Vokoun: Kvůli Růžovi mám výčitky
AKTUALIZOVÁNO – Sám říká, že je to minulost. Ale hokejoví fanoušci mají stále v živé paměti, jak Tomáš Vokoun s těžkým srdcem odmítl startovat na šampionátu ve Švýcarsku. „Vím, bylo to velmi citlivé,“ reaguje s odstupem třiatřicetiletý brankář z týmu Florida Panthers.
I na tohle téma se rozpovídal v rozsáhlém rozhovoru pro deník Sport. Během hodinky usrkával malé pivo v karlovarské restauraci, kousek od domu svých rodičů.
Vášnivě vypráví o autech, o motorkách. O Floridě. O sezoně, z níž byl dlouho na rozpacích. Když však zabrousí na téma mistrovství světa, z kterého se omluvil, je stále plný emocí. „Nevím, jestli jsem udělal dobře, nebo špatně,“ přiznává hokejový gólman TOMÁŠ VOKOUN.
Vrátil bych se ještě k mistrovství. Jak na to zpětně koukáte? Udělal jste správné rozhodnutí?
(dlouho přemýšlí) „Nebyla to pro mě jednoduchá situace. Asi jsem později i trochu litoval... Nemyslím si ale, že bychom prohráli čtvrtfi nále kvůli brankáři. Ani náhodou! S jedním gólem se vyhrávat nedá, Jakub Štěpánek odvedl výbornou práci.“
To ano. Ale když se vrátíme k vám?
„Fakt nevím, jestli jsem udělal dobře, nebo špatně. Asi se to spoustě lidí nelíbilo, ale nějak jsem se musel rozhodnout. V tu dobu bezprostředně po sezoně jsem prostě neměl chuť hrát hokej a vůbec to nemělo dělat nic s tím, jestli jsem za to placený, nebo ne. Možná to bylo špatné rozhodnutí, nevím...“
Takže jste hodně litoval?
(přemýšlí) „Snažím už se na to nemyslet. Prostě jsem nejel, tečka. I kdybych litoval, nic na tom nezměním. Už to patří do minulosti.“
Bylo to pro vás jedno z nejtěžších hokejových rozhodnutí v poslední době?
„Určitě ano. Velmi těžké. Hlavně kvůli tomu, že mi Vláďa Růžička dal ve Vídni v roce 2005 velkou šanci, nakonec jsme vyhráli i titul mistra světa. On mě tehdy moc podržel, věřil mi, i když se mi nedařilo. Takže hlavně kvůli Vláďovi mě mrzelo, že jsem tentokrát nejel. Připadal jsem si blbě – vnímal jsem to tak, že on mě potřeboval, ale já jsem odmítnul. Z toho mám tedy výčitky. Ne z toho, že bych někoho ochudil svou nepřítomností na turnaji. Na jednom člověku výsledek týmu nestojí. A už vůbec ne na mně. Ale kvůli Růžovi ano.“
Rozebírali jste to potom ještě s koučem?
„Ne, nepotkali jsme se. Mluvil jsme spolu po telefonu, když jsem se mu omlouval.“
Spousta fanoušků přijala váš krok s rozpaky. Zaznamenal jste takové reakce?
„Nikdo mi to osobně najevo nedal, ale už když jsem se tak rozhodl, věděl jsem, že dost lidí naštvu. Ale víte – někdy přijdou v životě chvíle, kdy člověk musí myslet i na sebe. (znovu dlouho přemýšlí) Fakt nevím, třeba to byla chyba.“
Rozhodl byste se teď jinak?
„Dneska jsem v úplně jiné situaci, předtím jsem byl psychicky unavený, měl jsem hokeje plné zuby. Myslím si, že bych se teď jistě rozhodnul jinak. Ale to jsou kdyby, takže je bezpředmětné se o tom bavit. Jako byste se zeptal někoho, kdo usedl za volant opilý, druhý den na to, jestli by to udělal znovu... To se také nedá srovnávat.“
Rodina vás jistě potom podporovala.
„Stoprocentně, holky měly radost, že je tatínek s nimi doma.“
Jak moc vás láká olympijský turnaj ve Vancouveru?
