Bývalý voják z Iráku u českého týmu: pomohl hráči k zázračnému uzdravení
PŘÍMO Z ČÍNY | Nástup. Pozor. Pohov. Volno. Tyhle povely dobře zná. I to, jak je důležité hájit svou zemi. Držet při sobě. A nesložit se za jakékoliv situace. „Však si ze mě kluci utahují, že armádu mám v sobě,“ říká kondiční trenér českých basketbalistů Michal Miřejovský (37). Za 15 let u leteckých sil absolvoval mise na Islandu i v Iráku. Učil piloty, jak přežít. Teď Satoranského a spol. drtí na MS.
Před každým duelem českého týmu na MS u státní hymny pokládá svou pravou ruku na srdce a při každém kondičním cvičení umí palubovku změnit ve vojenský plac. „Když jsme ho i jednou viděli na letišti, s tou vyholenou hlavou a koženou bundou, čekali jsme, kdy snad vytáhne i samopal,“ žertoval na účet Michala Miřejovského kapitán Pavel Pumrpla. Lepší průpravu však mít nemohou. Do boje se světovou špičkou je připravuje muž, který dobře ví, co znamená boj o život.
Ta otázka na úvod se tudíž nabízí: Jak se bývalý voják jako vy dostal do národního týmu?
„Tak já hrál basket už od první třídy a podařilo se mi se v Pardubicích dostat až do nejvyšší soutěže. Tím, že jsem ale přestal studovat vysokou školu, musel jsem na základní vojenský výcvik, což pak i určilo mé další kroky v armádě, kde jsem zůstal téměř patnáct let. Cesta zpět však byla jednoduchá. Potkal jsem svého bývalého spoluhráče Luboše Striu, jehož kariéra se chýlila ke konci, ale on byl otevřený věcem, jak si ji ještě prodloužit. Začali jsme spolupracovat, když hrál ve Svitavách, tam se k němu připojili další hráči a tím, že Tury vedl Luboš Růžička, který byl i asistentem u nároďáku, propojil mě s trenérem Ginzburgem, a takhle vzniklo mé působení u reprezentace.“
| Očima Martina Kříže: Mířovi děkuju. Za plán i optimismus |
| „Vrátit se po přetržené Achillovce takhle zpět? Nemluvil bych o zázraku, ač chápu, že to tak dost lidí vidí. Obětoval jsem tomu uzdravení úplně všechno, a když jsem pak před utkáním s USA stál při státní hymně, ta celá cesta mi probleskla. Dal jsem tomu vše a nejen já, ale i celá má rodina, bez které bych to nedokázal. Bylo to zadostiučinění, že když si jako člověk něco vysníte a jdete za tím, je velká šance, že to dokážete. To zranění se mi stalo 12. května, čtrnáct dní na to končila sezona a mělo začít krátké léto, kdy jsme měli i s manželkou koupenou svatební cestu. Na tu jsme však nemohli odletět, protože jsem měl fixaci na noze. Od 1. června jsem začal makat na tom, abych to zvládnul, zjistil jsem si veškeré možné rehabilitace a začal koloběh ježdění po všech možných metodách. Z velké části mi k návratu zpět pomohla fyzická příprava s Michalem Miřejovským, který mi sestavil skvělý plán. Jiné části těla byly připravené díky němu. Je to strašně hodný člověk a za ty poslední tři měsíce jsme se dost sblížili. Patří mu obrovský dík nejen za to, že sestavil plán, ale i za jeho podporu a optimismus. Nepamatuju si za celou dobu den, kdybychom nebyli v kontaktu – za ty tři měsíce jsme spolu trávili nejvíc času.“ |
Chytnete se přesto i v tomto angažmá, že vám armáda zůstala pod kůží?
„Jo, určitě ji tam mám. Ten vojenský styl se prostě do mě vryl. I slovník mi zůstal, až si ze mě občas kluci dělají srandu, když použiju nějaký vojenský terminus technicus. Občas mi některá slovíčka uletí. A jsou to silnější věci než pozor a pohov. Prý jsem stále na půl voják.“ (směje se)
Jak na to reagujete?
