Jeden z nejlepších brankářů československé hokejové historie. Jiří Holeček vypráví v rámic projektu Tipsport pro legendy svůj životní příběh od dětství v Praze, přes úspěchy na ligové i reprezentační scéně a zmíní také období po konci hráčské kariéry. „Vždycky nám šlo o to, abychom porazili Rusy. Chtěli jsme je rozdrtit. Jak jsme hráli s Ruskem, tak jsme se vždycky vyšprajcovali," tvrdí.
„Hokej i fotbal jsem hrál od dětství. Narodil jsem se rok před koncem války v Praze, bydlel jsem na Floře, kousek od domu bylo velké hřiště. V létě jsme na něm hráli fotbal, v zimě se polejvalo vodou a hrál se hokej. Tehdy to nikomu nevadilo, voda byla levná, nikdo neřešil, když se tam natáhla z domu hadice.
Táta pracoval jako dělník v ČKD, byl fotbalista a hrál za klub, který se jmenoval SK Úředníci Karlín. Byli jsme poměrně chudá rodina. Maminka dělala domovnici v činžáku, bydleli jsme tam ve sklepním bytě, okno z něj bylo na úrovni dvorku. Mně se to moc líbilo, protože jsme měli na tom dvorku prostor ke hrám. Udělali jsme si tam bránu, napnuli do ní staré záclony a už se trénovalo.
Měl jsem dva bratry, oba byli také sportovci. Maminka nás ale ve sportu moc nepodporovala. Chtěla, abychom se především dobře učili. Když se zrovna známky moc nesešly, řekla, že nebude žádný fotbal, žádný hokej, zamkla dveře a já nikam nesměl, než jsem si známky zlepšil. Jenže táta ty dveře vždy odemkl a řekl, ať uteču. Máma se divila, jak se ten kluk dostal ven, a nakonec dala pohlavek tátovi.
Kromě hokeje a fotbalu jsem v dětství hrál loutkové divadlo. Dodnes mám schované staré loutky z první republiky. Já tam měl třeba deset postav a všechny jsem mluvil. Udělal jsem si držák na knížky pohádek a brácha mi obracel stránky, abych všechny role mohl číst. Drželo mě to asi pět let, ale pak veškerý můj čas zabral sport.
Hokej, nebo fotbal?
Ve čtrnácti jsem se dozvěděl, že hokejová Slavia zakládá nové žáky, tak jsem přijel na trénink na Štvanici. Během čtrnácti dnů jsem už chytal jako první, asi se mi dařilo. V sedmnácti jsem šel do mužů Slavie. Postoupili jsme do druhé ligy. Mezitím jsem dokončil gymnázium, a protože jsem nevěděl co dál, přihlásil jsem se do učebního oboru radiomechanik – opravář. Hned v druhém roce učení jsem už seděl v dílně a opravoval rádia a televizory.
Tehdy jsem pořád ještě měl rád stejně hokej i fotbal. A pak jsem musel na vojnu. U odvodu mi řekli: „Tak vy jste hokejista a fotbalista, kam vás máme dát?“ Ptali se, jestli chci hrát fotbal nebo hokej v Dukle, a já ani nevěděl, kde ty Dukly jsou. Skončil jsem u hokeje v Dukle Jihlava, ale bylo nás tam brankářů moc, tak jsem přešel do Dukly Košice.
Vojna to byla parádní. Jen když jsme prohráli zápas, museli jsme za trest na nádvoří hodinu pochodovat. Celkově jsem byl na střelbách asi jednou, pořád jsme jen trénovali a hráli. V Košicích jsem se stal vojákem z povolání, pak jsem přešel z Dukly pod Východoslovenské železárny Košice. Dokonce jsem se tam oženil, narodily se mi tam dvě děti. Takže když se pak rozpadlo Československo a my žili v Praze, obě musely žádat o české občanství.
S krumpáčem na stadion
Když jsem do Košic přišel, lidi tam zpočátku ani nevěděli, že nějaký hokej je. Na závěr druhé ligy začali chodit. Pak jsme postoupili do první. Na tu jsme měli malý stadion asi pro pět tisíc diváků. Byl narvaný, beznadějně vyprodaný.
Jednou se stalo, že další diváci, kteří se tam chtěli dostat, nemohli, tak vykopali krumpáčem díru do zdi stadionu. Tou dírou se jich tam
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
Koupit
