Krásný večer za úplňku se mu během pár okamžiků proměnil v peklo. Bývalý lyžařský reprezentant Martin Petrásek vloni v říjnu vletěl přímo do středu tragické nehody na dálnici D1, při níž shořela cisterna s palmovým olejem a zahynul při ní člověk. Pro iSportLife popsal, co prožil, i svůj rychlý návrat zpátky. O víkendu bude s lyžemi své firmy v plném nasazení v servisní buňce na Zlaté lyži v Novém Městě na Moravě.
Odcházel z domova a manželka Lenka na něj zavolala: „Nechceš večeři? Nechci, já se někde najím…“ Na tu večeři nakonec nedošlo. Martin Petrásek se o pár desítek minut později najednou ocitl v situaci, v níž mu šlo o život.
Řídil jste tehdy druhé auto v pořadí, které na D1 narazilo do převrácené cisterny, jak na tu chvíli vzpomínáte?
„V neděli se většinou z Prahy jezdí hezky. Bylo hezké počasí, čisto, nádherně svítil měsíc. A najednou před vámi takový prach, úplná mlha. Během okamžiku jsem si uvědomil, že to je nějakej průser. Tak jsem začal brzdit. Bylo to během dvou, tří vteřin. Raz, dva, tři. Narazil jsem do auta a najednou koukám do dvou vyfouklých airbagů.“
Co se stalo?
„Ten kamion jel s nějakým olejem, praskla mu levá přední, otočil se a byl napříč. Byl neosvětlený. Jak jsme tam vjeli jako první, byl zvířený prach, proto jsem nevěděl, co se děje. Přede mnou jel ten první, já jsem to naštěstí hned stáhnul na pravou stranu. Ťuknul jsem ještě do něj, protože on narazil přímo do toho kamionu. Já jsem narazil do jeho pravé části mojí levou přední, takže jsem se šťastnou náhodou odrazil na břeh do pravé strany, kde nebyla žádná svodidla, tam byl už jenom břeh s rýnou, takže jsem tam úplně vpravo zůstal zapíchlý.“
Co bylo pak?
„Pak do mě ještě jedno auto vrazilo, ale to už jsem byl z auta pryč. Reagoval jsem asi tak, jak jsem měl. Nevím proč. Odepnul jsem se, vzal jsem bágl a utekl jsem z auta. Běžím po dálnici a slyším za sebou další strašné rány. Pak jsem se otočil a vidím, že tam leží přes cestu kamion, napříč, úplně totálně. Bylo tam strašný haló. Na mostě koukala kamera přímo na místo, kde spadnul kamion. Já jsem viděl, jak utíkám z toho auta. Vylezl jsem za pět vteřin.“
Měl jste přehled o situaci?
„Nikdo nevěděl, co tam je, ale byl tam olej. Z médií jsem se doslechl, že v té koloně byli kluci, záchranáři. Já jsem tam viděl nějakého frajera v krátkém triku, jak tam naprosto organizovaně, nahlas, řve: Všichni pryč! Všichni pryč! Bouchne to! Já jsem utíkal, vyškrábal jsem se na pole a utíkal jsem pryč po poli. Pak to tam všechno blaflo. Slyšel jsem, bouchají pneumatiky, jak to tam hoří. Já, úplně smrtelnej pot, jsem se drápal v džínách po hlíně a běžel jsem na to pole. A tam byl druhý šok.“
Co jste viděl?
