Když vidíte Marpa na pódiu nebo v ringu, jde z něj až agresivní energie. Pakliže však máte možnost si s Otakarem Petřinou, jak zní jeho civilní jméno, popovídat o životě, zjistíte, že se jedná hlavně o starostlivého tátu. Děti jsou na prvním místě. „Vytvořil jsem si s nimi opravdu skvělý vztah. Paradoxně se ze mě díky rozvodu stal dvacetkrát lepší táta, než jsem byl,“ říká otec na plný úvazek.
Překonávání met. Tak by se dala charakterizovat kariéra Otakara Petřiny. Se svou kapelou TroubleGang vyprodává stále větší haly, na 27. června chystá obří koncert v Edenu. Není však známý jen coby hudebník. Vždy měl duši bojovníka. A tak se několik let věnoval thajskému boxu a před více než rokem si střihl zápas v klasickém boxu se slovenským kolegou Rytmusem. Duel dvou rapperů vyplnil O2 arenu po strop. Marpo si prostě nedává malé cíle. A co chystá dál?
Váš souboj s Rytmusem měl obrovskou odezvu u lidí. Je pravdou, že se chcete do ringu vrátit?
„Láká mě to, chci se na sto procent vrátit. Možná k tomu dojde už tento prosinec. Od ledna makám. Ale musím nejprve vyřešit věci kolem muziky, jako jsou festivaly, náš velký koncert a další. To znamená, že bych se od září mohl připravovat naplno, protože toho tolik nebude.“
V roce 2018 jste zaplnil největší halu v Česku nejprve koncertem a následně i zápasem. Zvenčí vše vypadalo úžasně, ale jak těžké to bylo zvládnout?
„Snadné to fakt nebylo. Největší problém byl s kapelou. Na tři čtyři měsíce jsem totálně vypadl, řekl jsem klukům, teď mě nechte být, chci se připravit. Měli jsme tehdy totiž i problémy s managementem, ale já jsem jim řekl, ať mi dají pokoj, budu si řešit box, ne muziku. Byl to přitom moment, kdy mě kapela potřebovala nejvíc, protože se řešilo mnoho vnitřních problémů. Třeba s bubeníkem, který pak odešel. Tehdy se nám kapela málem rozpadla, což samozřejmě lidi nevidí. Všechno má zkrátka svou cenu. Tohle mohla být ta největší, kterou bych za souboj zaplatil, a neskutečně by mě to mrzelo, protože muzika je pro mě pořád prioritní. Ale kluci musí pochopit, že miluju i zápasení. Je to moje vášeň. Jsem totiž bojovník a chtěl bych v tom pokračovat.“
Navíc jste se tehdy i rozváděl.
„Byl to takový hodně silný rok, no. Každý, kdo si rozvodem projde, ví, že to není jednoduché. Děti máme ve společné péči, což znamená, že si je střídáme po čtyřech pěti dnech. Tím pádem jsem musel i tréninky trochu upravit. Každý se připravuje dvoufázově, to je standard. Já jsem si je tehdy vzal s sebou na Floridu, kde jsem se připravoval dvoufázově. Hodně mi s hlídáním pomáhala přítelkyně, navíc tam byla i moje matka. Děti jsem si bral na tréninky a kombinoval to, jak se dalo. Protože to nemám hozené tak, že na prvním místě je kariéra a děti tu prostě jsou a budou. Děti jsou pro mě hlavní prioritou, čili jsem se vše snažil vyvážit, jak bylo třeba.“
Vždy jste mluvil o své rodině, dětech, jako o tom nejdůležitějším. A najednou rozvod.
„Já jsem neodešel od dětí, odešel jsem od své bývalé ženy, protože pro mě to byl přechozený vztah. Byl jsem s ní od čtrnácti, osmnáct let spolu. A strašně dlouho to už podle mě nefungovalo. Pro ženu to možná bylo překvapení, ale co se dá dělat. Jsem typ, který nenahání fanynky a ženský, kde se dá. Měl jsem to nastavený, že jsem si tuhle ženu našel jako první, a tak to už asi bude navždy. Jenže život umí překvapit. Vždy, když si člověk myslí, že nic nového nepřijde, něco se stane. Najednou člověk prostě pozná, že určitá fáze života ještě není u konce.“
Vaší partnerkou je nyní zpěvačka Lenny . Vzhledem k tomu, že každý vyznáváte trochu jiný životní styl, dáváte si v tvorbě rady?
