Novák a jeho TOP trasy: Nejčastější chyba hobíků? Možná ji děláte taky

Zatímco mezi rekreačními sportovci v Česku se běžecké lyžování stává stále oblíbenější, na reprezentační úrovni zažíval v posledních letech spíše útlum. Nyní se ovšem zdá, že čekání na novou hvězdu je u konce. Pětadvacetiletý závodník Michal Novák patří k  velkým překvapením olympijské zimy. Ve stíhačce na 15 kilometrů volnou technikou v Ruce obsadil páté místo a v distančních závodech Světového poháru zaznamenal životní výsledek. Aktuálně mu v žebříčku SP patří celkové 12. místo.

O Češích se říká, že jsou národem běžkařů. Souhlasíte?
„Jak se to vezme. Na rekreační úrovni s tím určitě souhlasím, ale na té vrcholové to tak úplně není. Členská základna je hodně široká, ale do reprezentace a na vrcholové akce se dostane opravdu jen pár lidí. Ani sledovanost našeho sportu není v posledních letech kdo ví jaká. Ale na rekreační úrovni, to si lidé opravdu užívají.“

Čím si úpadek vysvětlujete?
„Asi je to tím, že nebyly dlouho medaile. Když skončila generace Lukáše Bauera, která medaile vozila, lidé měli stejná očekávání i od jejich nástupců. Výsledky se ale nedostavily. Nepochybně na tom má svůj podíl i práce svazu, která nebyla v posledních letech úplně profesionální. Ve výchově talentů i v metodice jsme byli naproti světu docela pozadu. Každopádně úpadek sledovanosti je celosvětový trend, není to tak jen v Česku. Aktuálně je pro lidi daleko atraktivnější biatlon, který je v podstatě také během na lyžích, a ubral diváky klasickému lyžování.“

Vy jste si nikdy nepohrával s myšlenkou, že byste zkusil biatlon?
„Když jsem byl mladší, bylo běhání na lyžích daleko populárnější než biatlon. Možná i z toho důvodu mě biatlon opravdu nikdy nelákal. Lidé tento sport moc neznali, a to i přesto, že jsme už v té době měli mistry světa. Je zajímavé, jak se to otočilo.“

Jak jste se vůbec k lyžování dostal?
„Naše rodina pochází od Karlových Varů z oblasti Krušných hor. Bydleli jsme de facto na horách, takže když napadl sníh, vylezli jsme za barák, kde se lyžovalo. Chodili jsme se ségrou (taktéž českou reprezentantkou v běhu na lyžích Petrou Novákovou pozn. red.) taky do oddílu, s kterým jsme jezdili na tréninky a soustředění. Docela nám to šlo a hlavně nás to bavilo, ale nikdy jsme si neříkali, že chceme lyžovat vrcholově. V létě, když nebyl sníh, jsme dělali hlavně horská kola. Jezdili jsme třeba i na české poháry a na mistrovství republiky. Nakonec jsme se ale rozhodli, že budeme dělat jen běžkování. Já jsem měl hned jasno, ale ségra to zvažovala docela dlouho. Kolo jí totiž taky hodně šlo.“

Lyžování a cyklistika je u mladších závodníků docela častá kombinace.
„Kombinovat kolo a lyže je taková česká specialita. Ve světě se kombinuje lyžování spíše s atletikou nebo dokonce s fotbalem. Někomu se to může zdát trochu zvláštní, protože je fotbal kolektivní sport, ale třeba v Norsku je to úplně běžné.“

Vás nikdy nelákaly kolektivní sporty?
„Jako kluk jsem o tom snil, ale protože mě kolo i lyže opravdu bavily, nebylo na nic dalšího moc prostoru. Když jsem byl jednou na veřejném bruslení, byli tam i trenéři z hokeje. Asi usoudili, že mi to jde a tak mi nabídli, jestli nechci přijít na trénink hokejistů. Ale nepřišel jsem.“ (směje se)

Kdy jste se rozhodl, že se budete naplno věnovat pouze lyžování?
„Už si nepamatuju, kdy to bylo přesně, ale bylo to někdy v kadetech. Tenkrát rozhodla hlavně dobrá parta, kterou jsme v lyžařském oddíle měli. Ne, že by to u kol bylo špatné, ale tak nějak jsem si sedl víc s lidmi kolem běžkování. Důležité pro mě bylo taky to, že jsem měl vzory spíše v lyžařích než v bikerech. Vždycky jsem obdivoval Lukáše Bauera a Pettera Northuga, což mě opravdu hodně ovlivnilo.“

