Majer o felicii na plyn, Berbrovi i stylu Boleslavi: Věřím, co tady děláme
Mezi trenérskou elitou je další nováček. A zase jiný než ostatní. Aleš Majer je trochu svéráz, dobrodruh, tvrdohlavý romantik, ale taky chlap, co moc dobře vnímá slovo zodpovědnost. „Možná až moc. Někdy si toho nesu na duší víc, a zbytečně,“ říká o sobě kouč Mladé Boleslavi, která se v Chance Lize prezentuje asi nejatraktivnějším herním pojetím.
V posledních dnech, zejména po výplachu 0:5 s Plzní, hledá balanc mezi kombinačním útočným fotbalem a defenzivou. Ale nejen o sportu šla řeč, Majerovi si totiž celkem nedávno vzali chlapce do pěstounské péče.
Jak se cítíte coby nováček na ligové scéně?
„Musím říct, že velmi dobře. Asi mi pomohlo už předchozí působení ve Vlašimi v minulé sezoně. Teď samozřejmě vnímám větší mediální zájem, po každém zápase tisková konference a tak dál. Ale to mi nijak nevadí.“
V čem je vaše pozice jiná oproti nižším soutěžím?
„Hlavně v tom, že mám širší realizační tým, než jsem byl zvyklý. Je nás tady jedenáct a někdy se mi stane, že se s někým z nich za celý den nevidím. Obecně se ale cítím dobře a vlastně i celkem podobně, jako v těch předchozích angažmá, i třeba u béčka Dukly a tak dál. Práce trenéra je v mnoha věcech podobná.“
Vyhovuje vám to? Nechtěl byste třeba ještě početnější realizační tým? Brian Priske má k sobě dalších sedmadvacet kolegů…
„V tuhle chvíli mi to vyhovuje. Naopak si ještě zvykám, že na některé věci mám lidi. Kompletně sám jsem si doteď například vždycky dělal rozbory soupeřů. Manželka mi nedávno říkala, že když jsem trénoval ve Vlašimi, pracoval jsem doma víc.“
V Dukle jste prý nepotřeboval kustoda, hráčům jste vozil i dresy…
(rozesměje se) „Tam to tak bylo. V realizačním týmu béčka jsem měl asistenta, fyzioterapeuta a kondičního trenéra na poloviční úvazek. A tím, že Dukla cestuje po Praze, a občas má každý den v týdnu trénink na jiném hřišti, jsem měl auto věčně naložené. Byly tam dresy, teplákové soupravy, balony atd. Nemohl jsem to nechávat na mladých klucích, co tam jezdili ze školy. Ale vůbec mi to nevadilo a tu dobu jsem měl rád.“
Prožít si i takové věci je důležité pro rozvoj osobnosti. Pokoru spíš neztratíte, že?
„Doufám. Když jsem začínal trénovat na profesionální úrovni, v roce 2012, u šestnáctky v Hradci, tehdy jsem si koupil felicii na plyn, abych měl těch 160 kilometrů denně z Českého Brodu do Hradce co nejlevnějších. Od toho auta jsem si nechal klíček, abych nezapomněl, jak jsem začínal.“
Teď jste se během jednoho roku posunul ze třetí ligy do první. Není to moc velký skok?
„Zatím mi to tak nepřijde, ale je možné, že zpětně si to vyhodnotím jinak. Nejvíc je to cítit v zápase připadám si, jako když jsem trénoval dorosteneckou ligu. Soustředím se na hru, na tým, na soupeře, emoce vám způsobují podobné situace. Hodně jsem si toho všiml na Spartě, kde jsem zažil poprvé takovouhle kulisu. Přišel jsem na lavičku a vůbec jsem si neuvědomoval, že jsem na Letné. Bylo to jako s Duklou na Přední Kopanině, kde se přišlo podívat 86 diváků.“
Po pěti kolech máte pět bodů, výplach 0:5 s Plzní. Ovšem chvála na herní přednes týmu je poměrně velká. Kdy se spojí kvalita s výsledky?