„Jo, radíme se hodně. Lenka pomáhá mně, já jí zase radím ve věcech, které umím. Funguje to skvěle, a tím, že jsou naše práce stejné, si navzájem opravdu vyhovujeme. V předešlém vztahu mi bylo vyčítáno, že jsem se málo socializoval, nechodil jsem ven a podobně. Když ale člověk objede sto koncertů za rok, už nemá moc chuť se socializovat, protože za tu dobu potkal půl milionu lidí, kterým hrál na fesťácích a podobně. Teď je to takové, že si nejradši sedneme na gauč, koukáme na televizi a máme pohodu. A to mi ohromně vyhovuje. Neříkám to proto, že by to byla alfa a omega našeho vztahu, nicméně tím, že máme stejnou práci, tak to má spoustu výhod.“
Máte pro sebe pochopení.
„Dost často, když ženská začne žít s muzikantem, je to pro ni strašné překvapení. Klukům z kapely takhle kleklo hodně vztahů, protože holky často žárlí, chlap je prostě o víkendech pryč. A když už máte děti, největším problémem se stává, že v létě vlastně neexistuje dovolená. Protože v létě se nejvíc vydělává, jsou festivaly. Opravdu nemůže jet na dvoutýdenní dovolenou, což partnerky mnohdy nezvládají. Takže když jsou spolu lidé od muziky, má to svoje výhody. Pátky a soboty hrajeme, takže přes týden můžeme trávit čas spolu, ať už s dětmi, nebo sami.“
Otakar Petřina (Marpo) |
|
Navíc jste Lenny přivedl i k tréninkům boxu, je to tak?
„Taky. Ona předtím chodila běhat a hodně plavala. Je hodně silná, takže umí dát ránu. A bojové sporty ji začaly ohromně bavit. Když třeba víme, že bude zajímavý turnaj UFC, oba se těšíme. To je hezký.“
Ale že by chtěla zkusit sama zápas…
(pousměje se) „To si nemyslím.“
Jak váš duel s Rytmusem přijaly či hodnotily děti?
„Chtěly to hrozně moc vidět. Já si je tam původně chtěl i vzít, ale jely na hory. Koukaly na to tam, jenže usnuly před naším zápasem. Byl hrozně pozdě, začali jsme někdy v půl jedné ráno. Pokud to však letos se zápasem vyjde, tak bych si je chtěl vzít stoprocentně oba.“
A jak zvládly, že se tatínek jde bít do ringu?
„Vím, že Emma měla strach, byla pořád vyděšená, aby se mi něco nestalo. Musel jsem ji ujišťovat, že se mi rozhodně nic nestane. Ona je už taková ochranitelka. Nechce, abych pil kolu. Pij víc vody, tati. A takovéhle věci. Říkám si vždy, ty vado, další ženská do domu.“ (směje se)
Zápas už určitě viděly. Co na to řekly?
„Pustil jsem jim to, ale děti jsou nevyzpytatelný… Pořádně na to nekoukaly. Občas mrkly, ale jinak si hrály. Prostě děti. Nedávno jsem s nimi byl na výstavě kosmonautiky, celé to proběhly za pět minut, vůbec je to nezajímalo... A teď mi Otík povídá: ‚Půjdeme znova? Bylo to hezký.‘ Člověk neví, co od dětí čekat. Připadá mi, že zápas prolétl okolo nich, zas tolik je nezajímal. Přitom člověk je takovej hrdej. Říkal jsem si, že syn uvidí, jakého má doma tátu boxera, ochránce… A nic.“
Box mu nic neříká?
„Ale jo, boxuje i ve školce, což nesklízí úplně úspěch, ale já pořád říkám, že je lepší to umět, než být šikanovaný. Obzvlášť v dnešní době, kdy jsou děti docela krutý, musím říct.“
V tomto směru se hodně řeší, jestli popularita bojových sportů nezvyšuje u dětí agresivitu. Co si o tom myslíte?
„Naopak, když je to přiměje bojové sporty si zkusit, zavede je to správným směrem. Připadá mi, že když si někdo bojové sporty vyzkoušel, už se málokdy pak pral venku. Neměl to zapotřebí.“
To ano, ale ptám se, jestli sledování zápasů nevede děti k tomu, zkusit si to třeba na spolužákovi.