Pamatujete si na vaše první vzájemné setkání?
„Ano, bylo to pro mě něco neskutečného. Čerstvě jsem tehdy opustil kategorii juniorů a najednou jsem stál na startu s takovými hvězdami. Bylo to super, ale zároveň mě to trošku psychicky ovlivňovalo. Říkal jsem si, že jsou neporazitelní a nemám na ně. Teď už to tak ale nevnímám. Spíš si říkám, že jsou to taky jen lidi. Dokázali toho spoustu, ale když budu pracovat, můžu třeba jednou dosáhnout toho samýho.“

Jak jsme na tom v Česku v porovnání se světem, co se týče lyžařských tras?
„V Česku je to opravdu na vysoké úrovni. Když napadne sníh, běžkařské trasy najdete skoro kdekoliv. Co se týče pestrosti a množství různých okruhů je to v porovnání se zahraničím něco neskutečnýho. Dost často nás díky síti tras přirovnávají ke Skandinávii. Úžasný taky je, že jsou tu všechny trasy zadarmo, kdežto v Rakousku, Švýcarsku nebo Německu se za ně většinou platí. Na druhou stranu i to má své výhody. Díky financím se trasy mohou upravovat každý den, kdežto v Česku je to třeba třikrát do týdne.“

Jaká lyžařská trasa je v Česku vaše oblíbená?
„Určitě jsou to mé domovské trasy v Krušných horách. Krušnohorská lyžařská magistrála je opravdu úžasná. Boží Dar je docela známý, ale třeba Přebuz, Jelení nebo okolí Nových Hamrů to jsou taky krásná místa. Moc lidí o nich neví, takže to tam má svou atmosféru. Pak mám rád samozřejmě Jizerskou magistrálu. Tam už je ale potřeba počítat s tím, že jde o známou destinaci, kam míří docela dost lyžařů.“

Máte nějaké oblíbené místo i v zahraničí?
„Určitě Oslo. Na lyžařské trasy se tam dá dojet metrem přímo z centra. Krásné stezky jsou na kopci Holmenkollen, který se tyčí přímo nad městem, takže jsou tam moc pěkné výhledy. Jsou to takové legendární tratě. Dřív se tam jezdily i padesátikilometrové závody v lesích. Opravdu nádhera. Jediná nevýhoda je, že se tam člověk docela lehce ztratí, protože to nemají tak dobře značené jako třeba my v Česku.“

Tím je Česko taky docela známé.
„Značení je u nás opravdu geniální, to máme naproti zahraničí hrozně promakaný. Klub českých turistů, který na tohle dohlíží, odvádí skvělou práci.“

A co lyžařské stezky u našich sousedů?
„Hodně se mi líbí trasy v Německu v okolí Velkého Javoru na Šumavě u Bodenmais. Jsou to krásné široké tratě, opět v úžasné přírodě. Navíc je to blízko hranic, nedaleko od Železné Rudy, takže se tam můžete dostat pohodlně i autem. Mají tam super zázemí, velké parkoviště, vše je tam upravené a hodně pohodlné. Rozhodně doporučuju.“

Vyrážíte si někdy zaběžkovat i jen tak na pohodu?
„Já většinou jezdím jen na pohodu. V přípravě se totiž snažíme aplikovat tak zvaný polarizovaný trénink. To znamená, že osmdesát procent celkového tréninkového času strávíme v pomalé intenzitě. Je to kolikrát opravdu výletové tempo. Záměrně si tedy hlídáme, abychom nejezdili moc rychle.“

K čemu je ježdění v pomalém tempu dobré?
„Pomalé tempo rozvíjí strukturu na úrovni buněk. Buněčné dýchání zajišťují mitochondrie, které dodávají i energii buňkám. Čím více času člověk stráví v pomalé intenzitě, tím více bude probíhat tvorba těchto mitochondrií a tím více bude mít člověk energii. Tímto způsobem si budujeme výkonnost. Rychlé tempo zase rozvíjí závodníka po stránce síly a rychlosti.“

Na svých trasách se potkáváte i s hobby lyžaři. Všiml jste si u nich nějaké chyby, které se často dopouštějí?
„Osobně obdivuju každého, kdo vyrazí do stopy. Ať už jsou lidé na jakékoliv lyžařské úrovni, je super, že jedou do přírody a sportují, a to i přesto, že mají třeba nabitý pracovní režim. Pokud mám říct ale nějaký nešvar, tak určitě to, že jezdí neustále strašně rychle. Vjedou do stopy a snaží se pořád závodit. Kolikrát se stane, že kolem někoho projedu a mám na sobě reprezentační bundu. Když to uvidí, tak se za mě zavěsí a snaží se mě stíhat a předjíždět.“

