Žere ho Cink i Moravec. Na Instagramu si utahuje z profi cyklistů. Proč?
Cyklistika je brána hodně seriózně. „Chyběl mi nadhled a humor," říká Tomáš Březina (29), tvůrce instagramového účtu, který nedávno sfoukl teprve první svíčku na dortu. Jeho kouzlo objevilo už přes dva tisíce followerů, mezi nimi i česká cyklistická špička.
Odkud přišel nápad, začít s nadsázkou komentovat cyklistiku na Instagramu?
„Při jízdě na kole se rád rozhlížím a jsem plný zážitků, tak jsem začal natáčet a sdílet své dojmy na osobním profilu. Nějak se to chytlo, lidi se bavili, pár kamarádů mi ale napsalo, jestli jsem se nezbláznil. Tak přišla doba, kdy jsem potřeboval oddělit tyhle věci od osobního života, aby to mohli sledovat pouze lidé, které to zajímá. Založil jsem tedy @cubackanekonci, kam se asi sto kamarádů přesunulo. Zbytek se nabalil časem sám. Teď mě sleduje asi 2 300 lidí.“
„Čubačka nekončí“ je dost nestandardní název, kterému mnozí nebudou rozumět, vysvětlíte nám, jak vznikl?
„Čubačka nekončí je motto, které jsem si vymyslel sám, když jsem jel na kole, byl jsem hotový, pršelo a já jsem se povzbudil, čubačka ale nekončí! Přišlo mi to trefné vyjádření toho, že pokračuju dál, že cyklistika je věčná.“
A co to slovo čubačka znamená?
„Slovo “čubej„ znám z dětství, lítali jsme po venku a řvali na nás, ať čubeme pryč, nebo že nás zčubou, zmlátí, když jsme dělali binec. Později jsme s kamarády v práci říkali o chlastání, že jsme se načubali, ožrali. Když jsme pak jezdili na kole, ptávali se mě vždycky, jestli jsem byl čubat. Ono to s cyklistikou ani sportováním nemá v podstatě nic společného, ale protože to slovo ve mně zakotvilo, vzal jsem ho, dal mu jiný význam a zakomponoval ho do názvu účtu.“
| Tomáš Březina |
rok narození: 1989 |
Hledala jsem to slovo na internetu a „čubať“ znamená na Hané švihat. A na kole se přece jezdí „na švih“...
„To se přiznám, že jsem nevěděl, nikdy jsem to negoogloval. Nejsem znalec našeho nářečí, ale na Instagramu mluvím spontánně, jak je mi to blízké a jsem od dětství v Olomouci zvyklý, což znamená, že nějaké takové slovo tam občas padne a leckdy ho možná i zkomolím.“
Občas padnou i vulgarity.
„Mluvím sprostě. Začal jsem si to uvědomovat se zvyšujícím se počtem fanoušků. Občas si je rozkliknu a jsou to děti, mladí... Ale já se nechci přetvařovat, navíc když slyším mládež na závodech, ta má vybavenější slovník, než já. Komu se to nelíbí, nemusí mě sledovat, ale chtěl bych to držet v určité míře, to zase ano.“
Kdo jsou vaši fanoušci?
„Nejsou to jen cyklisté, ale sportovci obecně.“
Sledují vás i známí sportovci?
„Pár jich je, třeba výborný borec a náš olympionik Tomáš Bábek, nebo Ondra Cink. Dost mě začínají sledovat biatlonisté, například mladý a nadějný Kuba Štvrtecký, Ondřej Moravec. Můžu jmenovat dál, Kuba Otruba, ale také běžci, vodáci... je jich vlastně už celkem hodně.“
„Lajkují“ vám vaši tvorbu, nebo vás sledují, aby byli ve střehu, kdyby vyšel vtip postavený na nich?
„Líbí se jim to a kolikrát i reagují. Olajkují i vtipy na ně samotné. Na základě toho, že mě sledují, jsem měl už několikrát tu čest se s nimi dokonce potkat.“
Vy cyklistiku tedy nejen sledujete a komentujete, ale sám jste sportovec. Máte to tak od dětství?
