Kulich chystá útok na NHL: Byl jsem frustrovaný. Šanci čekal dřív
Jeho kariéra může vyletět ještě výš. Mnohem výš. Jiří Kulich (19), jenž se dokázal naplno uchytit v extralize a zářil v osmnáctce i dvacítce, s níž bral stříbro, si maloval, že odpich do NHL zažije už v minulém ročníku. „Chvíli mi trvalo, než jsem frustraci hodil za hlavu,“ hlásí naděje Buffala. I tak má za sebou povedenou sezonu na farmě. A teď už na první tým vyhlásí frontální útok.
Na sobě měl dres svého týmu v AHL a už v roli mentora ukazoval mladším hráčům leccos z hokejové kuchyně. V rámci kempu talentů, který organizuje jeho agent Aleš Volek, měl Jiří Kulich jinou roli než dřív. „Pro kluky je to super. Dobře vím, že i mně to hrozně moc pomohlo,“ vybavuje si mládežnická hvězda, která v loňském draftu brala celkově 28. místo.
Nedávno jste tady na kempu byl ještě jako hráč, že?
„Fotil jsem se s Pastou (Davidem Pastrňákem), s Chýťou (Filipem Chytilem). Dával jsem si to tehdy na Instagram, bylo to neskutečný. Byla to pro mě obrovská motivace. I když tihle kluci proti nám hráli na půl plynu, vždycky jsem byl rád, když jsem jim třeba mohl vzít puk. Bylo to neskutečný.“
Už se cítíte jako mentor?
„To právě že ne. Na to mám ještě dost času… Vždyť mi není o tolik víc než těm klukům na ledě. Pořád se mám co učit. Když vidím, jak má Filip (Chytil) našlápnuto, je to úžasný. Moc mu to přeju. Takže to, že jsem tady mohl stát vedle něj, pro mě byla čest. Stoprocentně vím, že mi toho na jeho úroveň ještě spoustu chybí.“
Co nejvíc?
„Jsme odlišní hráči, ale když to mám vzít obecně, tak nemám jeho herní praxi. Podívejte se, kolik on už toho odehrál, navíc v Rangers. Kdežto já teprve mám před sebou hlavní cíl, abych se udržel v hlavním týmu.“
Minulá sezona na farmě vám vyšla, ne? Šla na vás chvála.
„Dostal jsem nějaké sebevědomí, ale dobře vím, že mám před sebou nový ročník, takže musím být zase lepší. Nechci usnout na vavřínech, jak se říká.“
Před rokem jste byl v prvním kole draftovaný týmem Buffalo Sabres. Vybavíte si, co jste si tehdy myslel? Doufal jste, že do NHL aspoň nahlédnete?
„Abych řekl pravdu, doufal jsem, že nějaká šance přijde. Takže prvních čtrnáct dní poté, co mě poslali na farmu, jsem byl frustrovaný. Což se projevilo i na mojí hře, takže z toho jsem byl taky špatný. Nebyl jsem tak rychlý, jak jsem si představoval. Byl jsem průměrnej…“
Neměl jste tedy čistou hlavu.
„Ne. Myslel jsem si, že stačí lousknout prstem a hned mi to půjde a dostanu šanci v NHL. Ale pak mi došlo, že nemá cenu už se tím užírat. Že to musím nechat a co se má stát, stane se. Ovlivním to jedině tím, že budu makat na sto procent a hrát co nejlíp.“
Pomohlo to?
„Ano. Zklamání jsem odhodil, zjistil jsem, že k ničemu stejně nevede. Akorát jsem se zbytečně trápil. Úplně jsem vypnul a soustředil se jenom na hokej. Ale ani potom to nešlo úplně hladce.“
Co nejvíc vám dal rok na farmě?
„Hlavně jsem musel nabrat hmotu. Protože ze začátku jsem pořád ležel na ledě. Kdokoliv se mě dotknul, spadl jsem. Přibral jsem osm kilogramů a bylo to mnohem lepší. Už jsem měl pocit, že mě jen tak někdo neodstaví. Zamakal jsem také na bruslení, celkově jsem se najednou cítil líp. I hlavu jsem měl v tu chvíli správně nastavenou.“
Co dalšího jste vypiloval?