„Určitě je to pro mě velká motivace. I když někteří tahouni jsou starší, pořád máme dobré mužstvo. Je to turnaj a v něm může uspět kdokoliv. A vyhrát olympiádu v Kanadě? To bude něco obrovského, podle mě se bude jednat asi o nejsledovanější turnaj v historii. Láká mě. Když o mě bude zájem, rád pojedu v jakékoliv pozici.“
Třeba stejně jako v roce 2006 ve dvojici s Dominikem Haškem!
(směje se) „Zatím jsem nad tím nepřemýšlel, ale vyloučené to není. I když je to pořád hrozně daleko, já většinou myslím jen na další den.“
| Tomáš Vokoun |
| Narozen: 2. července 1976 Profese: hokejový brankář Největší úspěchy: mistr světa z Vídně 2005 Kariéra: 1993-95 Kladno, 1995-98 Fredericton (AHL), 1996/7 Montreal, 19982007 Nashville, 1998-2000 Milwaukee (IHL), 2004/5 Znojmo, 2004/5 IFK Helsinky, 2007-09 Florida Rodina: ženatý, dvě dcery |
Co vůbec říkáte na to, že se čtyřiačtyřicetiletý Dominik Hašek vrací do branky?
„Musím říct, že mě to hodně překvapilo. Ale hokej ho baví a pokud ho chce hrát, proč by nepokračoval? Je to jeho věc. Hokej mu jednoduše chyběl... (zamyslí se) Mně je sice zatím jenom třiatřicet, ale i moje kariéra se nachyluje ke konci. A už teď vím, že bude jednou hrozně těžké být bez hokeje. Někdo se s tím pere snáz, někdo hůř. Dominik se radši vrátil.“
Jak se mu podle vás povede?
„Když se vracel do NHL, tak jsem tvrdil, že bude zase chytat dobře. A chytal. Ale teď? Nedokážu říct. Je ve hře hrozně moc faktorů – věk, zdraví, nová liga. Vím, že to nebude mít jednoduché. V extralize jsem hrával během výluky před čtyřmi lety a musím říct, že je to úplně jiné chytání.“
Vy jste s tím až nečekaně těžko bojoval, že?
„Máte pravdu. Navíc Dominik je mnohem známější, bude pod mikroskopem. Určitě je spousta lidí, kteří čekají na jeho nezdar... Když člověk přijde z NHL, sám od sebe hodně očekává, ale někdy to nejde hladce. Ale on hokej miluje, takže na špatné věci nemyslí. Je to možná nejlepší brankář historie, ale věk nezastavíte. Kolik mu přesně vlastně je?“
V lednu mu bude pětačtyřicet.
„No vidíte. Opravdu nedokážu odhadnout, jak se mu povede. Každopádně mu držím palce, přeju mu jen to nejlepší. Jistě ho na dálku budu sledovat.“
V Česku se zdržíte jenom do konce července, pak se vracíte zpátky na Floridu. Proč tak brzy?
„Malá tam jde do školy, která začíná v polovině srpna. Navíc jsem u Prahy nedávno prodal dům, takže tady vlastně nemáme pořádné zázemí. Žijeme z tašek, přespáváme buď u jedněch, nebo u druhých rodičů. Takže jsme vlastně všude na návštěvě. (usměje se) Příští rok už to bude lepší, budeme mít hotový nový dům. Už budu mít svou postel, své zázemí. Takže zůstaneme na delší dobu.“
Vzal jste si sem i oblíbenou motorku?
„Ne, já bych se tady bál jezdit! Nejen kvůli stavu silnic, ale především kvůli chování řidičů. Je neuvěřitelné, s čím se tady někdy potkám. (kroutí hlavou) Na motorce je člověk zranitelný, může jet pomalu podle předpisů a stejně ho někdo jiný smete. Takže tady fakt nejezdím.“
Divíte se, jak se čeští šoféři chovají?
