Často bývá nazýván českým samurajem. Jedním z důvodů je čtyři roky dlouhá štace, kterou Jiří Procházka absolvoval v japonské organizaci Rizin. Tato životní etapa sedmadvacetiletého bojovníka však v uplynulém měsíci skončila, teď přichází nejtěžší zkouška, prorazit v americké UFC. „Trenéři se mě ptali, co na to říkám, že je to naposled, kdy zápasím v Japonsku, ale nepřišlo mi to tak. Díval jsem se po autech, po barácích, jako bych byl doma,“ vypráví Procházka pro seriál iSport LIFE Moje cesta.
„Po posledním zápase v Rizinu jsme slavili, ale nebylo to nic velkýho. Šli jsme na pár piv, dobře jsme se najedli, já si dal vítěznou cigaretu a šel spát. Vítězná cigareta je taková moje tradice, občas si zakouřím i jen tak, když mám chuť, to je však tak jednou dvakrát za měsíc.
Na oslavy ale nebyl úplně čas, protože nás skoro hned po zápase kontaktoval Mick Maynard (matchmaker UFC). Martin (Karaivanov, trenér) s ním hned začal řešit smlouvu, ale bylo to všechno takové neoficiální, protože jsme měli ještě nějaké povinnosti vůči Rizinu, uvolnili nás ale o něco dřív, proto jsme se mohli začít opravdu domlouvat, jak jsme potřebovali. Takže jsme to rozjeli naplno.
S Rizinem jsme se shodli, že v rámci slušnosti by bylo správné, abych ten titulový pás uvolnil. Což jsem udělal a uvedl na sociálních sítích s tím, že by mi udělalo radost, kdyby mě japonští fanoušci následovali dál. Přišlo mi pak spoustu zpráv, jak za mnou stojí a budou mě podporovat v cestě v UFC.
Trenéři se mě ptali, co na to říkám, že je to naposled, kdy bojuju v Japonsku, ale nepřišlo mi to tak. Díval jsem se po autech, po barácích, jako bych byl doma. Nebral jsem to špatně, byl jsem za ten odchod rád, protože to byl takový přirozený vývoj.
Určitě na to ale budu vzpomínat, zejména na uspořádanost, která tam panuje. Líbí se mi na nich, jak má všechno až štábní řád a život tam funguje na principu naprostém ovládnutí sebe sama, ale na druhou stranu trochu ztrácejí přirozenost.
Když jsem se pak vrátil do Čech, bylo rušno. Hodně lidí se mě ptalo, jak to vypadá s UFC a tak dále a když se to pak oznámilo, tak jsem měl obrovskou odezvu. První jsem to řekl mámě s babičkou. Máma se samozřejmě bála, ale vysvětlil jsem jí, že vím, co dělám. I před zápasem ji vždy ujišťuju, aby mi věřila. S partou jsme šli v rámci oslav ochutnávat rumy a bourbon.
Psaly mi i spousty fanoušků, že už tam konečně jsem, což mě motivuje k tomu, abych šel a ukázal opravdu to nejlepší ze sebe. Je to obrovská zodpovědnost. Samozřejmě jsem se setkal i s pár hejtery, ale to je naprosto přirozený, že ne úplně každému voníte. Moc jich sice není, ale beru to jako nějakou zpětnou vazbu, na čem bych měl zapracovat a stát se větším profesionálem.
Lidi mi třeba vyčítali, že to vypadalo, jako by mi ten podpis smlouvy s UFC byl úplně jedno. Já se však snažím soustředit na ty nejdůležitější věci v sobě. Na věci, jež se týkají techniky boje, prostě na to nejdůležitější. Já beru vstup do UFC jako svou povinnost, už se to ode mě očekávalo. Ti fanoušci, kteří mě sledují, už to po mně chtěli a prosili mě, abych tam šel a já to cítil stejně.
Leden byl ale celkově hodně hektický. Už jsem měl i první kontrolu od USADA (antidopingová organizace), dojížděl jsem trénink a zrovna přišli komisaři. Od té doby mě měli pod dohledem, dokud jsem jim nedal vzorek, tak za mnou všude lozili. Věřím, že všechno bude v pořádku, mailem mi pak pošlou zprávu, jak to dopadlo. Jsou to v pohodě lidi, ale snaží se být přísní.
Mimo zápasení navíc studuju na fakultě sportovních studií Masarykovy univerzity v Brně a právě probíhá zkouškové období, takže času bylo opravdu málo. Před dvěma týdny jsme k tomu měli ještě běžkařský kurz, který byl úplně super.
Dělal jsem si tam samozřejmě svoje věci. Chodil jsem meditovat, pořádně se vyválet ve sněhu, abych ty hory nasál. Tomu se všichni strašně podivovali, když jsem každý ráno vylezl a jenom v trenkách skočil do sněhu, panovala tam ohromná atmosféra. Byl jsem strašně rád, že jsem mohl vypadnout ze stereotypu a zažil jsem něco novýho, k čemu se člověk jen tak nedostane.“