„To je těžký. Já to beru… Ne, jinak! Můj syn byl na oslavě našeho kytaristy, basáka Marcuse Trana a nějaký pětiletý kluk ho pořad otravoval a ubližoval mu. No a Otík umí low kick, tedy kop, tak se tedy rozeběhl a vypálil ho. Kluk se rozbrečel a utekl. Za mě je tohle v pohodě. Nejsem ten typ rodiče, že bych dětem radil, přijďte mi to říct, a my to vyřešíme. Ať si to vyřeší samy, vždyť o tom je život. Samozřejmě kdybych věděl o nějaké šikaně, řešil bych to.“
Berete roli otce hodně zodpovědně?
„Tím, že mám děti každý týden, se na výchově velmi podílím. Myslím si, že jsem spravedlivý. Hodně si hrajeme, hodně jezdíme na výlety, věnuji se jim, co můžu. Ale rozhodně si nenechám s**t na hlavu. Děti si občas rády něco vybrečí… Neexistuje! To nesnáším a začnu být i vzteklý. Ať si děti dělají, co chtějí. Chceš být muzikant? Buď muzikant. Popelář? Buď popelář. Hlavně ať jsou šťastné, přesto musí dodržovat pravidla. A je super, že se třeba s manželkou po rozvodu nepřebíjíme dárky a tím, co dětem umožníme. V tomhle jako rodiče dál držíme zajedno a to je myslím super. I učitelka nám řekla, že zažila hodně rozvodů, ale nikdy ne tak pohodový. A to je pro děti skvělý.“
Napsal jste píseň pro dceru i syna. Dokážou to už ocenit?
„Emma to vnímá hodně a pouští si ji. Otík tolik ne. Poslouchá ji občas, dokonce si ji chtěl se mnou zazpívat na pódiu, což je nádherný. A Emma nedávno šla s Lenny na koncert, viděla dlouhou frontu před vstupem a řekla: ‚Už se těším, až tatínek bude hrát.‘ Začíná si té pozornosti lidí všímat a trochu si to užívá. To chce ale u dětí hned krotit.“
Sledujete u dětí, jakým směrem se budou asi ubírat?
„Sport, rozhodně sport. Emma dělá gymnastiku a je v tom strašně šikovná. Netrénuje tak moc, ale už závodí a učitelka ji jen chválí. Otík sice projevuje zájem o muziku, ovšem nedávno jsem se ho ptal, čím chce být a řekl: boxer.“
Váš otec, známý hudebník a skladatel, zemřel hodně brzy. Připomínáte ho dětem?
„Emma si ho pamatuje. Byly jí přitom jen tři roky, když v roce 2015 zemřel. Z takového věku si člověk moc neuloží, ale jeho v paměti má. On byl takový majestátný, lev… A je moc pěkný, když jedeme na dovolenou a malá si s sebou zabalí jeho fotku. Otík ví, o koho jde, ukázali jsme mu videa a fotky. Oba tedy vědí, kdo byl děda Lála.“
Proč vlastně děda Lála?
„Emma mu tak říkala, protože zpíval. Měla ho za zpěváka.“
Zajímavé je, že váš tatínek byl spíš takový filozof než bojovník. Kde se ve vás vzala touha rvát se?
„No, on sice fyzicky bojovník nebyl, ale máma vyprávěla, že měl momenty, kdy třeba někdo blbě zatroubil a jeho to hrozně naštvalo. Jednou z Roztok prý honil auto až do Dejvic.“
Dobře, ale kde se ve vás vzala ta bojovnost?
„Nevím, asi jsem to podědil přes koleno. Kdo ví… Ale já mám v sobě válečníka od dětství. A proč? To nevím.“
Když se teď ohlédnete za zápasem s Rytmusem, co se vás probouzí a hned vybaví?
„Nástup do ringu. To byla naprostá bomba. A taky, že jsem nebyl vůbec nervózní, což se moc neděje, většinou vám jede pumpa na maximum. Asi proto jsem vydržel celých šest kol. No a taky se mi vybaví, že vše mohlo dopadnout úplně jinak.“
Vážně?
