Rodiči byl spíš veden k ping-pongu, v létě hrál Jaroslav Špaček tenis. Hokej si ale poctivě vybrečel. Mohla za to náborová akce ve škole. Hned šel na zimák a ve třetí třídě už chodil ve škole do sportovky. Za největší vítězství v dětství považuje dvě třetí místa na republice za Rokycany v mladších i starších žácích. V rozhovoru s bývalým reprezentačním trenérem Slavomírem Lenerem přiznal, že je bere jako největší porážky, protože nevyhráli titul. V dospělé kariéře pak vyhrál snad všechno, co se dalo. Má zlato z Nagana, je trojnásobným mistrem světa, byl ve finále Stanley Cupu, má zlato z české i švédské extraligy.
Jak vypadal trénink v tvých začátcích?
„Každý trénink pokryl vlastně všechno. Začínalo se bruslením, pak technika na menších prostorech, končilo se vždy hrou. Byli jsme malý klub a vyrostli zde skvělí hráči. Myslím, že i dnes by kluci měli do velkých klubů přecházet až v 8. třídě. Rád vzpomínám na trenéry Karla Vodičku a Vlastu Vágnera v žácích. Každý z nich mě něco naučil.“
Kdo tě nejvíc inspiroval a ovlivnil? Čím?
„Vzorem byli plzeňští hráči, hlavně Ivan Vlček. Byl rovněž z Rokycan, jezdili jsme spolu na tréninky i na zápasy. Ten mě ovlivnil nejvíc. Líbila se mi jeho zarputilost, šel do toho a neměl rád prohry. Moc toho v kabině nenamluvil, ale ukázal to na ledě. V tom jsme podobní. Z trenérů v mém dospělejším věku mi dali nejvíc Marek Sýkora, Radim Rulík a Karel Trachta.“
Zakazovali ti rodiče hokej? Například kvůli škole či průšvihu?
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
Koupit