„Táta jezdil vždycky na kole a já jsem to nikdy nechápal. Přišlo mi to hrozný a “teplý„, jak mají ty upnuté hadry (smích). Táta mi to v dětství vlastně znechutil, jak mě tahal na kolo, pak mi ujel a já jsem nadával. Tak jsem nejdřív hrál fotbal, a pak mě chytil skate. Jezdil jsem v parcích, závodil, čili pocházím z úplně jiné komunity. Skateboarding je mimochodem dost náročný sport jak na hlavu, tak kotníky, klouby. Uplynulo pár let a já jsem se potřeboval dát do kupy a nahnat fyzičku, tak jsem šel do cyklistiky. Půjčil jsem si od táty kolo, tretry a zkusil závod. Protrápil jsem se jím, byl jsem někde čtyřstý, ale strašně mě to chytlo. Začalo se mi líbit, že můžu předjíždět lidi. Má to svoje kouzlo, člověk si vystoupí z komfortní zóny, dá si do těla.“
Jak moc vážně berete svou cyklistiku teď?
„Já jsem cyklista amatér, tímto sportem se jen bavím a začal jsem dost pozdě, kolem 22 let. Jsem teda v cyklistickém týmu z Litovle, za který závodím. Tam jsem začal na horském kole a závodil jsem v rámci Moravy - maratony, Kolo pro život a tak. Pak jsem teprve okusil silniční cyklistiku a udělal si licenci, abych si zkusil zazávodit s profíky. Jel jsem větší závody jako je Brno - Velká Bíteš - Brno. Vyzkoušel jsem si jaké to je, jak je to náročné a také jak na to nemám (smích). Jak je takové závodění zdrcující a těžké. Ale jsem za tu zkušenost rád. Teď vím, že kluci, co to dělají, musí obětovat hodně času a musí dost dřít. Já chci mít všeho s mírou, přes den chodím do práce a v té troše času, co mi zbývá, chci mít také osobní život, ne jen dřít.“
Jak to zvládá přítelkyně?
„Taky to se mnou nemá jednoduché, ale je to na bázi kompromisu. Svezu se na kole, ale pak jsem schopný něco naplánovat s ní, vyrazit třeba do města. Nežiju jen v sedle.“
I když jste zrovna na kole, minimálně 15 minut zábavy s vámi na vašem instagramovém účtu najde. Co mimochodem říká na váš Instagram ona?
„Přítelkyně mě takového už zná. Zasměje se tomu, ale občas je to už pro ni denní chleba a doma říká, ať jsem taky někdy seriózní. Jak to má neustále sedm dní v týdnu vedle sebe, tak ji spíš baví na Instagramu fotky, které tam dávám, než videa.“
Zpět k vašemu závodění. Takže jste ho po té zkušenosti opustil?
„Teď je to tak, že si sice rád zazávodím, ale jindy se rád svezu tak, abych vnímal, co je kolem a podle toho si i plánuju, kam vyrazím. Jezdím každý den, třeba před prací na hoďku-dvě, rychlý pade, jak se říká, a chci něco vidět. Rád švih spojím s dobrou kávou nebo se zastavím na krásném místě a sním si tam tyčinku. Mám to tak hlavně poslední rok. Celou dobu jsem se honil jak blázen, teď už vnímám další možnosti kola, že se dostanu někam a vidím něco, co bych jinak v životě neviděl. I to je jedna z věcí, kvůli kterým účet mám. Chci inspirovat lidi, ukázat jim, co díky sportu, v tomto případě cyklistice, mohou zažít. Kolikrát je sport náročný a já ukazuji, že to může být i zábava a mělo by to přinášet radost.“
V rámci těch regionálních závodů si vedete jak, střed pole?
„To je asi nejvýstižnější (smích). Nejsem bůhvíjaký závodník. Snažím se být vepředu, ale pravda je taková, že amatérská cyklistika šla hodně nahoru. Ti kluci vepředu jsou taky pracující, jako já, ale přijde mi, že by klidně mohli jezdit Český pohár.“
Loga sponzorů nosit nechci
Máte ve svém ježdění koncepci, nebo si „čubete“ jak vás to zrovna baví a občas se jedete zmáčknout na závod?