„Jo, boxoval jsem špatně. Byla to pouliční rvačka. Měl jsem naučené opravdu tvrdé údery, zlomil jsem i několik nosů zadním zvedákem. Jenže dvakrát mi uhnul, prostě se mi to nepovedlo. Místo toho, abych si ho rozpinkal, zahnal ho někam a pracoval na těle, protože mám silné spodní údery, tak jsem jednal naprosto špatně. Byla to opravdu pouliční rvačka.“
Někteří lidé si přitom pořád myslí, že jste Rytmuse šetřil.
„Nešetřil, to není pravda. Za prvé jsem se ve třetím kole vystřílel, takže ve čtvrtém jsem musel nabrat zpátky fýzu, kyslík. A v pátém a šestém kole se on hrozně svazoval a utíkal, že už jsem nevěděl, co s tím.“
Jak byste ho teď s odstupem ohodnotil jako soupeře?
„Na to, že to byl jeho první zápas, tak super.“
Byli jste od té doby v kontaktu, řekli jste si k tomu něco?
„Pár dnů poté jsem mu napsal, že si to zopakujeme. Odepsal, že už to nikdy nechce zažít. (směje se) Od té doby už jsme v kontaktu nebyli.“
Kdysi jste spolu natočili song Podle sebe. Neuvažoval jste o tom, že po souboji zase něco natočíte?
„Ani ne… Já už jsem šel pak hudebně jinudy, šel jsem z hip hopu trochu do mainstreamu. I když nejsme úplný mainstream, ale hrajeme na hlavních pódiích, ne na hip hopových. Takže se naše cesty rozešly.“
Vaše kapela je dost atypická. Už s ohledem na to, jak dokážete strhávat davy. Na koncerty chodí průvody fanoušků jako na fotbalové derby. Čím to je?
„Čím to, že máme takovou základnu? To je úplně jednoduchý. Přístupem. V roce 2012, kdy TroubleGang vznikl, to rappeři měli nastavený tak, že nekomunikovali s fanoušky, považovali se za hvězdy. A já byl snad jedinej, kdo těm lidem odpovídal, pamatoval jsem si některé z koncertů, protože jich ještě nebylo tolik. Znal jsem nejen obličeje, ale i jména. A tím to vzniklo. Family přístupem k fanouškům. Tenkrát si opravdu všichni hráli na hvězdy, a fuck off fanoušci, vy jste tady kvůli nám… Ale já jsem byl vždy těm lidem ohromně vděčný. I za to, že bylo v klubu třeba jen padesát lidí. A jsem vděčnej do dneška.“
Takže přátelským přístupem…
„A asi i tím, že nejsem klasický rapper, který mele o prachách, ženskejch a podobných věcech. Snažím se promítat do svých písniček život. A to jsou velké eskapády, nahoru dolů. Ale takový je přece život. Lidi nejsou pořád šťastní, zažívají špatná období plná depresí, a tak se na mě dokážou napojit.“
Jak to máte s tvorbou? Na některých písních je znát, že jde o okamžitou inspiraci. Například těch, které jste napsal po smrti otce. Čekáte tedy jen na inspiraci, nebo si i sednete a řeknete, teď něco napíšu?
„Někdy si dám téma a něco napíšu. Ty nejsilnější písničky, co mám, ale vznikly na základě toho, že se něco stalo. Šlo o osobní prožitek a o tom píšu. To lidi ve finále nejvíc baví. Ať už to byla smrt táty, rozvod, spousta jiných věcí, co lidi taky zažívají denně. Teď třeba dělám na písničce, která se bude jmenovat Dveře. Hodně citlivá. Je o zavírání dveří za dětmi, když odejdete z domu. A chci to napsat kvůli tomu, že to zažila spousta chlapů. A není lehké, odevzdávat děti mezi dveřma. Fakt to není prdel.“
Věřím.
„Dost často se u toho brečí, je to velmi citlivé téma. Mnoho lidí pak řekne: Tak jsi to neměl dělat. Ale člověk k tomu má své důvody. Nemůžete žít celý život vedle někoho, s nímž nebudete šťastní. To je nesmysl. A chtěl jsem tu písničku udělat i kvůli ženským, které jsou třeba svobodnými matkami, aby pochopily, že ani pro nás chlapy to není jednoduchý. Jasně, jsou případy, že někdo bouchne dveřmi a děti ho už nezajímají. Ale většina taková určitě není. Dítě je tím, že vzešlo z mámina břicha, vždy napojené víc na ni. Ale já myslím, že jsem se dětem věnoval vždy tolik, že to máme opravdu půl na půl. Vytvořil jsem si s nimi skutečně skvělý vztah. Paradoxně se ze mě díky rozvodu stal dvacetkrát lepší táta, než jsem byl. A na druhou stranu mohu říct, že obdivuji matky v domácnosti, protože mateřská dovolená fakt není dovolená.“
Jste vlastně táta na plný úvazek a díky tomu poznáváte i roli matek. Je to tak?