„Ve všech směrech mi to dalo hodně. Musel jsem pracovat i na věcech, o kterých jsem si myslel, že je mám dobré.“
Třeba?
„Střelbu. Střela je moje hlavní zbraň, domníval jsem se, jak ji mám dobrou. Ale najednou jsem přišel a nedokázal jsem vystřelit přes hráče nebo si vypracovat nějakou šanci. Takže to jsem opravdu piloval a myslím si, že progres jsem udělal docela slušnej. Na konci sezony už jsem se cítil komfortně a sebevědomě.“
Do té doby vaše kariéra letěla nahoru. Hrál jste dobře v extralize, na osmnáctkách, pak stříbro s dvacítkou. Musel jste s tím hodně bojovat, že se cesta teď trochu zadrhnula?
„Celkově to bylo psychicky náročný. Byl jsem daleko od domova, hokej je v zámoří úplně jiný. Ale tím si musí projít každý. Životní styl je odlišný, musel jsem si nastavit hlavu, abych byl opravdu jenom pozitivní. Což se mi podařilo až po půl roce.“
Předtím jste s tím bojoval?
„První měsíc jsem byl asi třikrát na koberečku, protože na mě viděli, že jsem frustrovaný. Říkali, že to chápou, ale že si zvyknu a musím hlavně tvrdě pracovat. Jsem rád, že se mi podařilo přes to přenést. Ale až ke konci sezony, takže čekám zase boj.“ (směje se)
Bude to o něco snazší? Nebo se minulý ročník maže?
„Vím, že to bude náročný. Nějakou pozici jsem si tam vybudoval, ale na to vůbec nevsázím. Chci být ještě lepší.“
Zaregistroval jste pochvalná slova generálního manažera Kevyna Adamse z Buffala, jenž vás během roku chválil za pokrok, který jste udělal?
„To jsem ani nečetl. Ale myslím si, že jsem vyspěl jak lidsky, tak hokejově. Hlavní cíl je udržet se v hlavním týmu co nejdýl. Už po roce v Americe vím, na čem pracovat. Věřím, že když tomu půjdu naproti a dám tomu sto procent, podaří se to.“
Je těžké přijmout, že dalších deset vlčáků vedle vás čeká na jeden flek nahoře?
„Beru to tak, že chci být nejlepší. Takže musím přejít i přes ty ostatní. Vnímám to jako zdravou konkurenci. I tohle mě žene dopředu, abych předváděl co nejlepší výkony.“
A jak bojujete s angličtinou?
„Myslím si, že už docela dobrý, i když pár rozhovorů jsem zpackal.“ (směje je)
Nevyjádřil jste se přesně?
„Spíš mi občas nevyskočí slovíčko, které potřebuju. Takže to někdy vypadá, že mluvím jako na základce… Ale hodně mi pomáhá, že tam mám švédského spoluhráče Isaka Roséna, s kterým jsem denně v kontaktu. Takže s ním mluvím jenom anglicky. Hodně jsme toho probrali i v sezoně, třeba pět hodin v kuse v autobuse se bavíme o hokeji, o životě. Takže i v tomhle ohledu je to lepší.“
Nový reprezentační kouč Radim Rulík zmínil, že hráči kolem vás z úspěšné dvacítky budou dostávat prostor i v áčku. To musí těšit, že?
„Taková slova se moc hezky poslouchají. Já je tedy neslyšel, ale mamka mi je ukazovala. Je to hezký, ale zase to není tak, že dostaneme něco zadarmo. Musíme si prostor zasloužit. Pokud jde o mě, mám za sebou rok na farmě, ale chci být v NHL! Takže vím, že před sebou mám ještě dlouhou cestu.“
V čem je kouzlo úspěšného kouče Rulíka?
„Celý realizační tým byl hodně pozitivní. Všichni vědí, kdy zvýšit hlas, kdy ne. Hráli jsme útočný, bruslivý hokej. Jako tým jsme si hrozně moc sedli. Šli jsme všichni za společným cílem. Opravdu to není fráze. Bojovali jsme jeden za druhého. Měli jsme hodně blízko i s celým realizačním štábem, který byl pořád s námi.“