„Tam uprostřed pole stáli tři dospělí lidi, svítili si mobily a byly tam dvě malé holky, jako moje děti, osm, deset… A oni na mě: To jsou vaše děti? Ne… Úplně mě polil pot. Chudáci tam stáli v té tmě. To vás mrazí… Ale ty frajery jsem obdivoval. Fakt nikdo nevěděl, co tam je a oni ty lidi vytahovali. A ještě foukal protivítr, takže všechen kouř šel do té bouračky, do té kolony. Smekám, že tam ti kluci šli a ty lidi vytahovali. Obdivuju. Riskujou život jako prase. Zeptejte se Léni, jak jsem jí volal z toho pole.“
Manželka Lenka Petrásková: „To byl strašnej telefon… My tady v klidu. Většinou volá, když přijede: Dobrý, jsem na místě. A najednou volá. A jak nechtěl zůstat na tu večeři, tak říkám: Zpytuješ svědomí, už je ti to líto… A on: Čau, žiju, žiju… Co je? Já jsem vyběhl, byla bouračka. To byl hroznej telefonát, takový už nechci zažít. Pak ještě volal večer ze sanitky. Žije… Na auto zapomenete.“
Byl jste v šoku?
„Určitě. Adrenalin pomohl, že jsem po dlouhé době běžel stovku naplno. Běžel jsem po kraji dálnice, vůbec jsem se neohlížel doleva, doprava. Za mnou frajer ani nezabrzdil, ten do toho náklaďáku vlítnul na plné koule. Byly tam ty MMA bojovnice, ale nic se jim nestalo. To byla taková šlupka v tom tichu, že mě úplně mrazilo. Tak jsem zastavil, otočím se a tam náklaďák. Co tam dělá? Na tom poli jsem někoho potkal, řekl jsem, že jsem asi zraněný, že se mi blbě dýchá. Tak jsme se dostali zase do dění pod tu bouračku, kde byla sanita. Tam jsem viděl, jak to všechno hoří. Shořelo pět aut, včetně mého auta.“
Kam váz odvezli?
„Dostal jsem se pozdě v noci do nemocnice v Benešově, kde proběhla všechna vyšetření. Měl jsem prasklou hrudní kost, zřejmě z pásu, z toho tlaku. A měl jsem ještě naprasklou člunkovou kost, jak jsem dostal náraz a držel jsem volant. V nemocnici jsem nespal. Pak jsem sám zavolal na policii a oni říkali, super, že jste se ozval, někoho tam pošleme. Za půl hodiny za mnou přišli z kriminálky.“
Jak to proběhlo?
„Když jsem s nimi dělal první výslech, tak tam jsem byl naměkko. Nevyspalý, měl jsem nějaké to zranění, aniž bych věděl, co, jestli je všechno v pořádku. A teď se mě ptají, to jsem byl emočně hodně dole. Nebyl jsem za rodinou, řekli mi, že tam zůstal člověk, což nikdo nevěděl. A ještě jsem vylezl z nemocnice a šel jsem dělat výslech na policii. Ale to už bylo v pohodě.“
Jak jste na tom byl po nehodě fyzicky?
„Kvůli prasklému hrudníku mi dělali cétéčko, ruku mi dali do sádry, to mě bolelo jako čert, tak jsem zavolal kamarádovi Radku Keberlemu, který operoval Kvitovou. Takže mu volám, on říká: Přijeď. Dostal jsem se k němu, už se to rozcvičuje, sedá si to, ale ještě teď mě to bolí. Myslím, že mám zlomený palec u nohy, ale to už jsou detaily. Druhý den jsem jel vlakem domů a byl jsem úplně happy z života.“
Jak se to projevovalo?
„Šel jsem jako blbec do lékárny, na všechny jsem se tlemil. Slunce krásně svítí… Já měl prášky na bolest, džíny jsem měl od té hlíny. Sedl jsem do vlaku a na všechny jsem se usmíval, jak jsem měl ty prášky. Všechno oblečení jsem měl od toho, jak jsem lezl po čtyřech v blátě. Ale byl jsem úplně happy.“
Jak dlouho vám trvalo, než jste mohl zase normálně fungovat?