„Abych řekl pravdu, jsem za to působení v armádě rád – byla to pro mě úžasná zkušenost. Měl jsem možnost dvakrát vyjet na misi, jednou na mírovou na Island a v roce 2018 jsem byl v Iráku. Působil jsem jako vojenský tělocvikář, měl na starosti fyzickou přípravu vojáků a k tomu jsem byl ještě instruktor přežití. Měl jsem třeba s kolegy na starosti výcvik pilotů při nouzovém opuštění letounu a pracoval s faktory, jak si poradit v náročném terénu v mírových i bojových podmínkách.“
To zní zajímavě…
„Mám i takový plán s basketbalisty. Nenazval bych to kurzem přežití, ale spíše kurzem v přírodě. Někdy bych to chtěl s nimi vyzkoušet – vytáhnout je mimo komfortní zónu. Z vlastní zkušenosti vím, že když po pár dnech přijde únava, je méně jídla a v zimě je třeba teplotní diskomfort, v ten moment se ukazují pravé charaktery. Pokud by se jednalo o nějaký team building, dalo by se to pak i přenést na hřiště.“
Když se vrátíme k Iráku, co jste vlastně zažil? Prý tam je i pořádné horko.
„Ano, byl jsem tam od února do srpna a nejvyšší teploty jsme naměřili asi 58°C ve stínu. Takže když má člověk maskáče a je nácvik pohotovosti nebo střelby s neprůstřelnou vestou, bylo to hodně vysilující. Musí se extrémně dbát i na pitný režim protože ztráta tekutin je fakt enormní.“
Když člověk vidí země jako Irák, napadne ho asi, že se v Česku máme dobře, souhlasíte?
„Žijeme v ráji. A nemyslím to jenom věcmi, které máme k dispozici, ale i co se týče přírody. Naše základna v Iráku byla pět set metrů od velké řeky, ale stejně to byla poušť. Zajímavá by navíc byla fotka, když jsme přijeli z mise. Tehdy jsme jeli do Těchonína v Orlických horách, kde berou po návratu z misí krev, dělají různá vyšetření a třicet vojáků bylo přilepených na skle a užívali si krásnou českou krajinu. Kopce, lesy, zelenou a modrou barvu… V Iráku je to jen žluto.“
Jak dlouho jste museli být v karanténě?
„Dva dny. To se vždy dělají nejdůležitější odběry a vyšetření kvůli hrozbám největších nemocí. Ty se však musí dělat okamžitě, protože bez toho člověka nepustí ven.“
Když jste učil kurz přežití, ocitl jste se někdy v situaci, kdy vám šlo o život?
„Párkrát jo, hlavně v zimě. V České republice jsou stále velké vojenské prostory a nějaké kritické situace nastaly. Na kurzu, kde jsem si dělal instruktora, jsme měli třeba noční přesun a prolomil se pod námi led. Spadli jsme tehdy do vody s výstrojí, ale nakonec to zvládli. Ono se ve vojenském výcviku dělá všechno na tým. Nejsou tam jednotlivci, ale dbá se na to, aby lidi fungovali v týmu. Člověk musí věřit těm okolo sebe a všichni v jednotce jsou na sobě závislí.“
Přičemž na mistrovství světa je potřeba cítit i vlastenectví jako armádě, že?
„Ano a i to je podle mě důležité. Evropské státy se sice propojují, což je dobře, ale každý národ by si měl též udržet svou tvář a jedinečnost. Měli bychom si pamatovat své tradice a hodnoty, které má každý stát své vlastní.“
Po tom všem, co jste v armádě zažil, koukáte třeba na zápasy z lavičky trochu jinak? Že když nejde o život, tak nejde o nic?
„Zápasy prožívám strašně moc. Hráči už mi říkají, ať trochu přibrzdím, že jsem moc aktivní. Tak se snažím svou snahu a podporování nějak utlumit. Je ale pravda, že zásluhou mise spoustu věcí, které mě dříve naštvaly, vnímám s nadhledem a daleko klidněji. Po tom, co jsem tam viděl, jsem svůj žebříček hodnot přehodnotil.“
Díky vašemu tréninku se dal do kupy v rekordním čase i po přetržení Achillovy šlachy Martin Kříž. Jak tohle zpětně hodnotíte, když ho teď vidíte v Číně?
„Když šel Martin na hřiště proti USA, byl jsem hodně na měkko a v hlavě si procházel všechny důležité momenty, kterými jsme si společně za tři měsíce prošli. Jsem na něj opravdu pyšný, protože to byla hodně obtížná cesta, pro spousty lidí neuskutečnitelná. Martin při ní musel hodně vystoupit ze své komfortní zóny.“
Co bylo z hlediska jeho uzdravení tím největším úskalím?
„Tím nakonec nebyla ani tak operovaná achilovka, ale zatuhlý kotník, což bylo způsobené tím, že noha byla víc jak měsíc ve speciální ortéze. Měli jsme s trenérem Ginzburgem přesně stanovená data, kdy musel Martin být v určité fázi rekonvalescence a ty jsme museli dodržovat. Zatuhlý kotník mi přidělal pár vrásek na čele, ale oba jsme nepřestávali věřit, že to stihneme.“
Je to trochu zázrak?
