Premium
16. května 2021 • 19:02

Hašek o obavách z emigrace, začátcích v NHL i draftu: Zjistil ho z časopisu!

Autor: Michal Barda
Vstoupit do diskuse
0
TOP VIDEA
Hvězdy vyvedly partnerky: kdo dorazil na vyhlášení Fotbalisty roku?
PRVNÍ DOJEM ze čtvrtfinále: Motor se zlepšuje, ale dostává lekci, co Třinec umí
VŠECHNA VIDEA ZDE

Dlouho jsme o sobě na dálku věděli a sledovali z branky toho druhého v jiné brance. I proto si tykáme. Ne, nevolal jsem po Naganu, že patří na Hrad. Obdivoval jsem, co znamenal pro tým. Byl jsem o kus zkušenosti starší a vyzkoušel si, co obnáší prosadit se v cizím prostředí v cizí zemi. Proč se Dominik Hašek nebál jít vlastní cestou a z vysmívaného exota se vypracoval na nejlepšího ve své profesi? Proč dělal věci, které nebyly ostatním na první pohled pochopitelné? Zajímalo mne, kde se to v něm vzalo a jak se stal nejlepším hokejovým brankářem světa. Když jsme se po letech konečně setkali osobně, tak jsem se ho na to zeptal.



Dominiku, rozhovorů s tebou už bylo nepočítaně, ale mě jako gólmana zajímá, kde se v tobě ten gólman vlastně vzal?
„Nevím, jak to bylo u tebe, ale já vždycky říkám, že jsem se brankářem asi narodil. Moje první fotky i to, co si mlhavě pamatuju, bylo, jak na mě táta na Maťáku střílí, já jsem na šlajfkách a v palčácích. To mi byly tak čtyři roky, možná pět. Měli jsme doma takové pižlátko, malou hokejčičku, tu jsem si vzal, klekl si doma do dveří a říkal: ‚Dědo nebo tati, kopej na mě, střílej na mě!‘ Nikdy to nebylo: ‚Tati, já si jdu zakopat – chytej!‘. Venku byl strom jedna tyč, jako druhou jsem si postavil koš nebo shodil teplákovou bundu, a už jsem chytal.“

To už jsi to tedy musel předtím někde vidět?
„V Pardubicích jsem chodil s dědou na hokej odmala, viděl jsem to tam. Dodnes si pamatuju, kde přibližně jsme tenkrát sedávali. Pardubice byly průměrné, často prohrávaly, a když se prohrálo, tak jsem vždycky brečel. Pamatuju si, jak děda pořád tahal z kapsy velký kapesník a celou třetí třetinu mi utíral slzy. Dlouhou dobu jsem si taky myslel, že naši hráči střílejí na našeho brankáře, protože tak jsem to znal z domova.“

V šesti ses pak dostal v Pardubicích do klubu. Jak k tomu došlo?
„Můj tatínek se dobře znal s Evženem Musilem, pardubickou trenérskou legendou. Zavolal mu a řekl mi, že mohu jet s hokejisty v létě na soustředění. Tam jsem začínal. Táta mi pak koupil betony, lapačku a z filcu udělal vyrážečku. Měl jsem obyčejnou rukavici, filc na ní držely dvě zavařovací gumy. Evžen Musil nikdy hokej na vyšší úrovni nehrál, ale miloval ho, byl do něj blázen a taky se mu u toho bezpochyby líbily ty maminky. Tak dlouho se o děti v Pardubicích staral, až ho nakonec v sedmdesáti letech nechali v lize odehrát jedno střídání a on tím vymazal rekord Gordieho Howea v Guinnessově knize rekordů jako nejstaršího hráče v nejvyšší lize.“

Chytal jsi tehdy intuitivně, nebo tě někdo chytat učil?
„Asi mě tam někdo učil, ale klasický trenér brankářů tam ještě samozřejmě nebyl. Byl tam ale Šmajda Dvořáček, který dlouho za Pardubice chytal a jednu sezonu zhruba jednou za měsíc dělal tréninky brankářů - pro všechny od šesti do osmnácti let. Byl jen jeden led a tyhle tréninky byly pozdě, až od deseti večer. Mně bylo sedm nebo osm let, už jsem tam večer skoro usínal. V juniorských reprezentacích jsme pak občas měli soustředění brankářů, u dospělé reprezentace byl chvilku Jirka Holeček. Ale trenéra brankářů jsem vlastně měl až později v Americe.“

Už někdy ve třinácti letech jsi poprvé chytal za U16. Hrál jsi vždycky o kategorii výš?
„Odmalička jsem chytal za starší. Od sedmi let jsem hrál s devítiletými, protože ti kluci zrovna v té době v Pardubicích brankáře neměli. Měl jsem tak výhodu, že jsem necítil skoro žádnou konkurenci, odchytal jsem osmdesát nebo devadesát procent všech zápasů, a navíc proti hráčům, kteří byli starší a šikovnější než já. Skoro celé moje hokejové mládí v Pardubicích to bylo takhle. V mladších i starších žácích jsme jako Pardubice B poráželi týmy o rok nebo dva starší. Z toho družstva později sedm kluků hrálo ligu a někteří ještě později i NHL. To, že jsem celou dobu mohl trénovat a hrát se staršími a tak šikovnými hráči, mi určitě mnohé dalo. Měl jsem štěstí na mužstvo, to mělo myslím ten největší vliv. Měli jsme jako žáci prostě nastavené, že jsme nejlepší, musíme vyhrávat a nikdo nás neporazí! Když jsme prohráli jednou nebo dvakrát za sezonu, nechápali jsme, co se to stalo.“

Když jsi pak začal hrát za juniorské výběry, bylo to podobné?
„Tam už byla větší konkurence a místo jsem si musel vybojovat. Nebyl jsem v té době nijak sebevědomý, i když jsem i na výběry jezdil s o rok staršími. Spíš

Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+

Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!

Koupit
Vstoupit do diskuse
0


Články odjinud


Články odjinud