„Lehkou koncepci mám. Jeden rok jsem měl trenéra a naučil jsem se z jeho tréninků vycházet, takže teď si to ladím sám a každý den mám nějak nastavený. Pondělky nejezdím, úterý se nějak projedu, středy mám intervalové tréninky, aby si tělo dalo, čtvrtek zvolním, v pátek se jdu rozjet před závodem, který je o víkendu. Standard, jaký má většina lidí, co jezdí na kole. Nebo si to možná jen myslím, že to tak každý má (smích).“
Mě zajímají ty hobby závody. Sáhl jste si už někdy na dno, že by vám někdy došlo?
„Nejvíc na tom úplně prvním závodě, kdy jsem se neskutečně trápil. Neměl jsem fyzičku a málem jsem nepoznal ani mámu, která stála nahoře na kopci. To už jsem byl prošitej jak deka. Hodně se mi to stávalo taky ten minulý rok, kdy jsem měl celkovou krizi a věděl jsem, že na to nemám. Myslím si, že jsem byl zlomený v hlavě a byl náchylný k tomu vzdávat závody. Nikdy jsem nepřišel na to, čím to bylo. Slabá vůle ve chvíli, kdy jsem měl vydržet déle. Nevymačkal jsem úplně všechno a nepřehoupl se přes takový ten práh, kdy všichni ženou a člověk to musí vydržet, protože oni pak zpomalí. Oni vždycky nakonec zpomalí, protože všichni trpí, jenom se hraje poker a nikdo nechce vyložit karty na stůl. Oni je pak vyloží v cíli, ale já už u toho nikdy nebyl, že jo (smích). Když se vykládaly karty, já už byl smutný a naštvaný na sebe někde na kraji trati. Jak je člověk trénovaný, tak už se mu to stává méně. Stalo by se mi to, leda kdybych podcenil, jak říkám, krmelec. Pořádně nejedl a nepil.“
Řešíte hodně stravu?
„Měl jsem období, kdy jsem experimentoval a odmítal například pečivo. Přišel jsem na to, že mě to jen oslabilo. Čím víc jsem řešil co jím a hlava se tím zaobírala, tím víc jsem ztratil. Teď jím normálně. Nelibuji si ve smaženém, ale občas i to neodmítnu.“
Co si berete do kapsy na švih?
„Když jedu do dvou hodin, tak si často ani nic neberu, jen se najím předtím. Jinak tyčinky, zapeču si toust nebo jsem zkoušel nedávno připravit rýžové koláčky, kterými jsem se inspiroval od velkých borců, často se právě předávají v taškách na velkých tour.“
Potrpíte si na cyklistický ohoz?
„Jo, mám rád, když to nějak vypadá. Dřív jsem toužil po týmovém dresu. Teď už loga sponzorů nosit nechci. Líbí se mi decentní dresy, celé černé, aby to neřvalo a ladím si to s ponožkami, čepičkami.“
Čisté kolo...
„S tím jsem měl dlouho problém, teď už se snažím. Cyklistika i lidé co jezdí, jsou takoví, jsme trochu holky.“
Jak moc sledujete cyklistiku?
„Sleduji ji hodně, ale přiznám se, že třeba grandtourové závody, Vuelta, Giro, Tour, nevidím celé, jen posledních 20 až 30 kilometrů a třeba i zpětně. Etapy, které mě zajímají pak celé. Nebo klasiky jako Paříž-Roubaix, to mě fakt baví. Jezdím i fandit osobně, protože věřím, že to závodníkům pomáhá. Byl jsem už na více závodech, ale třeba loni, na královské etapě Gira na Monte Zoncolan, to byl neskutečný zážitek. Jel jsem ho za svůj život už třikrát a nemá to s cyklistikou ani moc společného, je to strašné utrpení. I když jede člověk pomalu, tak jede na limitu svých sil. Ale kopec vám to nahoře oplatí výhledem. Tenhle má navíc velkou historii. Podél jsou obrazy se slavnými cyklisty a na mě dýchalo to, co se tam stalo.“