„Já jsem měl týden na to objednanou letenku do Osla. A ředitel na mě: Martine, kam chceš jet? A co mám tady dělat? Mám ležet, myslet na to, že jsem přežil… Jo, všechno mě bolí, jedu. Začal jsem fungovat. Samozřejmě, s nějakými obtížemi. Ale říkal jsem si, že když tady budu dělat regeneraci a být na nemocenské, tak se zblázním. Protože se vám to vrací.“
Jezdíte autem?
„Normálně. Týden na to jsem už řídil, neměl jsem zábrany. Já jsem nikdy nebyl dravec. Ale jak přijde mlha, tak jsem hodně obezřetný. Nevím, co by se stalo, kdybych se zrovna chtěl napít, ladil rádio, přijímal handsfree. To je vteřina sem vteřina tam a už při tom nárazu jedete jinak. Zrovna v ten okamžik jsem udělal všechno správně. A jsem za to šťastný.“
Viděl jste pak svoje auto?
„Na pojišťovně říkám: Já tam měl klíče od bytu. Ten se začal smát: Já vám pošlu obrázky. Normálně totálka, to jsem neviděl. Kastle byla celá, ono to nebylo moc pobouchané, ale od toho žáru nebyla skla, sedačky, zůstal trojcípý volant, jinak nic. Jenom tam čouhaly dráty… Jsem rád, že to dopadlo, jak to dopadlo, ale občas se mi to vrátí. Třeba ta děcka, jak tam stála. Bylo to strašně emotivní. Pak přijedete do práce, zdá se vám, jak je v práci všechno krásné.“
Do toho Osla jste letěl?
(úsměv) „Do Osla jsem letěl. Přijel jsem tam jak žebrák, nemohl jsem nic zvednout. Měli jsme tam schůzku s dealerem pro Norsko, pro fabriku Kästle v Novém Městě. Říkal jsem: Do Norska, ať mě klidně odvezou na vozíku, tam vždycky pojedu rád. Volal jsem Martinu Koldovskému (dlouholetému lékaři běžců na lyžích), jestli mužu letět. Jo, v pohodě… Takže jsem hned začal. Některé věci, které řešíte hodně emočně, jsem bral s nadhledem. Bylo to určitě dobrý, doporučuju všem, aby neleželi kvůli nemocenské. Je to blbost.“
Aktuálně vyvíjíte závodní běžky pro obnovenou značku Kästle, co vás čeká o víkendu při Světovém poháru v Novém Městě na Moravě?
„Máme tam servisní buňku, jako každá firma. V českém týmu tam budeme mít tři stálé závodníky z áčka a dva další z týmu do 23 let. Jsme úplně na začátku, Kästle se vrátilo po dlouhé době. Naším cílem jsou Světové poháry, nejvyšší liga. Začínáme s juniory, ve Ski Classics máme dohodu s Lukášem Baurem, dodáváme lyže jeho servisnímu týmu, podepsali jsme smlouvu s Alexisem Jeannerodem, to je náš zatím nejvyšší závodník.“
Jak se vám líbí letošní výkonnostní pokrok českého týmu v čele s Kateřinou Razýmovou, Petrou Novákovou nebo sprinterkou Kateřinou Janatovou?
„Já jsem na to koukal jako blázen! Katka Razýmová je najednou tam, zhubla, úplně úžasné... Kluci ze servisu říkali: My jsme nevěděli, co se děje! Já jsem z toho nadšený, úplně mě mrazí. Je tam samozřejmě Bára Havlíčková, mladý Tomáš Lukeš, začíná taky mladý Bauer. Oni do toho mají chuť, i v žákovských závodech a dorostech máme hodně lidí.“
Můžou se zas běžky vrátit k někdejší popularitě?
„Světák jsme tady dlouho neměli. Hamza udělal s biatlonem kus práce, což jsme my neudělali v době Bauera, Kateřiny Neumannové, Koukala. Měli jsme to daleko víc využít. Teď je na vlně biatlon, ale i tam je vidět, že odejde jedna holka a je to těžké. Bylo by dobré, aby loď plula stejným směrem. Pořád jsou to běžky.“