„Když přiletím, tak ten první týden, co jezdím, z toho mám opravdu pokaždé šok. Rozum zůstává stát. Ani já nemám problém s rychlou jízdou, ale předjíždět přes dvě plné čářy v zatáčce, když není vůbec nic vidět? Nechápu! Tady je to přitom běžná věc. V Americe by si to nikdo nedovolil – tam je totiž mnohem přísnější režim. Když dostanete pokutu, pak mnohonásobně více zaplatíte na pojistce. A to už si sakra každý dobře rozmyslí.“
Nemáte tady s sebou v Česku ani sportovní auta?
„Ne, tady ne. Porsche i mercedes jsem nechal v Americe.“
Tam se s nimi občas jezdíte vyřádit někam na okruh?
„Ne. Mám ta auta moc rád na to, abych je bral na okruhy. Víte, já už je mám spíš jako hračku v garáži, kterou si hýčkám. (usmívá se) Na rychlou jízdu nejsem, přeci jenom už nejsem nejmladší. Takže si na nich nechávám vyměňovat nejrůznější díly, upravuju si je podle toho, jak se mi to líbí. A jenom se kochám.“
Zaznamenal jste u nás ve Sportu adrenalinové dobrodružství útočníka Tomáše Vlasáka, který jel v autě s Tomášem Engem?
„To je přesně věc, která by mě moc bavila! Jednou bych to chtěl zkusit – s ním bych se nebál, je to člověk na správném místě a ví, co dělá.“
Obránce František Ptáček zase řídil kamion, který jezdil Dakar. To by vás nebavilo?
„To už ani tak ne. Mě láká formule nebo rally, jsem velký motoristický fanoušek. Všichni, kteří seděli při nějaké rychlostní zkoušce v autě v roli spolujezdce, říkali, že je to neuvěřitelný zážitek. Takže to bych si chtěl jistě někdy zkusit.“
Na příští léto pro další adrenalinový seriál máme zájemce.
„Určitě, hlásím se jako první!“ (usměje se)
Vy jste v sezoně přesto jeden pořádný sněhový zážitek v autě měl, že?
„Jo, dobře si vzpomínám. Trápil mě zánět v uchu, takže jsme jeli z Washingtonu do Atlanty autem, nemohl jsem letět. Ve sněhové vánici! Bylo to drsné, všude okolo auta ve škarpách, silnice zapadané, viditelnost byla asi deset centimetrů, několik hodin v kuse jsme jeli patnáct kilometrů v hodině...“
Bál jste se?
„To zase ne, ony ty bouračky nebyly až tak vážné. Spíš šlo o to, abychom tam nezapadali... Když už bylo nejhůř, zastavili jsme se v jednom hotelu a počkali do rána.“
Co s vámi přesně bylo?
„Měl jsem zalehnuté jedno ucho, ale totálně. Tři dny jsem na něj vůbec neslyšel, cítil jsem jenom takový hrozný tlak. Fakt nic příjemného.“
Vraťme se ještě k sezoně. Podle čísel jste zažil nejlepší ročník v kariéře, ale když skončila, dlouho jste nevěděl, co si máte myslet... Takže už víte?
„Hlavní je, že jsme se nedostali do play off, což je škoda. Vždyť jsme po 82 zápasech měli stejně vítězství i bodů jako Montreal, ale stejně jsme o skóre byli za ním... Neuvěřitelné. A pokud jde o mě? Celkově to byla dobrá sezona, skončil jsem druhý v úspěšnosti zásahů, což je jediná statistika, kterou může brankář ovlivnit. Pokud jde o počet vítězství a průměr gólu na zápas, v těchto číslech je člověk částečně vázaný na to, jak hraje mužstvo. Ale úspěšnost je to nejprestižnější.“
Přesto jste měl pár dní po konci sezony velmi smíšené pocity, propíraly se vaše ne zrovna dobré vztahy s koučem Peterem deBoerem.
„Hokej je týmový sport a náš trenér problémy řeší trochu... (nedořekne) Pokud jde o mě, už mám dost za sebou, hodnotím se velmi upřímně. A kouč mi vytýkal některé věci, které jsem si ani nezasloužil. Jasně, každý dělá chyby, navíc jsem nejlépe placený hráč mužstva, takže kritiku musím přijímat. S tím nemám problém. Ale stejně...“ (váhá a nedořekne)
Je pravda, že se několikrát na vaši adresu nevyjádřil zrovna diplomaticky.