„Podle mě ne. Každé zranění je specifické a je mnoho faktorů, které ovlivňují dobu léčení. Pár faktorů, které hrály v Martinův prospěch. Za prvé, už za čtyři a půl hodiny byl operován odborníky, což je při přetržení achillovky klíčové. Za druhé: achillovka mu praskla ve své polovině, kdyby to prasklo blíže úponům, tak by to bylo horší. Zatřetí, jeho mladý věk, začtvrté milující a starostlivá manželka Radka a celá jeho rodina, která mu připravila skvělé zázemí. A za páté, ochota změnit svůj životní styl, od stravování, pitného režimu. Podle mě hned od prvního okamžiku měl nastaveno ve své hlavě, že to dokáže a stihne se dobře připravit na MS. Je třeba i dodat, že to není v žádném případě jen má zásluha, podílela se na něm řada dalších lidí. Já se paradoxně staral o celý zbytek jeho těla, jen ne tu jeho achillovku, o kterou se starali fyzioterapeuti.“
Další věcí, kterou jste před MS zavedl, byly při přesunu do Asie i speciální brýle na urychlení aklimatizace. Odkud jste do tohoto experimentu čerpal inspiraci?
„Prvotní informaci jsem dostal od manažera reprezentace Martina Šoba, který se inspiroval u ČOV. Ti přišli s brýlemi minulý rok pro zimní olympiádu v Jižní Koreji. Naše tělo odpradávna funguje na střídání světla a tmy, tedy cirkadiálním rytmu, což je 24hodinový posun slunce. Od té doby, co vyjde, působí na tělo světlo a začne fungovat naše hormonální soustava a tělo se nabudí. Naopak večer, když zapadne, se tělo utlumí a připravuje se na regeneraci v podobě spánku. My jsme si s tím však pohráli a pracovali se dvěma hodinami posunu. Řekněme, že průměrná doba, kdy hráči doma spí, je osm, devět hodin. Chodí spát v jedenáct a vstávají v sedm, v osm. Já jsem jim to tedy každý den posouval o dvě hodiny. Takže první den to bylo jedenáct sedm, druhý jsem jim to posunul na pět a třetí den už to bylo o šest hodin, které jsme brýlemi přenastavili a urychlili aklimatizaci.“
Vyzkoušel jste si to nejdřív i na sobě?
„Ano, vždycky než ty pokusy nabídnu hráčům, zkouším je nejdříve na sobě. Teď jsem pochopitelně neměl možnost letět do Asie dopředu a otestovat to, nicméně měl jsem zkušenost bez oranžových brýlí, kdy jsem roce 2015 letěl ještě jako voják z Prahy do Soulu na Světové vojenské hry a mužů říct, že jsem byl pět dní z časového posunu úplně mimo.“
Máte pak teď ještě další experimenty v záloze?
„Pro tento výjezd do Číny už ne.“
A do budoucna vás láká vyzkoušet zase něco nového?
„Určitě. Momentálně experimentuji s různými uzemňovacími prostředky.“
To zní dost radikálně.
„Mám tím na mysli uzemnění těla k zemskému povrchu. S moderní dobou jsme se totiž s různými lehkými botami od něj odizolovali. Nové studie ale odhalují, že to tělu chybí. Je to vše na fyzikální bázi. Na zemském povrchu jsou záporné elektrony, jež se v těle pochytají s volnými radikály. A jedním z největších problémů civilizačních onemocnění jsou aktuálně právě ty volné radikály.“
Jak se k takovým odborným věcem tedy člověk dostane?
„Mám nějaké internetové stránky a lidi, které na webech sleduji. Především však sbírám informace o technologiích, které napomáhají lidskému organismu. Jako kondičnímu trenérovi se jedná hlavně o regeneraci a fungování těla – tedy nutriční věci a doplňky stravy. I to testuji nejdříve na sobě a zhruba až po půl oce s tím jdu za hráči.“
Máte už svou klientelu zájemců?
„Ano. Jedním z těch nejvíc aktivních je třeba Lukáš Palyza. Dále to pak jsou Kuba Šiřina, Martin Kříž nebo Jarda Bohačík.“
Zatímco jiní vás zase pošlou k čertu, že na tohle nevěří.
„Samozřejmě, že i ti se najdou. Nebudu je ale jmenovat. Razím však strategii si nejdříve všechno vyzkoušet na sobě a pak to teprve posílat dál. Za ty dva roky, co jsem u reprezentace, už ale mám jádro kluků, kteří jsou k těmto věcem otevření a jsou do toho se mnou. Pak už nechám na nich, jak si to předají s ostatními spoluhráči. Nikoho do ničeho nenutím a to šíření nechám na nich. Myslím, že je to i nejschůdnější cesta, jak předat informace.“
