Nedávno oslavil padesátiny. I když oslavil… Při lockdownu nebylo kde. Martin Ručinský, populární ikona, si počká na léto, kdy sezve přátele. Z hokeje se vytratil, návrat neplánuje, ale nechá se překvapit, co mu život přinese. V každém případě má na co vzpomínat. S úsměvem i na chvíli, kdy mu deník Sport před téměř dvaceti roky připravil horkou chvíli. „Udělali jste mi peklo. Měl jsem asi tisíc telefonátů, co blbnu,“ vybaví si při rozhovoru ve svém pražském bytě. Dnes se tomu směje. Náladu má pohodovou.
Olympijské zlato, tři světové tituly, historické litvínovské zlato, krásné roky v Montrealu, hokejové metropoli číslo jedna. Šlo vůbec chtít víc? To by zavánělo rouháním. „Do hokejové penze jsem mohl odejít s klidem na duši,“ říká Martin Ručinský.
Každému je tolik let, na kolik se cítí. Jak to máte vy?
„Na padesát se necítím. Ale vybavuju si, když mi někdo v mých dvaceti nebo třiceti řekl, že je mu padesát, přišel mi hrozně starej a že už má život víceméně za sebou. (usmívá se) A vidíte, dnes jsem ve stejné pozici já sám. Jsou dny, kdy mě tělo bolí, ovšem jinak to musím zaklepat. Cítím se fajn a na padesát rozhodně ne.“
Během kariéry vás člověk bolel víc, viďte? Jak do vás beci mlátili a osekávali vás.
„Jasně. Ale v každodenním zápřahu tělo reagovalo jinak, bylo v pohodě dřív, dobře regenerovalo. Samozřejmě pokud pominu operace a vše, co s tím souvisí. Srovnávat mou tehdejší kondici se současnou absolutně nejde. Hokej si zahraju jednou ročně na Štědrý den v Praze Na Františku a jsem vyřízený další dva dny. Ale zase nemusím na žádné zákroky, držím víc při sobě, po téhle stránce se cítím líp. Na udržování fyzičky je ovšem teď blbej čas, všechno je zavřené. Před nástupem covidu jsem pravidelně chodil do posilovny, jezdil na kole, snažil se hrát tenis.“
Čapnul vás koronavir, nebo mu utíkáte?
„Dostal jsem ho po Vánocích. Měl jsem štěstí na hladký průběh. Jen jsem na tři dny ztratil čich, jinak nic. Kdybych se záměrně neotestoval před návštěvou kamaráda na Silvestra, asi bych na to nepřišel. Nejspíš litvínovská imunita.“
Padesátka, to není nic. Ale že uběhlo třiadvacet let od triumfu v Naganu? Strašně rychle to utíká…
„Uteklo to nehorázně, pravda. Vysvětluju si to tím, že si lidi Nagano pořád a rádi připomínají. Záznamy zápasů běží v televizi, jakmile je patnáct nebo dvacet let od olympiády, znovu se všechno připomíná. Díky tomu to asi v nás vyvolává pocit, že Nagano proběhlo docela nedávno. Třiadvacet let je ovšem obrovsky dlouhá doba. Ale jak vidíte, Džegr pořád hraje.“
To se těžko chápe.
„Však mi Džegr v textovce k narozkám psal, že je neuvěřitelný, že mi je padesát a on to pořád mastí. Neskutečný, klobouk dolů. Hokej miluje a je mu ochoten obětovat všechno. V tomhle směru je jeho výhodou, že nemá děti. To se pak staráte jen o sebe, nemáte v životě nic, co by vám ubíralo čas od hokeje. Pamatuju spoustu spoluhráčů, kteří si nemohli odpočinout, jak by potřebovali, měli rodinné povinnosti. Tohle u Jardy padá, v hokeji mu to hraje do karet. Vím, jak jsem to měl já. Pro mě bylo strašně důležité přijít z tréninku a na dvě, tři hodiny si jít lehnout. Po obědě jsem si krásně odpočinul, byl to můj klíčový rituál. Nedovedl bych si představit, že bych to s dvěma nebo třemi dětmi doma mohl absolvovat. “
Máte pocit, že o Naganu bylo řečeno vše, nebo pořád zůstávají v zásobě nevyřčené historky?
„Podle mě je to proprané zleva zprava. Při jednom z výročí jsme s Dominikem Haškem seděli někde v rádiu, bavili se o Naganu a moderátor se nás zeptal na podobnou otázku. Koukli jsme na sebe, chvíli přemýšleli a nenašli jsme doopravdy žádnou historku, která by nebyla známá.“
Zdá se vám někdy o Naganu nebo o hokeji vůbec? Že jdete na zápas.
„Jo, o hokeji se mi zdá pořád. Skončil jsem před šesti lety a doteď mám sny, že hraju zápas, že jsem součástí nějakého mančaftu. Jdu na zápas, na trénink. Pak se probudím, občas zpocenej, orosenej a říkám si, zaplaťpánbůh, že je to jen sen. To by to na ledě dopadlo…“ (usmívá se)
Za koho často hrajete ve snu?
„Nevím proč, ale nejvíc hraju za Montreal. Asi proto, že jsem tam strávil spoustu let. Občas pořád bojuju i za Litvínov i za reprezentaci.“ (usmívá se)
Tak těžko vymazat z hlavy éru v Canadiens, bylo to místo, kde jste se zařadil mezi stálice v NHL, první obrovská štace, že?
„Nejspíš to bude tím. Montreal byl pro mě bodem zlomu. Dostal jsem šanci projevit se jako hráč, kterým jsem skutečně byl. Dali mi důvěru a prostor, proto na Montreal nikdy nezapomenu. U Canadiens jsem nastartoval tu lepší část kariéry.“
V NHL jste si musel klestit cestu přes farmu, z Edmontonu jste šel rychle do Quebeku, odkud se klub stěhoval v roce 1995 do Colorada, bojoval jste o pevnou pozici. Kdy vám došlo, že se stáváte stálým pasažérem slavné ligy?
„Právě v Montrealu. Mé začátky v zámoří byly složité, to vám z naší generace povědí snad všichni kromě Jardy Jágra nebo Petra Nedvěda. Bylo nám devatenáct, dvacet a museli se o místo na výsluní prát. Spousta hráčů a konkurentů okolo, zkraje 90. let jsme byli bráni jako vetřelci, NHL nebyla zdaleka tak kosmopolitní jako nyní. Tenkrát, když měl klub na týmu tři Evropany, říkalo se, že to přehání. Startovní pozice nebyla úplně snadná, ale rvali jsme se, co to šlo, šli si za snem a vybojovali si místo. Za Montreal jsem začal hrát od čtyřiadvaceti a byla to adresa, kde jsem začínal cítit, že moje kariéra nabírá lepší směr. Hned jak jsem přišel, začalo se mi až extrémně dařit a postupně jsem se etabloval mezi stabilní hráče. Dali mě k Vincentu Damphousseovi, hrozně rychle jsme si porozuměli. Jak na ledě, tak mimo něj. Najednou jsem získal pocit, že právě tady se mi bude dařit, tady se mi bude líbit, tady to je zkrátka ono.“
Z hlavy vám těžko někdo vymaže okolnosti vašeho útěku do ligy, že? Konec léta 1991, hrál se Kanadský pohár a vy jste s parťákem Josefem Beránkem potajmu opustili výpravu. Vytočený trenér Ivan Hlinka myslel, že vás roztrhne.
„Jo, to tehdy bylo…
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
Koupit