„Byly věci, které se mně nelíbily. Zavedená etika v hokeji je jiná. Na druhé straně on je emotivní člověk, byla to pro něj první sezona. A každý dělá chyby. Určitě se spoustou věcí, které se staly, nesouhlasím a nemyslím si, že to bylo správné. Mám odehráno přes pět set zápasů v NHL a přitom se stalo, že něco neřekl přímo mně, ale oznámil to nejdřív do novin. Což se nedělá. Já to vnímal tak, že mě nerespektoval tak, jak by měl. On je od toho, aby hodnotil moje výkony, ale tohle se nedělá. Navíc si nemyslím, že to zrovna v tu dobu bylo oprávněné.“
Vyříkali jste si to?
„Ano. Ale to není až tak důležité, jde hlavně o to, jak se ten člověk potom chová dál. To poznám až v nové sezoně. Abyste mi rozuměl – já absolutně neprotestuju proti tomu, že mě po nějakém zápase nepostavil. To je jeho práce, on je můj šéf. Ale jde o to, že i kdybych já viděl, že udělal nějakou chybu, tak nepůjdu hned za novináři a nebudu říkat: ´Podívejte, on nám prohrál zápas!´ To se prostě nedělá.“
Je to tím, že předtím v NHL nikdy netrénoval?
„Je mladý, teprve se učí jednat s dos p ě l ý m i, když t o přeženu. Protože předtím vedl jenom juniory. A jak se říká – žádný učený z nebe nespadnul. Za svou kariéru jsem nikdy s nikým neměl problémy, tohle bylo poprvé, co jsem se do něčeho takového dostal. Ale ať se mi to líbí, nebo ne, je to můj nadřízený. Na druhou stranu mně to i pomohlo – nejen že jsem měl za zády Craiga Andersona, jenž chytal výborně, ale i trenér na mě byl přísný. Takže tohle dohromady mě donutilo chytat lépe.“
Dlouhodobě si držíte stálou výkonnost, což se v NHL cení...
„To je pravda. Ale nehraju třeba za Montreal, který je mnohem více vidět a v něm bych měl, s nadsázkou řečeno, i větší mediální zastání. Zatím jsem byl v týmech, které jsou v ústraní, proto se o mně tolik nemluví. Pozor, mně to nevadí, takhle mi to vyhovuje. Jen chci říct, že jsem za poslední roky mezi prvními v procentuální úspěšnosti, třeba jsem měl lepší čísla než Henrik Lundqvist z Rangers. A on je přitom každoročně mezi kandidáty na Vezina Trophy pro nejlepšího gólmana...“
Hraje v Rangers, což je více na očích.
„Ano, to vím. S tím nemám problém – jen chci naznačit, že když člověk dlouhodobě chytá 92,5 procenta střel, které na něj v NHL jdou, je to docela dobré.“ (usměje se)
Je vaším snem si jednou zahrát v nějakém opravdu elitním TOP týmu?
„Samozřejmě bych chtěl vyhrát Stanley Cup. Ale nejradši s Floridou! Uvidíme, co bude. Mám ještě dva roky smlouvu, pak se nedá předvídat.“
Láká vás taková ta pravá horečka? Třeba někde v Kanadě?
„Určitě jednou ano. Už jsem ve věku, v němž bych se s tím dokázal vypořádat. Tlak v těch kanadských klubech je mnohem větší. Ale nechci předbíhat, člověk nikdy neví, co bude zítra. Natož za dva roky... Jedna věc je někam přestoupit, druhá je rodina. Na Floridě jsem spokojený.“
Zaznamenal jste, že vám nově náhradníka bude dělat Scott Clemmensen, dlouholetá dvojka Martina Brodeura z New Jersey?
„Ano, to vím.“
Asistent generálního manažera uvedl, že se spolu poperete o místo v brance. Znovu vás vybízejí k soutěživosti...
