Už nemůžu, prostě ne. Chci konec, hučí mi v hlavě, stehna hoří. Kouknu na hodiny, ručička se snad zastavila. „Moc to neutíká, co?“ směje se mi Lukáš Stránský, osobní trenér Romana Červenky. „Pojďte holky!“ burcuje mě a dvaadvacet nadějí českého hokeje. Strávil jsem den na akci 10RC, tréninkovém kempu mistra světa a extraligové hvězdy, jenž bude hrát v příští sezoně s Jágrem za ruský Omsk. Nemůžu chodit, smát se, skoro ani psát. Ale bylo to super.
V půl devátý sraz, v celou hodinové rozcvičení. Alespoň tak tomu Lukáš Stránský říkal. Jasně, že jsem mu to sedíc v kabině letenské ICE Areny sežral. „Chceš tu být celý den?“ ptal se mě. „Jo,“ odpovídám. Martin Maškarinec, otec projektu a bývalý reprezentant, se jen usměje.
„Hele tohle nic nebylo. Odpoledne si zatrénujeme. Teď šlo spíš o takový strečink, protažení. Chci aby to kluci viděli a dělali to doma sami, protože v klubech na to trenéři nemají čas,“ říká mi kondiční specialista po konci první fáze. A nabízí energetickou tyčinku. „Díky nechci.“ Bojuji se svým žaludkem. Je mi hrozně, ale zároveň se těším na odpoledne. Na další originální cviky.
Teď je na řadě led. Přichází Roman Červenka, s ostatními trenéry připravuje program. Pro mě další výzva. V hokeji bych s partou kamarádů rád opanoval nejnižší pražskou ligu, teď se mám sklouznout s mistry světa. Cucám iontový nápoj a s vypětím sil zavazuji brusle.
„Co tu dělá ten velkej? Běž na druhou stranu, tady jsme my,“ slyším od jednoho z capartů. Žádný takový, na opačné straně kluziště se prohání reprezentanti do sedmnácti let, střet s nimi by byl mým koncem. „Stejně jsi lepší hokejista než já, tak mě tu nechej,“ přesvědčuji klučinu.
Taky že jo. Každou chvíli „lížu led“, když zkazím nahrávku, kluci o půl těla menší kroutí hlavou. Oprávněně.
„Hele šetři je trošku,“ směje se mi Červenka, když dám náhodou gól. „Jdi rovnou do ligy,“ chechtá se Jakub Klepiš, speciální host.
Opak je pravdou. Šetřit mě museli ti kluci.
Baví se, zkoumají každý Červenkův dotyk s pukem. Ten je chválí, dává rady. „Pane Klepiš, to bylo skoro jak proti Finsku,“ lichotí mládežníci návštěvě. „Dík. A neříkej mi pane,“ odpovídá střelec z mistrovského finále proti Rusku. Žádné hvězdné manýry, jenom pohoda.
Na oběd je luxusní ryba, skvělý zákusek. Ale ještě lepší je návštěva tělocvičny, kde svou fyzičku piluje Červenka. Mladí hokejisté sedí u stěny a mlčky sledují svůj idol. Ten úpí podobně, jako já ráno. Jeho cvičení jsou však nesrovnatelně těžší. „Pojď si to zkusit,“ vyzývá mě.
Nohy mám na jednom nafukovacím míči, ruce na druhém. Z jedné strany mě drží Červenka z druhé Stránský. Jak mě pustí, řítím se k zemi. Posila Omsku takhle vydrží balancovat dobrou půlminutu. „Odpoledne je to vždycky lehčí,“ uklidňuje mě před dalším drilem. Vím, že ze soucitu.
Čeká mě dalších 90 minut úmorné dřiny. A taky zábavy. Nemůžu, chytají mě křeče, ale nechci povolit. Zaprvé je mi to trapné před ostatními a za druhé... aspoň na okamžik bych byl rád Červenkou. Nebylo to lehké. Ruce nezvednu nad hlavu, nohy na obrubník.
„Chceme to dělat jinak než ostatní hokejové školy. Všude rodičům naslibují ledy, ledy, ledy. My jsme se zaměřili na tu suchou přípravu, na fyzičku. Máme několikaleté zkušenosti s Romanem, víme co funguje,“ vysvětluje mi později Maškarinec.
Upozorňuje, že projekt nekončí spolu se završením týdne. Na stránkách www.hokejovetreninky. cz můžete sledovat nabídku dalších akcí, které se budou konat v průběhu sezony.
„Kemp dá klukům opravdu hodně. Dbáme i na jejich disciplínu, musí na sobě pracovat sami, ve volném čase. Pak můžou být dobří. Stejně jako Roman, i on si všechno vydřel,“ podotýká Stránský.
Přeju jim, ať to klapne. Sám už hvězdou asi nebudu, ale i ten den stál za to. Vážně.
PS: Od jedenácti večer jsme hráli zápas. Dal jsem gól, takže díky za rady.
PPS: Ráno jsem nemohl vstát z postele, nemohl vystoupit z auta. Kluci tou dobou měli za sebou „rozcvičení“. Máte můj obdiv.