„Ano, opravdu jsem poznal, jaké to je, starat se o děti nonstop. Není to sranda, hrozně náročný. Člověku z toho někdy až hrabe. Z toho: Tati, tati, tati, utři, podej, přines… Vždycky říkám, jsem snad váš sluha? Je ti sedm, tak si pro to dojdi. Je to někdy vážně šílený. A spojit vše s mou prací, je neuvěřitelně náročný. Vždyť je to podobné, jako bych byl top manažer a ještě se staral o rodinu. Musím ale opravdu zvládat obojí. Samozřejmě, že mám pár dnů volno, abych práci mohl dělat naplno.“
Jak vypadá klasický den Otakara Petřiny, hudebníka a táty?
„Chodím spát tak ve dvě ve tři ráno, protože potřebuji dodělat maily a píšu písničky. Nejradši totiž píšu v noci. Musím vstát v půl sedmé, udělat dětem snídani, připravit jim oblečení, vypravit je, tedy vyčistit zuby, učesat. Musím na ně neustále hučet, protože třeba Emma je pořád samé ‚Počkej, počkej, počkej.‘ Ta má na vše fůru času. Pak musím Emmu odvést do školy, Otíka do školky, potom si potřebuji oběhat všechny své zkoušky. Ve tři hodiny je vyzvednu. Následně se to odvíjí od toho, jestli mají nějaké kroužky, takže je tam dovezu. Potom přijedeme domů, udělám jim večeři, nebo Lenka, když je doma. Po večeři sprcha, zuby a musím je uspat. Otík je třeba úžasný v tom, že mu řeknu dobrou noc, dám mu pusu, on se otočí a spí. To Emma řekne ‚Buď tady, dokud neusnu.‘ A to je chyba! Rada pro rodiče…“
Povídejte.
„Neuspávejte děti, protože to se vám to vymstí. Já ji musím dodneška uspávat. Někdy to trvá třeba čtyřicet minut a jsem vždycky úplně vyřízený. Ona navíc spí na palandě, takže já tam stojím, mám opřené ruce, odkrvené… To je takový můj typický den. A pak jdu případně dělat práci.“
Čtete ještě pohádky?
„Někdy čteme pohádky, ale ono jim většinou stačí, že tam jsem a držím je třeba za ruku. Jenomže pak usínám i já, že jo.“ (usmívá se)
V písničkách opravdu řešíte často život. Ale politiku ne…
(skočí do řeči) „To vůbec! Snad jen v jedné písničce jsem se o tohle téma malinko otřel, ale táta vždycky říkal, že hudba a politika nepatří dohromady. Takže politiku řešit vůbec nechci. Myslím, že ji mají lidé plný zuby a ještě, abych jim o tom zpíval.“
Mimochodem býval jste divokým a rvavým fanouškem fotbalové Sparty. Teď se k fotbalu trochu vracíte, protože budete mít koncert na stadionu v Edenu. Těšíte se na to, nebo to je stres?
„Zatím jsou to nervy. Je navíc ještě zima, a já jsem v zimě depresivnější, mám rád léto. Teď je kolem toho hrozně moc příprav. A nemyslím ty technické a hudební, spíše různé schůzky, rozhovory. Pořád se to promuje, dojednávají se partneři. Řešíme, jak bude velká kampaň, kde všude bude a tak dále a tak dále. Je to zatím taková administrativa. Těším se spíše na to, až začneme řešit hudební stránku. Dělám do toho totiž ještě písničky na novou desku, které bych tam chtěl hrát. Až začneme dělat playlist a začneme zkoušet, pak to bude super.“
Vždy využijete prostoru na maximum, rádi děláte veliká pódia. Na předchozím koncertu jste třeba měli Sochu svobody. Co chystáte na stadion, kde je to skoro bez limitu?