(usměje se) „Kdyby přišel brankář, který má tolik zápasů v NHL jako já, bylo by to něco jiného. Ale takhle to je hra se slovíčky – když budu chytat špatně, bude chytat můj náhradník, ať je to kdokoliv. A navíc když jako manažer podepíšete hráče, budete vždy tvrdit, že jste získal dobrého hokejistu. Nebudu mít určitě menšího konkurenta, než co byl Craig Anderson v minulé sezoně.“
Docela mě překvapilo, jak jeden ze šéfů klubu do novin prohlásil, že budete o místo v brance bojovat. Jako by vám zase moc nevěřili.
(dívá se na papír) „No tak budeme bojovat. (smířlivě) Vím, co je ve mně, co dokážu. Pro mě je tohle opět jenom pár slov na papíře.“
Ale ne zrovna diplomatických.
„Důležité je, jak hrajete. A to, co o vás někdo napíše v červenci, je zapomenuté po prvním utkání v přípravném kempu... Soustředím se jenom na to, co ovlivním. Tedy na svoje výkony. Je pravda, že takový článek by mě ještě před šesti lety naštval, nelíbil by se mi. Ale v dnešní době už určitě ne.“
Florida rovněž získala českého brankáře Alexandra Saláka. Co o něm soudíte?
„Vůbec ho neznám. Co jsem slyšel, je to mladý talentovaný kluk, ale osobně jsem se s ním nikdy nesetkal. Je dobře, že dostane příležitost, určitě si zachytá na farmě. A když bude chytat dobře, může si ho vyhlédnout i třeba nějaký jiný klub v NHL. Kdo ví. Celkově je to dobře pro český hokej, že se v zámoří opět objeví nějaký náš gólman. Ať si každý říká, co chce, tak pro brankáře je opravdu hrozně těžké se v NHL uchytit.“
Nemrzí vás, že v poslední sezoně jste český prapor držel právě jenom vy?
„Narážíte na krizi našeho hokeje, jak se o ní mluví... Ale vždyť výchova hráčů je teď úplně jiná, takže je to logický vývoj. Dříve všechno bylo vyumělkované, děti mívaly zaplacený led, výstroj, prostě všechno. Rodiče to nic nestálo. A teď? Všechno stojí těžké peníze, spousta lidí si nemůže dovolit dát děti na hokej. Jsme malá země a i když je tady hokej populární, tak už nepředpokládám, že hokejově na tom budeme jako dřív! Prostě se nemůžeme rovnat s Kanadou, která je někde jinde. Žijeme prostě v jiné době. Teď je důležitější mít večeři, než aby rodiče koupili dětem brusle. A další věc – v minulosti se pracovalo se všemi dětmi, bylo jedno, jestli jejich otec byl závozník, nebo ředitel podniku. Záleželo na výkonnosti. Dneska? Pokud má velký sponzor dítě v juniorech, tak každý předpokládá, že bude hrát zrovna ten jeho syn... Taková je realita.“
Ještě zpátky ke slunné Floridě. Jak se vám tam vůbec žije?
„Je to super, celý rok člověk může chodit v tričku. Zezačátku bylo trochu zvláštní hrát hokej v takovém podnebí, ale zvykl jsem si, navíc jsem byl zvyklý z Nashvillu. Na Floridě není až taková hokejová atmosféra, na začátku zápasu bývá v hale, která je pro 21 tisíc lidí, jenom polovina fanoušků. A ještě jedna věc je zvláštní – během první třetiny v aréně skoro nikdo není, na druhou se zaplní, ale na třetí už se zase vylidňuje. To je ve všech sportech. Lidi to berou jako společenskou událost, takže si spíš přijdou pokecat, pak zase odejdou... A ten hokej pro ně není až tak důležitý.“
V Nashvillu jste se hodně věnoval charitě. Pokračujete v tom i na Floridě?
„Abych se přiznal, zatím dělám jenom tu zprostředkovanou mužstvem. V Nashvillu se všechno vyvinulo z toho, že jsem tam znal více lidí. Nemám rád charitu, kdy pošlete nějaké peníze a ani nevíte kam. Nebo se jen projedete po nemocnici, vyfotíte se a to je všechno. Spíš jsem bral nemocné děti na zápasy, chodil jsem za nimi, seznámil jsem se s rodiči. Takže i na Floridě si najdu nějaký takový projekt, ale ještě to chvilku potrvá.“
