Mám ještě bráchu Jardu, který se věnuje silovému a kondičnímu tréninku. Když mu bylo osmnáct, šel ke klukům na stáž a zaujal je. Zmínil se o mně, takže mě začali sledovat trošičku víc. V návaznosti na to bráchovi nabídli místo v týmu a mně, jestli bych udělal přednášku na pár témat.“
Co bylo dál?
„Nikdy předtím jsem takto rozsáhlé přednášky nedělal. Šest hodin, pět témat. Ale samozřejmě jsem řekl: ‚Jasný, pohoda, zmáknu to, jsem zvyklej.‘ Přednáška se klukům líbila a řekli mi, že si mě adoptují. Stal jsem se součástí STACA, kde mi nahrnuli desítky profesionálních sportovců, včetně hokejistů. Jinak bych se k nim dostával dlouho, jestli vůbec. Jde o kontakty.“
Jak vypadala vaše první spolupráce s profíkem? Nebyl jste nervózní?
„Měl jsem tendenci každé téma rozebírat do nejmenších detailů, často jsem zapomněl na gró celé konzultace. Tedy předat informace snadno stravitelným způsobem, aby je sportovec mohl hned aplikovat. Trošku trvalo, než jsem se otrkal, vymluvil, přišel na to, co funguje a co ne. Ale byl jsem v opojení nadšení, že můžu pracovat s profíky, vzhlížel jsem k nim.“
Co jste jim dokázal nabídnout?
„Dvě základní služby, které se odvíjí od toho, co sportovec potřebuje. Může to být jedna schůzka i několik navazujících konzultací. Záleží na charakteru spolupráce. A druhá možnost je dlouhodobý koučink. Ale 95 % spoluprací jsou konzultace.“
Kdy sáhnete po druhé možnosti?
„Jsou situace, kdy to dává smysl. S hokejistou jsme pak tři až šest měsíců v kontaktu na denní, týdenní i měsíční bázi. Je předem vytvořený stravovací plán, v průběhu děláme jeho úpravy i edukaci. Aby pak sportovec dospěl k situaci, kdy řekne: ‚Honzo, už tě nepotřebuju.‘“
O to opravdu stojíte? Nemělo by být cílem natáhnout spolupráci na maximální délku?
