Kateřina Neumannová patří k legendám českého sportu. Dlouhou dobu to přitom vypadalo, že dvojnásobná mistryně světa a olympijská šampionka v běhu na lyžích se bude věnovat kanoistice. Kdy přišel zlomový moment? A jaké povolání by si vybrala, kdyby nemohla sportovat?
Jak jste se dostala k lyžování?
„Pocházím z lyžařské rodiny. Mám staršího bráchu, který se také závodně věnoval lyžování. To, že budu lyžovat i já, jsem tedy brala téměř automaticky."
Co vás v dětství nejvíc formovalo?
„Kromě rodiny, která mě podporovala, to byly určitě sportovní oddíly. Chodila jsem do kanoistiky a na lyžování. Vyrůstala jsem v partě, s kterou jsme jezdili na různá soustředění a trávili spolu spoustu času. Kolektivy mě tak opravdu hodně ovlivnily, ať už sportovně nebo lidsky."
Kdy jste si poprvé uvědomila, že vám to jde lépe než ostatním?
„První náznaky byly ještě v žákovské kategorii, kdy se začalo ukazovat, že mám ke sportu jiný přístup než ostatní. Byla jsem například jediná ze všech, která o prázdninách, kdy skončily tréninky, nepřestala se sportováním. Vzala jsem si kajak na chalupu a chodila trénovat tam. Nikdy mě ani nenapadlo si na tréninku nějak ulevovat, naopak jsem si podvědomě vždycky přidávala."
Co vás nejvíce motivovalo?
„Sport mě samozřejmě hrozně bavil, ale tou největší motivací, která mě hnala dopředu, byly výsledky. Začala jsem vyhrávat, i když to bylo jen na malých regionálních závodech. Měla jsem ráda pocit úspěchu a chtěla ho zažívat znovu a znovu."
Existuje nějaká sportovní hvězda, kterou jste obdivovala?
„Neměla jsem jeden jediný vzor, ale vzhlížela jsem k řadě světových špičkových sportovců. V Česku to v tu dobu byl například Ivan Lendl, který byl světovou hvězdou. V kanoistice jsem zase obdivovala Slováka Attilu Szabó, kterého jsem znala osobně."
Dlouhodobá a systémová práce
Kdy jste se rozhodla pro lyžování?
„Bylo to až někdy v patnácti. Ze zdravotních důvodů jsem musela mít chvíli pauzu od kanoistiky, která pro mě byla do té doby sportem číslo jedna. V té době se ale pořadí vyměnilo, a já se začala naplno věnovat lyžování, které pro mě bývalo až na druhém místě. A už jsem u něho zůstala."
Dělala jste ve své kariéře něco jinak než ostatní?
„Já jsem vždy respektovala své trenéry, ale asi nejvíc udělal můj přístup. Vše co jsem dělala, jsem dělala opravdu hodně poctivě. Byla jsem ochotná dlouhodobě systémově pracovat. A nějaké jednorázové prohry nebo neúspěchy mě neodradily."
Z jaké části myslíte, že je váš úspěch o talentu a z jaké části o poctivé dřině?
„Jedno bez druhého se neobejde, ale těžko to nějak vyjádřit procenty. Od každého potřebujete kousek a čeho jsem měla víc já, si netroufám říct."
Připravovala jste se na závody i po psychické stránce?
„Pro mě byla největší psychická podpora to, že jsem měla kvalitně odtrénováno. Díky vědomí, že jsem si všechno poctivě odpracovala v tréninku, jsem pak šla do závodů v klidu."
Dodržovala jste před závody nějaké rituály?
„To asi ne, ale měla jsem svoje oblíbený čepice. Na důležité závody jsem si tak oblékala stále jedny a ty samé."
Co byste pravděpodobně dělala, kdybyste nedělala sport?
„To si příliš nedokážu představit, protože je to věc, kterou dělám skutečně od mala. Zřejmě bych asi pracovala s lidmi, protože mám ráda živější prostředí. Aktivní životní styl je součástí mojí přirozenosti a jinak by to snad ani dopadnout nemohlo."
Jak to máte se sportem v současnosti?
„Stále si moc ráda vyjedu na lyže. Tím, že sportuje dcera, tak to není tak často, jak bych chtěla. Starost o malého sportovce je přeci jen časově náročná. V každém případě si na víkend vždy moc ráda zajedu na hory, ať už na běžky nebo sjezdovky. Je to stále to, co mě naplňuje, baví a mám to nejradši."
Vaše dcera se také věnuje lyžování?
„Lucka hraje tenis."
Vidíte se v ní v něčem?
„Asi to bude ta píle a ochota poctivě pracovat. V tom je po mně."