Jak na to reagujete?
„Většinou zastavím a dělám, že se potřebuju napít.“ (směje se)

Podílíte se také na vývoji závodních lyží značky Salomon. Jak spolupráce probíhá?
„Závodníci světového poháru, kteří spolupracují se Salomonem, dostávají lyže na testování. Techničtí inženýři po nás pak chtějí zpětnou vazbu, aby věděli, co vylepšit nebo naopak zachovat. U testování se zaměřujeme na dvě věci. Jako první se hodnotí pocit, který člověk má, když na nich jede. Abyste mohli poznat, jak se lyže chovají, musíte mít určitě nějaké zkušenosti, ne každý to úplně cítí. Druhé hodnocení se týká dojezdu. Jednoduše řečeno hodnotíme, jak jsou lyže rychlé. A protože jsem měl párkrát při testování docela dobré postřehy, změnil na základě nich Salomon konstrukci. Takže ano, dalo by se říct, že se podílím na vývoji.“

Takže i díky vám mají teď soupeři lepší lyže.
„V podstatě jo, ale nad tím nějak moc nepřemýšlím. Zaměřuju se hlavně na sebe. Pro mě je důležité, že jsem poznal, v čem je problém a techničtí inženýři to dokázali vyřešit, díky čemuž můžu mít lepší vybavení.“

Jaký hlavní rozdíl je mezi lyžemi, které využíváte vy jako profesionál a těmi, které si lidé mohou koupit někde ve sportu?
„Modely ve sportovních prodejnách odpovídají tomu, jak moc na lyžích umíte nebo neumíte. Naše lyže jsou samozřejmě lehčí a pravděpodobně i skluznější. Když by si je ale vzal hobík, který potřebuje mít šupiny na skluznici, aby se dobře odrazil, byly by mu úplně k ničemu, protože by se z nich vůbec nedokázal odrazit. Vybavení pro amatérské lyžaře není horší než naše, ale je zkrátka uzpůsobené jejich potřebám.“

Mohou se hobby sportovci vůbec dostat k profi běžkám, na kterých jezdíte vy?
„Tohle má každá firma trochu jinak, ale obecně bych řekl, že se sehnat dají. Lidé si mohou koupit úplně stejné modely, jako máme my. Nicméně lyže pro každého závodníka světového poháru se ve fabrikách vždy ještě specificky upravují, podle parametrů konkrétního lyžaře. Tím může být třeba tvrdost lyže, délka zóny pro vosk na stoupání nebo pozice nejvyššího místa lyže. V tomto je naše vybavení unikátní.“

Do jaké míry záleží v závodě na kvalitě vybavení?
„Vybavení hraje opravdu velkou roli. Když bude mít závodník, který by se umístil někde kolem 30. místa, jen o malinko lepší lyže než většina konkurence, může ho to posunout klidně na patnácté místo. Kdybych si vzal lyže z běžného sportovního obchodu, v žádném případě bych s ním nezajel takový výsledek jako s profi vybavením.“

Kolik běžek máte?
„Aktuálně mám 30 závodních párů, které vozíme s sebou na každý závod. Patnáct jich je  na bruslení a patnáct na klasiku. Na tomto počtu se to snažíme udržovat. Kdyby toho bylo ještě víc, začíná v tom být zmatek. Člověk nestíhá testovat a už to pro závodníka není produktivní. Tím jak dostáváme stále nové a nové lyže, musíme je neustále porovnávat s těmi staršími, které pak vyřazujeme.“

Jak často lyže měníte?
„V poslední době se to ještě zintenzivňuje. Během první periody světového poháru, což je od začátku sezony do Vánoc, protočím zhruba 5 párů v každé technice. Vyřazené lyže si pak buď berou zpátky inženýři ze Salomonu, nebo si je necháme jako tréninkové. Občas je taky předávám dál mladším lyžařům.“

K čemu potřebují závodníci tolik lyží?
„Důvodem, proč máme tolik lyží, je počasí a rozdílné typy sněhu. Vybavení se liší podle toho, jestli je určené do teplého počasí na mokrý sníh, do teplot od 0 do -10 stupňů nebo do velmi nízkých teplot. To, které lyže si vezmu vymýšlíme společně se servismanem. Finální rozhodnutí je ale na mě. Servisman pak všechno provede, vytestuje a zkontroluje."