„No právě, to je těžký. Musíme překvapit. Chci, aby lidi, co přijdou, zažili wow efekt. Že si z toho prostě sednou na pr**l a řeknou: ‚Ty jo, to je obrovský!‘ Zároveň chci vtáhnout lidi do děje, ať už budou sedět kdekoliv, aby prostě dobře viděli ze všech sedaček. Ale nechci to teď prozrazovat. Každopádně chci zaměstnat celý stadion. Aby se na mě třeba někdo nemusel dívat kukátkem a říkat si, jak mě vidí maličkého. Uděláme show tak interaktivní, aby vtáhla do děje každého, kdo na koncert dorazí.“
To musí být hodně drahá záležitost.
„To jo. Jsou to tak obrovské náklady, že budeme šťastní asi i v případě, že budeme na nule. (směje se) Bereme ale takový koncert jako výkladní skříň. Proto nám jde jen o to, neprodělat. Pohybujeme se v takových částkách, že neúspěch by pro nás mohl být likvidační. Přesto tomu natolik věřím, že do toho jdeme. Kdo se bojí, nesmí do lesa.“
TroubleGang jste zakládal s muzikanty, kteří nebyli v sólo kariérách moc úspěšní. Najednou je z vás jedna z nejpopulárnějších kapel. Jaký to je pocit?
„Ten příběh je neskutečný. Byli jsme outsideři a teď tohle. Myslím, že by to jednou stálo za zfilmování. Jestli se teď vše povede a pojede to dál, máme navíc ambici, vyrazit trochu ven. Budu naše songy přetextovávat do angličtiny. Chtěl bych to zkusit. Kdo nic nezkusí… Nechci si to jednou vyčítat, kdybych tenkrát… Nejhorší je takové to kdyby a třeba.“
Ke svým třiatřicetinám jste vydal knihu. V ní čtenáři najdou fotky celé rodiny, včetně dětí. Přitom na sociálních sítích nikdy své děti neukazujete.
„To je kvůli tomu, aby na mě měli nějakou památku. Mě třeba mrzí, že s tátou nemám moc fotek. Dříve se moc nefotilo, jenom na film, takže mám jen nějaká videa na starou kameru. Přitom v dospělosti jsem s tátou zažíval mnoho nádherných momentů, jenže jsem moc nefotil, protože jsem nechtěl být pořád s mobilem v ruce. Chtěl jsem si ho prostě užívat jako člověka. A ta kniha je pro mé děti, protože až to se mnou jednou kiksne, budou si moct knihu projít a uvidí tam plno fotek, co spolu máme. A na papíře je to prostě jiné než v mobilu.“
To rozhodně.
„Začali jsme teď například dělat to, že se fotíme polaroidem a lepíme si fotky na stěnu. Máme už asi sto padesát snímků, z narozenin, svátků, dovolených a podobně. Pořád cvakáme polaroidem, protože takové fotky jsou mnohem hezčí než v mobilu. Mají duši.“
Závěrem zmíním jeden váš koníček, což je běh. Stále to platí?
„Běhám hlavně v rámci boxerského tréninku. A musím přiznat, že mě to baví. Vyčistím si při tom vždy hlavu. Běhám tutově blbě, protože mě věčně bolí nohy, ale mám to rád. Dávám většinou šestku, a to hlavně kvůli rozjetí metabolismu. Běhám normálně pět kiláků a poslední kilák tak, že dvacet vteřin sprintuju a deset odpočívám. Klušu. Potřebuju rozjet metabolismus. Od toho zápasu s Rytmusem jsem totiž hrozně přibral. Měl jsem teď dokonce devadesát čtyři kilo...“
Možná ne každý ví, proč je právě běh součástí boxerského tréninku.
„Je to kvůli vytrvalosti, protože v boxu se zápasí i na dvanáct kol, což je raketa. Je to úplně jednoduchý. Například Mike Tyson vstával ve čtyři ráno a chodil běhat patnáct kilometrů.“
Kterou fázi z přípravy na zápas máte nejradši?
„Mám rád ten moment, kdy už se netrápím. Kdy nejdu po kondiční přípravě domů jako kačer, jako kdybych přeplaval oceán na sudu. Bolí mě stehna, mám křeče a podobně. Což zažívám třeba ještě teď, když jsme začali makat. Prostě mám rád stádium, kdy už mi to jde. V tu chvíli je to zábava. Pak už se těším na každý trénink a je to super.“
